To je on! - O té, co si říkala Toyen
Milena Štráfeldová
To je on! – Tři slova, ze kterých možná vzniklo umělecké jméno surrealistické malířky Toyen. Jméno stejně záhadné, jako byla sama. Jako by za sebou stále zametala stopy. Svá svědectví tak o ní podali jiní. Malíř Jindřich Štyrský, se kterým vytvořila celoživotní uměleckou dvojici. Židovský básník Jindřich Heisler, kterého až do konce války skrývala ve své žižkovské garsonce, protože odmítl nastoupit do transportu. Její přátelé z Devětsilu Vítězslav Nezval, Jaroslav Seifert nebo Karel Teige. Nebo francouzští surrealisté, když v r. 1947 odešla do pařížského exilu. Díky těmto svědectvím, ale i na základě pátrání v archivech v Česku a ve Francii, napsala Milena Štráfeldová její beletrizovaný životopis. Příběh Marie Čermínové, rodačky z pražského Smíchova, kterou sám André Breton zařadil mezi deset nejvýznamnějších světových umělců 20. století.... celý text
Přidat komentář
Surrealismus, fascinující obrazy snově chaotického obsahu nevědomí, a jedna z jeho světových "ikon", neméně tajemná Toyen. O jejím soukromí se toho více neví než ví, s čímž se autorka vypořádala po svém ... přiznané fabulace, jak se co mohlo odehrát, se závěrem takhle to možná bylo, rámuje tím známým a pro život Toyen určujícím - zasazením do světa tehdejší české (a později francouzské) avantgardy, osudovými přátelstvími, nechává mluvit vzpomínky druhých, verše a obrazy ... nepřímou cestou vytváří imaginární portrét nekonvenční, silné, vyhraněné, ale také (i přes několik velmi blízkých kamarádství) osamělé ženy v téměř čistě mužském uměleckém světě.
Je to spíše hrubý nástin podstatných událostí jak cesty Toyen, tak surrealismu, potencionální odrazový můstek k dalšímu hledání.
Dobrý to bylo. Teď vím, kde Toyen vyrůstala, kde schovávala u Akropole Heislera ve vaně a proč malovala smutný umčo.
Já bych teda válku ve vaně nevydržel. To muselo bejt šíleně nepohodlný. 7/10. Jako bonus pomatení Víti Nezvala na vedlejší koleji na trase surrealismus - komunismus.
Naprosto skvělá záležitost! Jde o biografický román s různými faktografickými vsuvkami, díky kterým se čtenář lépe orientuje, s částečně vyfabulovanými příčinami, které vedly k důsledkům a událostem, které jsou ověřené... životní příběh, který nás provede od dětství svéhlavé holčičky Manky, přes její dospívání, kdy přijímá jméno Toyen, které jí vymyslel Jaroslav Seifert, přes dospělost, kdy si jde tvrdě za svým snem a je obklopena spoustou přátel až ke stáří, kdy světoznámá surrealistická malířka Toyen umírá v Paříži víceméně osamocena....líbilo se mi, že když si autorka není tak úplně jistá, jak přesně ke konkrétní události došlo, uvádí "mohlo to tak být" nebo "tak nějak se to mohlo stát"... dále moc pěkný nápad s dialogem se zemřelou "tou s Batignolles", který se prolíná celou knihou a čtenáři navozuje takový životní nadhled, pocit pomíjivosti života a vůbec celého lidského snažení a pachtění ... škoda, že nebyly uvedeny překlady francouzských vět, které se v knize objevují a také myslím, že by knize pomohly aspoň sem tam nějaké fotografie, vím, že to není vyloženě literatura faktu, ale spíše beletrizovaný životopis, ale nějaká fotopříloha by knihu ještě pozvedla.... autorka si dala velkou práci, knize určitě předcházely obsáhlé rešerše, aby všechny historické souvislosti "zapadly" na své místo a povedlo se to dle mého názoru dokonale!! Když to porovnám s nepovedenou knihou Barvy slečny Toyen, tak tato je o několik levelů výš, já jsem maximálně spokojená a všem kdo se zajímají o meziválečnou a poválečnou avantgardu určitě doporučuji!!!! :-)
Vlastně dost netypický životopisný román. Jednak proto, že spíš než román je to shluk živě vylíčených scén ze života záhadné malířky prokládaný historickými událostmi a zajímavostmi z dějin umění. A jednak proto, že Toyen často ani není v centru pozornosti, autorka se ji snaží zachytit skrze známé umělce a příbuzné, kteří ji znali nejlépe. Velice čtivě podané, bude vás to bavit, i když se v umění vůbec nevyznáte, z některých momentů běhá mráz po zádech (ukrývání Heislera za druhé světové války, úprk před komunisty).
Beletrizované životopisy nevyhledávám; k románu jsem se dostala vlastně omylem, na doporučení přítelkyně (díky, Bobe!) a zakoupila jsem ho v domnění, že jde o dokument. Na druhé straně - mé znalosti o Toyen končily u životopisných dat a pár z dálky zahlédnutých ilustrací - a dospěla jsem do fáze, kdy mi to přestalo stačit.
Kniha Mileny Štráfeldové je po životě Manky Čermínové alias Toyen příjemným průvodcem. Věcně, ale se smyslem pro detail a atmosféru proměňující se doby a lidí v ní, zachycuje osobnost a okolnosti tvorby pozoruhodné malířky a múzy mnoha umělců. Líčí silnou osobnost, která v šestnácti odešla z domova a tvrdila, že nemá rodinu; hledající se mladou ženu, která provokovala už jen tím, jak existovala, rebelku od přirozenosti, jež promlouvala málokdy slovy, častěji svými obrazy; milovnici Paříže a surrealismu; věrnou přítelkyni - mimo jiné - Jindřicha Štyrského a Jindřicha-Henriho Heislera, Karla Teigeho a Bohuslava Brouka, Andrého Bretona a Bedřicha Feuersteina - a mnoha těch, kteří "umírali na srdce"; pamětnici poetismu, artificielismu, Erotické revue, přerodu Vítězslava Nezvala (a dalších - motto předposlední části, zachycující období 1939-1947 a vypůjčené od Karla Čapka, je vlastně příznačné pro celý příběh - motto, které zní: "Člověka nepředěláš, jenom se vybarví."); autorku s komplikovanou dráhou, začínající Šálky či Polštářem a končící Sedmi meči bez pochvy... Čtenář se seznamuje se společenskými, politickými a uměleckými souvislostmi od vzniku Československé republiky, přes meziválečná a válečná léta a komunistický převrat až po šedesátky až osmdesátky ve Francii - a dostává se mu mnoha informací, které nejsou obecně známy a navíc jsou kloubeny do celků, evokujících atmosféru té které doby nebo podstatu toho či onoho fenoménu. Osobně mě potěšil nesentimentální pohled na první republiku, některé poznámky jakoby "pod čarou" (o Devětsilu, například), přetrvávající tajemství, komentované "tou z Batignolle", přesné citace Štyrského snů - a mohla bych dlouho pokračovat...
Škoda jen, že se autorka omezila na stručné dodatky a rezignovala na poznámkový aparát (např. překlad francouzských vět by se mi hodil), nevím, proč v knize chybí obsah - a tu a tam mě napadlo, jestli životopis tak kontroverzní osobnosti přece jen neplyne příliš hladce... Což ale nic nemění na tom, že autorka odvedla respektuhodnou práci. Díky za ni.
Štítky knihy
české malířství životopisné, biografické romány čeští malíři Toyen (Marie Čermínová), 1902-1980Autorovy další knížky
2021 | To je on!: O té, co si říkala Toyen |
2022 | Krycí jméno Studentka |
2016 | Trestankyně: Příběh Růženy Vackové |
2016 | Sestry B. |
2014 | Guláš pro Masaryka |
Tento text jsem si hodně hýčkala a každé slovo si rozkošnicky vychutnávala. Toyen miluju už dlouhá léta. Tu její odvahu, drzost, sprostotu, svobodomyslnost a tajemno, které i po dočtení knihy setrvává. Možná se dokonce ještě víc prohlubuje. Autorka čtenářům nabízí takřka dokonalý beletrizovaný životopis, který je psaný tak, že se v něm dokáže orientovat dokonce i ten, kdo nemá nejmenší tušení o tom, co je surrealismus, artificialismus či poetismus. Je plný informací, a hlavně dobových souvislostí. Zároveň nám ukazuje dobu a osudy dalších významných postav, které se nám odhalují mnohem víc než hlavní hrdinka, která je tak trochu v pozadí. Na okraji. A přitom stále přítomná, jako „ta z Batignolle“, která mě osobně velmi bavila. Dokonce i oba osudoví Jindřichové, "Štyrský a Heisler" jsou mnohem více dosažitelní.
Události jsou předkládány ve společenských, uměleckých, a hlavně politických souvislostech. Vše do sebe krásně zapadá a čtenář dostává velmi příjemný obraz doby, kterou si mnozí z nás příliš romantizují. První republika zkrátka nebyla tak idylická, jak nám ji ukazují filmy pro pamětníky.
Kniha je vymazlený skvost, na kterém jsou znát precizní rešerše a láska k tématu. Navíc je plná informačních intermezz, která doplňují a mnohdy dovysvětlují nejen dění, ale i chování, a pohnutky některých osobností. Snad jediné, co bych vytkal je absence překladu francouzských vět. Dnes už nám tento jazyk není tak blízky jako vrstevníkům Toyen. Stejně jako by bylo velmi příjemné, kdyby se v knize nacházely ukázky obrazů, grafik a fotografií, o kterých je řeč.
Přesto si až do konce Toyen uchovala svá tajemství. Je paradox, že i když měla tolik přátel, obdivovatelů a ctitelů, tak nakonec zůstala úplně sama.
„Jsem malíř smutnej.“