Tma přehled

15.11.2020

Nesporně zajímavé: samotný pětidenní "experiment" autorky ve vlastní chatě o samotě ve Finse (nejjižnějším arktickém městě, kam navíc nevedou silnice, jen proslulá železnice Oslo-Bergen) včetně jejích pocitů a stesků (po mobilu jí musel hned první večer zpívat ukolébavku manžel!) mne nijak nezaujal, zato spousta naťuknutých témat spojených s tmou (světlo ve vesmíru a na Zemi, spánek a hibernace, vlivy trvalé tmy/světla v místech za polárními kruhy, nemoci duševní i fyzické, samota a strach, světelný smog apod.) čtenáře vede k podumání, případně vyhledání dalších informací (autorce totiž v mnohém nevěřím, není odbornice...na všechno včetně medicíny, fyziky a astronomie ... - některé výklady mi nepřipadaly v pořádku, fakta poněkud vybraná a vyzobnutá od stejných "autorit", tj. především norských). Je to taková změť úvah, informací a norských básní.
Výrazně zajímavější byly románové vsuvky: úryvky z knihy Žena v polární noci českoněmecké autorky, která strávila rok na Špicberkách (se svým manželem a jedním lovcem) v roce 1933 (což skoro vypadá jako nemožné - do spacáku ji museli strčit, jak byla, pouze po odnětí kloboučku a pláště, a odkutálet na její místo, o nějakém mytí apod. se raději nezmiňuje).

"Co když se slunce už nikdy nevrátí?
Co když bude na celém světě už navždy tma?"
Christiane Ritterová

"Ať v nás příroda vzbuzuje sebelepší pocity, ať se snažíme jí oddat, nechat se jí očarovat, rozplynout se a stát se součástí hor, fjordů a planin, lesů a oceánu, je to pořád drsná příroda. Nebere ohled na to, jestli jste hodní nebo zlí, hezcí nebo oškliví, chytří nebo hloupí, hubení nebo tlustí. Příroda vás nesoudí tak, jak vás hodnotí lidé a společnost. ... Přestože je ale příroda vůči nám lhostejná, my ji pohříchu trestáme."

Knize jsem dala šanci cca na stranu 60 a pak jsem to musela odložit jako nedočtené. Tato kniha bohužel není pro mne. :-( Trochu jsem doufala, že se tu dozvím něco zajímavého o vztahu člověka ke tmě. Objektivně vzato tu nějaké ty informace sice jsou, ale byly mi předávány formou, která mi vůbec nevyhovovala.
Autorka to pojala stylem jakéhosi dokumentu, v němž kombinuje vlastní zážitky s úryvky deníku Christiane Ritterové a celé se to snažila pospojovat vědeckými informacemi o tmě a vším, co s tím souvisí. Celkově to působí děsně stroze, jaksi odosobněně a na můj vkus velmi nekompaktně. Přišlo mi, že autorka ne příliš souvisle přeskakuje od jedné věci k druhé a snaží se do malého prostoru nacpat co nejvíc. Výsledkem toho bylo, že já si připadala pořád zmatená, nepamatovala jsem si zhola nic a neměla jsem dojem, že kniha mi předává něco převratného. Nic jsem si z knihy neodnášela - vyjma osobního dojmu, že "vím, že nic nevím". Což fakt není to, co jsem od této publikace čekala.
Knihu nehodnotím hvězdami, nedočetla jsem. A za sebe doporučit nemohu.