Titus Andronicus
William Shakespeare
První a dnes asi nejaktuálnější Shakespearova tragédie pojednává o střetu civilizací. Je to hra o násilí, mstě i magické moci slova. Ve hře najdeme předobrazy pozdějších velkých dramatikových postav, jako je král Lear, Hamlet, Jago, Coriolanus, Kleopatra aj.
Literatura světová Divadelní hry
Vydáno: ? Knižní klub , ELK - Evropský literární klubOriginální název:
The Arden Edition of Works of William Shakespeare, Titus Andronicus
více info...
Přidat komentář
Raný Shakespeare v plnej paráde. Krvavá dráma o pomste, pri ktorej po javisku lietajú údy ešte silne pripomína marlowovskú "vyšinutosť" a najmä senecovské korene. Zároveň oboch radikálne prekračuje a obohacuje. Vynikne to najmä v porovnaní so senecovskou drámou. Seneca bol v prvom rade stoický filozof, ktorý radikalizoval problém (ne)ovládateľnosti vášní. Obvykle uňho išlo o problém vzplanutia, ktoré hrdina či hrdinka nedokázali ovládnuť a o občas aj o konflikt medzi týmto (anti)hrdinom a cnostným, vyrovnaným náprotivkom (napr. Faidra). Vášeň sa tu potom obvykle manifestuje v pomste a v krvavých orgiách, ktorými sa jeho hry končia.
Shakespeare tu vlastne poukazuje na niečo podobné, avšak oproti Senecovi je plnší a menej tézovitý, keďže jeho drámy nemajú byť len ilustráciami filozofických myšlienok. Aj z toho dôvodu tu nenájdeme chladného, pokojného a rozvážneho hrdinu, ktorý by sa snažil cnostne riadiť spoločnosť. Vidíme tu opäť ten Shakespearov vykĺbený čas, v ktorom sa spoločnosť odpútala od harmónie a stredu, a v ktorej sa dve strany konfliktu snažia navzájom zničiť v akomsi kotly plnom totálneho šialenstva. Najmä Titus v závere kráča po hrane medzi zdravým rozumom a šialenstvom. Len Aaron sa tu nenecháva unášať vášňami, akurát je skôr stelesnením chladného zla. U Shakespeara teda nejde ani tak o vášne u individuálnych charakterov, ako skôr o dobu, ktorá sa vykĺbila, a v ktorej pokoj a rozvaha nie je možná. A práve vďaka tomu môžu charaktery prepuknúť s o to väčšou plnosťou. Už nie jedna téza, ale celé spektrum reakcií od absolútnej nehy po absolútnu krutosť a od chladného kalkulu k vyšinutému šialenstvu.
Shakespeare tu teda k Senecovi pridáva širšiu spoločensko-politickú rovinu, ktorá všetko omnoho viac komplikuje a zároveň poľudšťuje. Krásna je najmä Titova pasáž s muchou. Pasáž s Lavíniou, v ktorej naháňa synovca je pre zmenu dojemná, až ľudsky humorná. A aj s nešťastnou Tamorou, kedysi kráľovnou a šťastnou matkou, možno aspoň trošku súcitiť. Jediné čo v mojich očiach túto tragédiu znižuje oproti vrcholným Shakespearovým hrám sú postavy, ktoré akoby tu ešte ustupovali krvavým atrakciám (Titus nie je taký krásne plný ako Lear a Aaron nie je ani vtipný cynik ako Jago a ani nešťastný démon ako Macbeth).
K Senecovi nás potom opäť privádza zobrazenie prírody. Les tu nie je miestom úniku pred spoločnosťou či aspoň zrkadlenia pravdy ako v neskorších hrách, práve naopak. Rovnako platí, že aj vstup prírody s jej sexuálnymi vášňami, ktoré neskôr v komédiách konfrontujú pokryteckú morálku sa tu ešte neprejavujú v priaznivom svetle. Príroda ju tu skôr nebezpečným a desivým elementom, práve tým priestorom prepojeným na vyšinuté vášne ako u Senecu. Shakespeare si však akoby uvedomoval, že stoický prístup nepredstavuje riešenie. Že vášne nemožno a vlastne ani netreba krotiť. Len na Shakespearove odpovede na vzťah rozumu a vášní si ešte musíme pár rokov počkať.
Film: Titus (1999)
A stejně je to milé, když vás i takový autor jako je William Shakespeare dokáže po letech překvapit, že? A dlužno podotknout, tato hra mě velice překvapila. Dokonce bych tvrdil, nikoliv bez podivu, že mě překvapila více než bych chtěl.
Hra se na první pohled opravdu může zdát zbytečně přehnaná (a to i patrně je) a nedosahující klasických lyrických kvalit drahé naší Labutě avonské. Ale to ve skutečnosti není pravda. Stačí se podívat na hru kontrastů před onou strašlivou událostí s Lavinií – Tamora popisující les Aaronovi a Tamora popisující les svým synům. To je prostě neskutečně krásné. Další mimořádná scéna následuje když je Titovi předvedena jeho dcera. To je prostě bravurně napsáno.
Ve hře lze pozorovat jisté paralely s Králem Learem a Timonem Athénským. Hlavně však právě s Timonem. Zmíním například scénu III.1. 30 – 60, kde nářek Titův velice připomíná Timonovu rezignaci na lidstvo, ještě silněji pak nářek Titův o tygrech žijících v Římě připomíná přirovnání obyvatel Athén ke zvěři.
Tak i Král Lear v sobě nese pozůstatky Tita Andronica. Nepřipomíná nářek Titův nad svou němou dcerou nářek Learův nad mrtvou Kordelií? Nepřipomíná šílenství Titovo šílenství Learovo? Upřímně se mi zdá, že celá hra v sobě nese spoustu předzvěstí budoucích Shakespearových mistrovských kusů a myslím, že je tato krvavá fraška, tento horor na plátně neprávem opomíjen.
Aaron: Raději k peklu. Nebe se nás zřeklo.
Mimochodem, i zde musím pochválit skvělý překlad pana Hilského. Já toho chlapa prostě zbožňuji.
Abych se přiznal, dost dobře nevím, co vlastně říct (a zapsat si). Upřímně, ostřejší entrée Shakespearových tragédií bych si nemohl přát. Ještě upřímněji - na tohle jsem nebyl připraven. Jediná věc, s kterou jsem počítal, byla jistá dávka teatrálního patosu. Tak brutální, násilnou, lítou a nelítostnou hru se stupňovaným dramatem i násilím bych od anglického barda nečekal. Nechápejte mě špatně, překvapení proběhlo (což nebývá na škodu), ale hra je to výborná a velice silná. Ten příběh má ohromné množství scén a okamžiků, kdy se člověk pozastaví. A po posledním verši má nejednu látku k přemýšlení.
Trochu mi to připomíná Větrnou hůrku. Ne tolik děním, ale spíš tou psychologickou stránkou. A to se bavíme o psané formě, vidět tyto obrazy "naživo" musí být ještě výraznější zážitek. Jediná postava nepřišla nazmar (tedy, jak se to vezme), jediný násilný akt nevyšel naprázdno. Titus, Lavinie, Lucius, Aaron, Tamora. Nemá smysl se tu o nich rozepisovat, jakmile tohle dílo jednou "prožijete", tak ten dojem zůstane trvalý.....a v mnohém symbolický. Williame, tleskám.
Šokující, brutální, nelítostné, mrazivé. S ničím podobným jsem se zřejmě ještě nesetkala. Myslíte si, že se to nemůže stát - ale ono se to stane. Myslíte si, že tohle by přece nikdo neudělal - ale přesto to někdo udělá. Myslíte si, že to musí dobře dopadnout - ale... ?
Syrová krutost, střet civilizace s barbarstvím, chvíle, kdy člověk přestává být člověkem a stává se z něj zrůda. Kdy žít bolí. Kdy umřít je vysvobození.
Asi za vše mluví tyto slova:
Já nejsem děcko, nebudu se modlit,
nechci se kát a litovat svých činů.
Tisíckrát horší zločiny bych spáchal,
kdybych jen mohl...
Bolavé....
Na jméno této hry jsem narazila v jiné knize Šílenství a Civilizace od Sculla, kde byla uvedena jako hra prošpikována šílenstvím a násilím. Ale až takhle hodně násilí jsem tedy nečekala. Myslím že vidět to na jevišti musí být ale úplně něco jiného, jelikož můj mozek si takovou brutalitu moc představit nedovede.
Hodně drsné drama. Na divadle jsem ho viděl v poněkud ironickém zpracování a člověk se i docela pobavil. Ovšem byl to humor, co mrazí.
Nejbrutálnější drama jaké jsem kdy četl. Za autorova života to byla údajně nejoblíbenejší hra. Středovéké publikum asi milovalo jeho brutalitu. Velká tragédie o pomstě.
Autorovy další knížky
2015 | Romeo a Julie |
2010 | Hamlet |
2011 | Zkrocení zlé ženy |
1994 | Sen noci svatojánské |
1964 | Othello |
(SPOILER) 'Titus Andronicus' je dost možná poprvé, co jsem se kdy setkal se Shakespearem (oxfordskou teorii i můj ambivalentní vztah tentokrát ponechám stranou), když jsem totiž viděl v roce 1999 (nebo snad 2000, mimochodem, bylo mi 7 let) na VHS adaptaci téhle tragédie ('Titus', r. Julie Taymor) v dost unikátním pojetí (pamatuju si jak obálku kazety, tak plakát v půjčovně, s blátem zamazanou tváří Anthonyho Hopkinse), celková stylizace filmu není úplně tradiční a o to víc utkví v paměti, ale pamatuju si hlavně moc dobře na všechno to násilí. 'Titus' bývá označován za Shakespearovo nejkrvavější dílo (a taky první!) a v tomhle ohledu mě dost bavilo, co mi to ukázalo - jakým způsobem to propírá, v podstatě, člověka. Jste jen "součástí něčího plánu" a ten plán nemá co dělat s tím, kdo jste uvnitř, protože druhá osoba nikdy nebude chtít totéž, co chcete vy, přeci. Chce mít něco z vás, co potřebuje pro své "chtění". A to nikdy nebude totéž. A v kontextu téhle tragédie, je jedno, jestli vás znásilní, vyříznou vám jazyk, uřežou ruce, lstí přinutí si uříznout ruku, způsobí vaši smrt z falešného obvinění, nebo (moje oblíbené) "Pečeme s...": "V dnešním díle nás čekají pirohy. Kosti dvou synů nameleme na prach, smísíme s krví, kterou získáme tím, že je podřízneme a pak použijeme maso z jejich hlav jako náplň; to vše pak naservírujete jejich matce, aby pozřela vlastní syny..." či vykreslí černocha jako nejhoršího ďábla všech dob (jak nekorektní představit si dnes, v době cancel culture, někoho napsat postavu, jako je Aaron, haha). Nikdo se s ničím nepáře, a intriky baví, pro mě to bylo ohlédnutí, v hlavě mi vyvstávaly scény, obrazy z dětství, třeba zmrzačená Lavinie. Někdy se musím na film podívat znovu. Vím, že jsem ho viděl minimálně dvakrát. Shakespearovo stranění postavám je rovněž zábavné. Z objektivního hlediska lze pochopit (obdobně jako v 'Kupci benátském', kde je Shylock v podstatě v právu, ale vykreslen záporně, protože je Žid), že všichni jsou "svině" co provádí "sviňárny" ostatním (i zde je třeba pochopitelné, že Titus zavraždil syna Tamory jako první a ona se, jako matka, mstí, ale dostává ji to do polohy záporáka s mozkem, který jde proti římskému Mirku Dušínovi, který pohřbil dvacet jedna vlastních synů ve válce "pro velikej Řím, kterej určuje pravidla jak od Orwella". Díky tomu, že je to ale nabité tolika zradami, křivostí, zákeřností, vražděním, mučením, sebemrzačením, i lekcemi vaření, na které by koukal i Jirka Babica, to i po takové době neztrácí na atraktivitě (tím chci říct, že i na to, že je to tragédie mě ta teatrálnost a prokovování baví) a člověk o tom může donekonečna polemizovat.
"Blázny ctnost zdobí jako svatozář,
já duši černou chci mít jako tvář."
(...)
"Tvé rty ho potěší, ty ubožátko,
jak zmrzlá voda hada, co už ztuhl."
(...)
"Přivedls naši matku do neštěstí."
"Přivedl jsem ji do jiného stavu."
"A tíms ji přivedl do neštěstí, pse."
(...)
Bestie byla, mrcha bez citu,
u mrchožroutů dojde soucitu.