Tisíce plošin
Sylva Fischerová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/445267/bmid_tisice-plosin-21f-445267.jpg
3
11
11
Nové povídky Sylvy Fischerové jsou poměrně krátké, ale zjevně osekané na dřeň, na krystalicky čistý celek, který je nesen atmosférou i stylem a zároveň otevírá hluboké otázky a postihuje nevídané a neohrané paradoxy. Celé je to přitom vystavěno živě, úsečně, hravě, ale i sofistikovaně: vysoké se tu prolíná s nízkým, minulost s přítomností, dialog s vyprávěním, literatura se životem. Výsledkem je pozoruhodný soubor povídek, který není jen rozvíjením, natož recyklováním již vyzkoušených postupů, ale nabízí dosud nejlepší prózy ,které kdy Sylva Fischerová vytvořila a které patří k vrcholům současné české prozaické produkce. Petr A. Bílek... celý text
Přidat komentář
Fu, Tisíce plošin dají člověku zabrat. Svou postupnou gradací k naprostému šílenství mi připomněli Poeovu Jámu a kyvadlo. Bohužel plošiny mě tolik nestrhly. I když možná jsem si svůj názor jen vyhrála v kámen, nůžky, papír.
s rozpaky přiznávám, že jsem povídky Fischerové prostě nepochopil; nebudu pokrytecky tleskat intelektuálství, úchvatným obrazům a neobvyklým souvislostem; když na to přijde, filozofický kontext a skryté významy lze hledat třeba i v návodu na použití hustilky
Na úvod přiznám slabost na tvorbu autorky. Oba pocházíme ze stejné olomoucké čtvrti. A právě první povídky ze souboru jsou věnovány spisovatelčinu dětství. Poetičnost, a to nejen jako hra s každou větou, slovem, ale v druhé části knihy také hra s formou, útvarem. Příjemné počteníčko. A možná proto, že Sylva je jiná generace, než spousta současných populárních českých prozaiček, tak je to jiné čtení, tak trochu "stará dobrá škola", a také proto miluji její povídky.
Každá povídka je trochu jiná. Jiné prostředí, jiný druh vyprávění, jiná myšlenka. Povídky se střídají, ale trochu na sebe navazují, často jedna povídka druhé předá téma, aby se proměnilo a otočilo naruby - někdy jsou to postavy, někdy prostředí apod. Zhruba do poloviny knihy to probíhá takto, ale pak se do toho mísí povídky, které jsou jiné - povídky, které nejsou ani tak vyprávěny jako spíš konstruovány. Leckdy nemají příběh, jsou to jen prozaické kusy, které spolupracují, aby se dostaly k nějaké pointě, málokdy průhledné. Tento styl převládající v druhé polovině knihy ztrácí oproti předchozím povídkám z první poloviny. Už ty "výpravné" povídky jsou dost osekané a jdou rovnou na věc, ale přece jenom ctí epičnost povídkové formy; ty "nevýpravné" prózy jsou už nasáklé autorčinou básnickou tvorbou - nejsou to většinou povídky, přesto stále prózy. Takový útvar je zase osekán a odřen, aby krvácel pointou, což se daří, ale není to zábavné. Nejsou to příběhy, nejsou to povídky. Čtenář se nadchne, aby mu byly následně podraženy nohy. Nicméně některé povídky "výpravné" jsou opravdu skvělé a kniha tak stále stojí za přečtení.
Autorčin styl je velmi básnický, ačkoliv se rozhodně nevyznačuje poetickou jemností. Naopak, typické je až nadsazené nářečí, surový jazyk se spoustou kontrastů a neomalená hra se slovy. Bohužel, tyto stylistické zvlášnosti jsou na jistých místech vyzdvihovány až přez únosnou mez a působí poté nevyhnutelně samoúčelně.
Co se týče obsahu jednotlivých povídek, je můj objektivní názor velmi kolísavý. Poměrně lineární vyprávění se tu střídají a fragmentovanými a abstraktnímy texty. Takřka po každém dalším přečtením určitých povídek se můj dojem z nich a názor na ně měnil. Nicméně se v souboru nacházejí povídky, jejichž námět je na hrabě sdělnosti a samotný text na pokraji významů, a ty pro mne stále zůstávají nepřístupné: mým typickým dojmem z nich je jejich domnělé určení pro vnitřní okruh uměleckých kruhů.
Autorovy další knížky
| 2016 |  Dryák ředěný Vltavou |
| 2022 | Každý ji zná tak bude maskovaná: 66 současných básní o Praze od 56 českých básníků a básnířek |
| 2011 |  Pasáž |
| 2011 | Egbérie a Olténie |
| 2005 | Krvavý koleno |
Nejvíce se do mě zapsaly povídky “z dětství” - třeba Moruše, kdy je jeden strom pro dětskou duši tolik a musí o něj přijít.