Tma

15.11.2020

Nesporně zajímavé: samotný pětidenní "experiment" autorky ve vlastní chatě o samotě ve Finse (nejjižnějším arktickém městě, kam navíc nevedou silnice, jen proslulá železnice Oslo-Bergen) včetně jejích pocitů a stesků (po mobilu jí musel hned první večer zpívat ukolébavku manžel!) mne nijak nezaujal, zato spousta naťuknutých témat spojených s tmou (světlo ve vesmíru a na Zemi, spánek a hibernace, vlivy trvalé tmy/světla v místech za polárními kruhy, nemoci duševní i fyzické, samota a strach, světelný smog apod.) čtenáře vede k podumání, případně vyhledání dalších informací (autorce totiž v mnohém nevěřím, není odbornice...na všechno včetně medicíny, fyziky a astronomie ... - některé výklady mi nepřipadaly v pořádku, fakta poněkud vybraná a vyzobnutá od stejných "autorit", tj. především norských). Je to taková změť úvah, informací a norských básní.
Výrazně zajímavější byly románové vsuvky: úryvky z knihy Žena v polární noci českoněmecké autorky, která strávila rok na Špicberkách (se svým manželem a jedním lovcem) v roce 1933 (což skoro vypadá jako nemožné - do spacáku ji museli strčit, jak byla, pouze po odnětí kloboučku a pláště, a odkutálet na její místo, o nějakém mytí apod. se raději nezmiňuje).

"Co když se slunce už nikdy nevrátí?
Co když bude na celém světě už navždy tma?"
Christiane Ritterová

"Ať v nás příroda vzbuzuje sebelepší pocity, ať se snažíme jí oddat, nechat se jí očarovat, rozplynout se a stát se součástí hor, fjordů a planin, lesů a oceánu, je to pořád drsná příroda. Nebere ohled na to, jestli jste hodní nebo zlí, hezcí nebo oškliví, chytří nebo hloupí, hubení nebo tlustí. Příroda vás nesoudí tak, jak vás hodnotí lidé a společnost. ... Přestože je ale příroda vůči nám lhostejná, my ji pohříchu trestáme."

Knize jsem dala šanci cca na stranu 60 a pak jsem to musela odložit jako nedočtené. Tato kniha bohužel není pro mne. :-( Trochu jsem doufala, že se tu dozvím něco zajímavého o vztahu člověka ke tmě. Objektivně vzato tu nějaké ty informace sice jsou, ale byly mi předávány formou, která mi vůbec nevyhovovala.
Autorka to pojala stylem jakéhosi dokumentu, v němž kombinuje vlastní zážitky s úryvky deníku Christiane Ritterové a celé se to snažila pospojovat vědeckými informacemi o tmě a vším, co s tím souvisí. Celkově to působí děsně stroze, jaksi odosobněně a na můj vkus velmi nekompaktně. Přišlo mi, že autorka ne příliš souvisle přeskakuje od jedné věci k druhé a snaží se do malého prostoru nacpat co nejvíc. Výsledkem toho bylo, že já si připadala pořád zmatená, nepamatovala jsem si zhola nic a neměla jsem dojem, že kniha mi předává něco převratného. Nic jsem si z knihy neodnášela - vyjma osobního dojmu, že "vím, že nic nevím". Což fakt není to, co jsem od této publikace čekala.
Knihu nehodnotím hvězdami, nedočetla jsem. A za sebe doporučit nemohu.

12.10.2020

Velmi zajímavá kniha, jejíž námět vede k zamyšlení. Autorčiny myšlenky v sobě mísí její příběh o cestě za tmou i mnoho faktografických informací.

08.10.2020

Velmi zajímavý nápad, krásně vyvedená jednohubka k zamyšlení. Skvělý nápad na komparaci a propletení zápisků z počátku 20. století o pobytu Christiane Ritterové na Špicberkách a současných prožitků norské novinářky Sandbergové, která zkoumá svůj vztah ke tmě na odlehlé chatě uprostřed závějí sněhu. Oceňuji i pěkné provedení s černobílými fotografiemi a sugestivní přebal.

27.08.2020

Zaujala mě anotace, ale upřímně jsem nevěděla, co přesně mám čekat. Je psána norskou novinářkou, která se, strachu ze tmy navzdory, ubytuje na opuštěném a chladném severu, kde stráví pět dní úplně sama. Udělá tak právě proto, aby se svého strachu zbavila a pochopila, k čemu lidem ta černočerná tma může být. A to se jí přesně povedlo. Kniha je plná postřehů a apelů z dnešní doby, které jsou opřené o rozhovory s nejrůznějšími odborníky. Myšlenka knihy je jednoduchá, být více v souladu s přirozenými jevy, které jsou tu od počátku věků. Lidé utíkají té opravdové tmě čím dál víc. Osvětlujeme se LEDkama, displejem, televizí, lampou. Nemáme tak prostor na kvalitní spánek, což se podepisuje na našem životě. A to je jen jedno z mnoha poselství, které jsem tu našla. Moc dobrá kniha tohle.
@knihodura

17.04.2020

Norská novinářka přináší svoji zkušenost s pětidenním pobytem na osamocené chatě během polární noci. Pobyt ve tmě a o samotě přináší možnost vrátit se sám k sobě, oprostit se od rušivých vlivů, zpomalit svůj život. Osobní výpověď autorky je doplněna deníkovými záznamy ženy, která popsala rok svého života na Špicberkách.

Déjà vu: v norském Finse, kde se děj knížky odehrává, jsem strávila dovolenou. I když letní. Takže autorce její zimní pobyt závidím, neumím si představit plodnější relax než právě tady, u tohoto jezera, v tak bizarním prostředí, že Georg Lucas zde neváhal natáčet jeden z dílů Star Wars. Téma knihy současné, v tom nejlepším smyslu ekologické. Stačí se projet autem za tmy (netmy) po Česku, abychom pochopili, proč. Přesvětlenost - to je, oč tu běží. Jak ta "velká", z měst, tak ta osobnějšího charakteru, z obrazovek. Tato malá knížečka inspiruje, "přitmívá" nás k opětovnému čistému pohledu na hvězdy, Mléčnou dráhu, do vlastního nitra, anebo nás ryze prakticky vybídne k večerní aktivaci filtru modrého světla na mobilu.

16.03.2020

Já bych to tak černě neviděla, jak komentující pode mnou. Autorka se na tmu dívá z různých úhlů pohledu a vysvětluje, k čemu je tam dobrá, proč se jí bojíme a podobně. Současně přidává i zápisky Christiane Ritterové, která se vydala za svým manželem na Špicberky, aby tam strávila nějakou dobu.

Nebylo to špatné, ale musím souhlasit, že jazyk byl trochu krkolomný. Těžko říct, zda je to způsobené překladem nebo tak autorka píše.

Pro mě to však bylo zajímavé čtení a je to také žánr, který běžně nečtu, takže taková menší čtenářská výzva.