Tlouštíci hoří rychleji & další fatální moudra z krematoria
Caitlin Doughty
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355774/bmid_tloustici-hori-rychleji-amp-dalsi-f-ZnC-355774.jpg
4
190
190
Podívat se vlastní smrtelnosti do očí není nic jednoduchého. Abychom se tomu vyhnuli, raději si zavazujeme oči a dobrovolně se straníme reality smrti a umírání. Jenže nevědomost není blažená, přináší jen větší hrůzu. Metaforický šátek na oči teď na chvíli odložte. Caitlin Doughtyová vypráví o šesti letech, které strávila prací v americkém pohřebnictví. Její upřímná, ironická a často i vtipná výpověď připomíná půlnoční výpravu na hřbitov. Autorka demystifikuje smrt a odpovídá na otázky, o nichž jste ani nevěděli, že je máte. Můžete chytit nemoc od mrtvoly? Kolik mrtvých se vejde do dodávky? Jak vypadá planoucí lebka? Pokud nechcete číst realistický popis smrti a mrtvých těl, vzali jste do ruky špatnou knihu. Můžeme ze všech sil vystrkat smrt na samý okraj zájmu, odkládat mrtvé za nerezové dveře a zavírat umírající do nemocničních pokojů. Dokážeme tak mistrně skrývat smrt, že byste skoro uvěřili, že jsme první nesmrtelná generace. Ale nejsme. Všichni umřeme a dobře to víme.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2017 , BizBooksOriginální název:
Smoke Gets in Your Eyes: And Other Lessons from the Crematory, 2014
více info...
Přidat komentář
Druhá polovina byla trochu slabší, ale kniha to je skvělá. Syrové zkušenosti každodenní práce v krematoriu, humor, nějaký ten příběh hlavní postavy a hlavně spousta úvah o smrti. Statistiky, filosofování, je tam všechno. Určitě souhlasím s autorkou že smrt je taburizované téma, možna ne tak systematicky jak to vidí ona, ale lidé o tom nechtějí mluvit. A pokud se s vlastní smrtelností máme smířit, asi bychom měli.
Kniha Tlouštíci hoří rychleji autorky Caitlin Doughty je sondou nejenom do amerického pohřebnictví v 21. století, ale také do duše samotné autorky. Titul může působit jako soubor veselých příhod přímo z pohřbů a kremací, ale není. I když samozřejmě v knize jsou humorné historky vyprávěné s nadsázkou, kapitolu za kapitolou je slovo vážnější. Autorka skládá své zkušenosti do kontextu oboru i historie a ukazuje, jak vypadá závěr života lidí z různých společenských vrstev, chtěných i nechtěných. I dětí. Zde stojí za to upozornit, že kniha není vhodná pro slabší povahy. Autorka se nezastavuje před ničím a nepředstírá, že jsou děti nesmrtelné. Právě vyprávění o dětech patří mezi ty nejsilnější. Zároveň čtenáři dokáže nasadit do hlavy brouka vlastní smrtelnosti a uvědomení si toho. Není to však žádné temné čtení, obsahuje mnoho naděje a pokynů ke smíření. Pokud se tedy nebojíte tématu smrti a necouváte přes nezvratnou skutečností smrtelnosti, najdete v knize mnoho dalších námětů ke studiu i cenných postřehů.
Unikátní pohled na téma, kterému se mnoho lidí vyhýbá, ale které je přirozenou součástí našeho života. Je až děsivé, jak se nám smrt za posledních cca sto let odcizila. Zavřeli jsme ji do nemocnic a děláme, že neexistuje.
Autorka v knize sdílí své zkušenosti jako pracovnice v pohřebním průmyslu a zároveň klade provokativní otázky, které nám mají pomoci lépe porozumět našemu vztahu ke smrti a rituálům kolem ní. Děkuji.
Caitlin Doughty si při psaní nebere servítky, což už název napovídá (i když je ten český morbidnější než název v originále). Nehledí na nějakou diskriminaci či ohleduplnost, servíruje své poznatky upřimně a bez příkras. Drsné? Ano. Kontroverzní? Taky, ale ne o moc více než když skloňujete slovo "důstojnost" u rozkládajícího se těla. A to mi na pohřbech děláme... líbí se ji její útočnost na kremační korporáty a vůbec předražený pohřební byznys. Naopak blízká mi není snaha šokovat a úplně zbytečná mi přišla její osobní "vztahová" linka. Při čtení jsem dělala přestávky a ne všechny kapitoly mi byly příjemné (vlastně žádné), ale je to přesně ten druh literatury, který mě nutí k hlubšímu zamyšlení nad společností i vlastním životem.
"Pozrieť sa smrti priamo do tváre nie je vôbec ľahké. Nechceme to zažiť a preto si zoči-voči realite umierania radšej zaväzujeme oči. Lenže nevedomosť nie je sladká, ale hrozivá."
Sme smrteľní, akokoľvek sa nám to nepáči a akokoľvek to vytesňujeme. Sme opantaní dlhovekosťou a niektorí z nás by chceli žiť večne. Odmietame prijať starnutie a tým blízkosť smrti až do takej miery, že sa klameme a podstupujeme omladzovacie kúry či plastické operácie, chceme byť večne mladí a krásni.
"Nikoho neprekvapí, že lekárske fakulty produkujú hlavne zástupy plastických chirurgov a rádiológov. Čo sa dá robiť, aby sme rýchlo starnúcej populácii v našej krajine zabezpečili dostatok geriatrov? Nič. Na to je už neskoro."
Ars moriendi (Umenie umierať) pre moderný svet. Tak by som charakterizovala útlu knižku Dym v očiach. Cailtin Doughty, pracovníčka v pohrebnom ústave, otvára čitateľovi 13-tu komnatu a vpúšťa ho dnu, aby mu ukázala ako to funguje tam, kde začína naša posledná cesta. Téma ktorá je aj v mnohých Slovenských rodinách stále tabu. Ruku na srdce, kto z nás sa zaoberá smrťou resp. tým čo s nami bude keď vydýchneme naposledy? Koho z nás napadlo riešiť s blízkymi ako si predstavujú / predstavujeme svoj odchod?
Použijem citát z blogu A. Harárovej, ktorá napísala: C.G. Jung povedal, že ak niekto pred štyridsiatkou myslí na svoju smrť príliš často, môže to byť za určitých okolností patologické. Ale ak niekto po štyridsiatke nemyslí na svoju smrť vôbec, je to patologické určite.
A práve táto kniha Vás privedie k myšlienkam smrti. Síce je z amerického prostredia (San Francisco, L.A.) ale nie je nám až tak vzdialená. Cailtin Doughty nás prevedie obdobím, kedy po prvý krát prekročila prah krematória kde začala žiť život obklopená mŕtvolami. Bez servítky rozpráva ako funguje krematórium, balzamovanie, hovorí o iných kultúrach, ich rituáloch spojených so smrťou. Odhaľuje strach, ktorý máme zo smrti a dôvod prečo. Svojim rozprávaním sa snaží dnešných ľudí naučiť, že smrť by mala byť vnímaná ako prirodzený a nevyhnutný výsledok života.
"Ľudské bytosti nepatria medzi obľúbencov prírody. Sme len jedným z mnohých živočíšnych druhov, na ktorých príroda bez rozdielu uplatňuje svoju silu."
Nie je to ľahká téma, ale je napísaná vecne a zrozumiteľne. Autorka touto knihou chce prelomiť tabu smrti a snaží sa aby ľudia porozumeli procesu konca života. Jej jazyk nie je pre citlivé povahy, niektoré opisy sú skutočne zarážajúce a vzbudzujú odpor, no nie sú neúctivé. Iba priamo a vecne opísané. Vďaka práci a skúsenostiam v pohrebníctve si uvedomila ako sa smrť stala veľkým biznisom, ako sú rodiny vynechávané z poslednej fázy života našich najbližších.
"Ticho smrti a cintorína nie je trestom, ale odmenou za dobre prežitý život."
Není to tak kjut a vtipné jako knížka inspirovaná dětskými dotazy, ale zase se toho hodně o Caitlin a samotné práci pohřebačky dozvíte. Tahle kniha totiž není jen o faktech a moudrech, ale je to z velké části Caitlinina biografie... i když biografie je možná příliš silné slovo. Kdyby takhle kniha byla anime, tak je to žánr slice of life. Zkrátka - pokud vás život pohřebačky aspoň trochu zajímá, tak doporučuji! Provede vás denní rutinou, zajímavými případy a nad to vás oblaží i svými znalostmi z pohřebácké historie. Je tam vše! Dokonce i romantika! A deprese. Ale to k sobě už tak nějak patří, nebo ne?
Souhlasím, že český název je zavádějící a upřímně jsem čekala také něco jako "Jak si žijí nebožtíci" mixnuté s velkou dávkou černého humoru.
Autorka na mě působí jako přímý člověk s vlastním názorem (který však nikomu nenutí), člověk optimistický, zapálený a vřelý, lidský, se smyslem pro černý humor a který vybízí k diskuzi nebo alespoň k zamyšlení.
Tato kniha na mě působí, tak jako autorka. Téma zpracované přímo, kniha přitom není nijak morbidní, odborná. Jde spíš o názor a zkušenost autorky. Určitě zajímavý pohled na pohřebnictví (nejen v USA). Může vás donutit k zamyšlení...
Za mě určitě zajímavé čtení, mohu jen doporučit.
Tohle se mi strašně líbilo, ale musíte mít vztah k danému tématu. Autorka hodně dobře popisuje práci v krematoriu (sám jsem tam byl na brigádě) a ukazuje, že smrt je něco přirozeného a pohřebnictví je tu odnepaměti. Ta práce nakládání s mrtvými, jejich kremace, kosti v kremulátoru je všude stejná. Samozřejmě je tu oproti Evropě pár odlišností, které některým asi uvíznou v žaludku, ale je to dáno také tím, že tamní obyvatelé většinou patří k nějaké aktivní církvi.
1) Jak už tady někde bylo řečeno, je zajímavé číst o běžné praxi pohřbívání v Kalifonii (možná celé USA?): a) kremace b) pohřbení do země, přičemž tělo ale bývá nabalzamované, aby se nikdy nerozpadlo, a jáma v zemi má stěny vylité betonem. No tak to mě teda podrž, to je ale vyšinutá kultura :-)!
2) Kniha nemá žádný obsah, jsou to jen jednotlivé zážitky z prostředí, do kterého se většina z nás zaživa nedostane, a z toho také čerpá svou “slávu”. Proto dávám tak málo hvězdiček - nad sepsáním tohoto díla autorka moc přemýšlet nemusela.
3) (ale za to kniha sama nemůže) bylo to strašně namluvené. Namlouval to stejný pán jako Deník kastelána, nevím, jak se jmenuje, ale jeho styl mi vůbec nesedí.
Knihu jsem si půjčovala opravdu velmi na slepo, líbil se mi název knihy. Domnívala jsem se že jde jen o metaforu a kniha bude o něčem úplně jiném. No opak byl pravdou. Ze začátku jsem nevěděla jestli nemám knihu odložit. Ale nakonec jsem ráda, že jsem to neudělala. Ač mi bylo místy plivno, tak kniha byla psána skvěle, místy sarkasticky. A určitě mi alespoň rozšířila obzory, o tomhle tématu jsem zatím nevěděla vůbec nic.
Caitlin a její práce v krematoriu. Pro někoho práce velmi netradiční,ovšem opak je pravdou. Pohřbívání je staré jak lidstvo samo. Pikantnosti související s přípravou nebožtíka a celý proces kremace byly fascinující,a mohlo jich být zcela určitě mnohem více,ale velmi se mi líbila filozofická linka...zamyšlení nad chápáním a přijetím smrti lidmi obecně,jelikož pro velkou většinu z nás je toto téma doslova tabu. S každým novým životem přeci vzniká i nová smrt a je to kapitola,kterou projdeme všichni bez rozdílu. "Tichost smrti a hřbitova není trest,ale odměna za dobře prožitý život."
Po všech těch knihách o útrapách druhé světové války a ya postapo jsem si udělala takové malé funebrácké okénko. "Tlouštíci" jsou mile napsaná kniha, založená na reálném základu, která nám dovolí nahlédnout do amerického pohřebnictví a americkém mentality ohledně smrti jako takové. Caitlin nás citlivě zasvětí do svého životního příběhu pracovnice pohřebního ústavu a ukazuje nám, že ať se smrt snažíme schovat sebevíc, patří prostě k životu.
Jde o velmi zajímavou knihu s ne úplně oblíbenou tématikou. I když jsem při koupi knihy čekala naprosto něco jiného, jsem nakonec velmi ráda, že se mi dostala do rukou. Rozhodně ji nedoporučuji citlivějším pomáhám. V knize je popsáno to, jak se zachází s tělem po smrti, příprava i samotné spalování v krematoriu. Autorka vše popisuje naprosto bez obalu, místy bych řekla až morbidně....na druhou stranu chce vymýtit strach ze smrti a dostat do povědomí lidi, že je smrt naprosto přirozená a navíc čeká každého z nás....
Český vydavatel by za nuzný překlad názvu zasloužil mizernou kremaci. „Tlouštíci Hoří Rychleji“ mystifikuje, vzbuzuje dojem, že text popisuje problematiku s prstem v nose, bez hlubšího vhledu. Původní poetičtější „Smoke Gets in Your Eyes“ je podstatně trefnější a zachovává temnou poetiku díla. Doughty si sice nadhled zachovává, zároveň však popisuje téma s grácií, poučně a se socio-kulturně-filosofickým přesahem. Tabu okolo smrti je reálná věc – Autorka dává příležitost čtenáři si vyzkoušet (byť zprostředkovaně) pohled z první řady a porozumět, proč je daná konfrontace nutná. Zapálenějším zájemcům je nutno doporučit Caitlinin kanál: Ask A mortician – klenot!
Pro mně jako milovnici tohoto žánru to byla vynikající oddechová kniha. Příjemně se četla a dala nám nahlédnout do zákulisí pohřebního ústavu a pohřebních praktik. Splnila mé očekávání. Není to jednoduchá práce, ale je záslužná a mnoho lidí nemá o práci těchto lidí ani ponětí s čím vším se musejí vypořádat a kouká se na pohřebáky skrz prsty. Ale už nikdo nevidí s čím se tito lidé musí denně babrat, ne vždy je mrtvé tělo v dobrém stavu a mnoho dalších prací okolo, které si neumíme a ani nechceme představit a připustit. Za mně super a milovníkům tohoto žánru doporučuji.
Když jsem knihu kupovala, očekávala jsem nějaké (černo)humorné historky ze zákulisí.pohřebních služeb. Nemohla bych být dál od pravdy. Tedy ano, občas se člověk dočkal černého humoru, ale většina knížky je krásné, citlivé a zároveň věcné odvyprávění každodenní rutiny v krematoriu. Toto vyprávění je navíc obohaceno zajímavými fakty spojenými se smrtí a hlavně historií pohřebnictví, kremací a balzamování. Autorka se nevyhybá ani zamyšlení nad smrtelností a nad tím jak smrt v životě vlastně přijmout a jak s ní vycházet a zacházet. Mě samotnou několikrát donutila se zamyslet nad touto nedílnou součástí života a nad tím, že u nás doma (na rozdíl od podle knihy většiny amerických domácností) není smrt úplné tabu a víme, jaký pohřeb si přejeme.
Navíc se mi zalíbila autorčina myšlenka přírodního pohřbu. Vím, že se to u nás v nějaké podobě dělá. Máme rozptylové louky, vznikají první hřbitovy a pohřební ústavy zaměřující se na pohřeb popelu v přírodě v rozložitelných dózách. Ovšem myšlenka pohřbu těla přímo do země je za mě daleko zajímavější a doufám, že než nadejde můj čas půjde u nás provést i tato varianta, protože souhlasím s tím, že je to nejpřirozenější a nejekologičtější možnost, jak se postarat o tělo. A navíc spálení mrtvoly na otevřeném ohni se u nás neprovádí. Rozhodně nechci skončit někde v urně. V tom mám jasno už dlouho.
Závěrem nezbývá než říci, že toto je rozhodně jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy měla možnost číst a po opravdu dlouhé době je to kniha, která mě opravdu donutila přemýšlet.
Kamenem úrazu je jednoznačně zavádějící český název, který knížce dává punc bulvárnosti a černého humoru. Přitom se za „fatálními moudry z krematoria“ skrývají postřehy mladé ženy, která se dala na neobvyklou profesionální dráhu, aby změnila vztah lidstva ke smrti. Kombinace osobní autorčiny zpovědi a informací z procesu pohřbívání a kremace, na které se živý člověk zásadně neptá, dělá z knížky zajímavý literární zážitek.
zavádějící a vlastně nesmyslný český název knihy tu už byl zmíněn i to, že nejde ani tak o soubor černohumorných historek z krematoria, ale spíše o agitku pro tzv. přirozený pohřeb
oceňuji zajímavá fakta, jež se běžný "žijící smrtelník" jen tak nedozví, ale ten ukrutně "americký" styl je k nevydržení = asi si už nikdy nezvyknu na sebevědomí a pozérství jedinců, kteří si přečtou jedno populárně-naučné pojednání, např. zde Campbellovu mytologii, a hned začnou zasvěceně poučovat všechny okolo; působí nechtěně úsměvně, jak autorka "erudovaně" a nekompromisně propojuje "fatální moudra" napříč vědeckými obory od filozofie a náboženství přes psychologii, historii a lingvistiku k literatuře a umění až po biologii a lékařství
třetinu knihy tvoří právě tyto poučné (pro evropského středoškoláka primitivní) pasáže, třetinu historky z praxe v krematoriu (pěkné, ale okatě cílené na efekt) a třetinu autorčiny sebereflexe a zmínky o soukromém životě (to mě opravdu nezajímá)
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2017 |  Tlouštíci hoří rychleji & další fatální moudra z krematoria |
| 2023 | Hledání dobré smrti |
Super kniha, ráda chodím na exkurze do krematorií, takže tohle mi nemohlo ve sbírce přečtených knih chybět :-D Akorát to na můj vkus trochu moc klouže po povrchu, tak nějak po americku no. Ale pořád je tam spousta myšlenek, které za přečtení stojí.