Toulky s Charleym
John Steinbeck
Čtenáře obohatí tentokrát nad jiné zajímavý zážitek. Provázejí spisovatele na jeho cestě po Americe, kterou podnikl v dodávkovém nákladním autu se psem Charleym. Projedou více než 16 000 km čtyřiatřiceti americkými státy, poznávají jejich hory, roviny i pouště a především lidi a život v jejich pravé podobě.... celý text
Literatura světová Romány Cestopisy a místopisy
Vydáno: 1993 , KentaurOriginální název:
Travels with Charley in Search of America, 1962
více info...
Přidat komentář
Takovy book/roadtrip napsaný nádherným stylem. Ostatně právě autorův sloh je to, proč jeho knihy tak ráda čtu.
Knihu jsem přečetl a vůbec se mi nelíbila. Nelíbil se mi silně subjektivní, neatraktivní a na popisování nepodstatných detailů zaměřený styl vyprávění. Bohužel.
Veľmi milé čítanie - cestopis popísaný z pohľadu veľmi nadaného spisovateľa, veľakrát som sa zasmiala a z celého diela som mala skvelý pocit.
Toulky s Charleym vyšly 4 roky před autorovou smrtí. Je vidět, že už byl zralý muž, zajímal se živě o dění kolem sebe, zamýšlel se nad současností, uvažoval o budoucnosti.
Kniha je vlastně cestopis protkaný úvahami, postřehy o současné politice, stavu přírody, společnosti.
Povrchnějšího člověka bude nudit.
Ale ten literární jazyk! Steinbeck byl skutečně mistr pera, dokázal všední den popsat jako ohromné dobrodružství, jako soubor zajímavostí.
Zaujala mě Chruščovova návštěva v OSN a volby (kandidoval Bobby Kennedy).
Teda on to není žádný nervy drasající napínák. Prostě starej dědek jede s ještě starším psem po Americe. Ale jsou tam dvě tři místa, která otevírají otázky, na které pak nemůžete přestat myslet několik dní. Zvlášť, když si uvědomíte, že se ani po těch skoro 60 letech, co zaparkoval, vlastně až tolik nezměnilo.
Po dlouhé době se mi kniha nečetla lehce. Ale to asi není správně vyjádřeno. Spíš mě obsah nutil číst pomalu a přemýšlet nad ním. Prostě jsem nebyla schopná přečíst ani svých 50 a víc denních stránek. Na jednu stranu mě to trochu štvalo, protože jsem nechtěla výpůjčku v knihovně prodlužovat, což hrozilo, ale uvědomila jsem si, že knihy nejsou od toho, abychom je zhltali a pak si z nich nic nepamatovali, ale právě ty, které se nám třeba lehce nečtou, nám zůstávají v paměti dlouho.
Krásný spisovatelův nápad vyjet za poznáním Ameriky se nedá srovnat s žádným z dnešních cestopisů. Nejen kvůli tomu, že cestu uskutečnil v roce 1960, ale spíš než krásy krajiny jednotlivých států chtěl poznat a poznával pravou tvář lidí, kteří v nich žijí. Někde jej nadchli a někde bolestně zklamali (zajímal by mě jeho pohled na dnešní svět). Cesta za poznáním může a bývá v mnoha ohledech bolestná. Ale i když v jednotlivých státech Ameriky žije spousta národů, přes všechny rozepře a různorodost názorů, tvoří jeden celek. Pojetí cesty hloubkou myšlenek Johna Steinbecka. A miláček Charlie, ten tomu dodával tu správnou věrnou psí duši.
Jaká tehdy byla Amerika a jak ji vnímali její obyvatelé? Existuje něco jako americká duše? Na tyto a mnohé další otázky autor tohoto moderního "road movie" románu dává vnímavým čtenářů odpovědi.
Krásná kniha s duší a nádherným obsahem.
Kniha se čte velice dobře. Autor byl evidentně inteligentní a tato kniha je svým způsobem i velice poetická. V Americe jsem nebyl, ale co bych tam určitě navštívil, jsou (pokud ještě jsou) sekvojové háje. To musí být zážitek.
Nakonec jeden citát: "Jednota Ameriky je jasná a prokázaná věc.". Dnes už bych si tím tak úplně jistý nebyl.
Cestopis v druhom pláne. V prvom pláne skôr cesta do autorovho vnímania Ameriky, sveta, ľudí a vývoja spoločnosti. Stretávanie sa s ľuďmi a rozhovory s nimi sú tu dôležitejšie, ako spoznávanie krajiny. A tiež zaujímavé zistenie, že kniha prvý krát vychádza v Slovenskom preklade. Po toľkých rokoch od vydania načase.
Sonda do hlbín americkej duše a krajiny očami spisovateľa a jeho psa ("Ft") v interakcii s ďalšími ľuďmi, ktorých na ceste stretol a s krátkymi náhľadmi do ich životov vrátane názorov autora na dobové témy. Knižka ma nenudila a číta sa pomerne ľahko, jednotlivé epizódy z ciest sa striedajú a menia dynamicky, obsahuje zopár nadčasových myšlienok a autor zbytočne nezdržiava čitateľa zbytočným rozpisovaním a dumaním nad opisovaným, avšak na to, že ide o cestopis som čakal trochu viac (širší záber krajiny, miest, ľudí), preto dávam "len" 4*.
Několikaměsíční cesta stárnoucího spisovatele z New Yorku a psa po USA v roce 1960. Několik zajímavých postřehů a setkání s lidmi.
Radost z četby mi kazil kostrbatý překlad (Jiří Valja, přeloženo 1964). Americké idiomy jsou přeloženy doslovně a zejména některé dialogy tak nedávají smysl. Řada tiskových chyb (vydání z roku 1993).
Velké překvapení. Steinbecka mám jako autora velmi rád, a zejména to, jak dokáže psát o prostých lidských osudech tak poutavě. Nicméně, bez jakéhokoliv zjišťování, od tohoto cestopisu jsem očekával takovou menší humornou odbočku v jeho tvorbě. Mýlil jsem se. Ne, že by neuměla být kniha humorná, ale člověka vede i k zamyšlení nad životem a dovede být místy smutná a melancholická. K mému subjektivnímu absolutnímu hodnocení určitě pomáhá i to, že jsem ji četl taktéž při takovém menším putování, ale stále tuto knihu budu doporučovat každému, kdo jen trochu rád čte. Doslov Wericha potěšil.
Knihu jsem četl teprve nedávno a šáhl po Stenbeckovi ze zvědavosti, když ho ve svých knihách Bukowski nazývá ,, starým sráčem,, když autor napsal knihu nebyl jsem ještě 2 roky na světě, popisuje USA , v na začátku 60. letech kdy jsme hltali za socialismu vše o západu a čekali fronty ve čtvrtek na knižní novinky, tohle pamatuji z 80 . let když jsem stál frontu na Den Trifidů, Sopfiina volba a další skvosty. Tehdy si čtenář mohl přečíst o výdobytkách kapitalismu o dálnicích a místech kde se mohl občerstvit z automatů kávou, Coca Colou a dalšími pochutinami. Dobrá je zmínka i o kočovných příbytcích ( dnešní mobil home, kdy dělníci cestovali s kočovnými přříbytky za lepší prací. už tehdy věděl Steinbeck, že v USA je něco špatně,, cituji jestliže tenhle národ nechal zakrnět své chuťové buňky, takže mu jídlo bez chuti připadá nejen přitažlivé, ale dokonce žádoucí, tak jaký je citový život takového národa. Citová strava je tak mdlá že musí kořenit sadismem a erotikou z laciných knížek, když nezná jiné přísady ke zvýšení chuti jen kečup a hořčici...
Ze dne na den jsem se po hektickém období, kdy pravděpodobně můj organismus řekl Stop a hybaj s knihou do peřin, jsem se ocitla tváří tvář před mou , poslední dobou hodně opomíjenou knihovnou v údivu, co to tady mám...a s údivem jsem otevřela na stránce...kdy Steinbeck píše o tom, jak je těžké psát o rodném kraji. Pro myslela jsem si, že to bude asi depresivní ...Kdo nežije tam, kde se narodil, kde zůstal jeho Stříbrný vítr tuší, že nejen těžké, ale i bolestivé...vrátila jsem se přesto na první stranu a začala ..z obyváku ke mně dolehají zvuky z televize o tom, jak Putin mobilizuje...přesto anebo právě proto se nořím do jiného světa ...do světa, kde se lidé nepouštějí na cestu- cesta se pouští do nich.. . Ve finále mě dostal doslov pana Wericha, kterého miluji od svých středoškolských studií . Dočtenou knihu nechávám kežet na peřině a nejsem schopná pohybu. V hlavě se mi mele myšlenka za myšlenkiu, jednou z nich je ....jaktože mám doma v knihovně takový poklad a nevím o tom!??? Čekala ta kniha na svou příležitost?!! Je žlutá, těžko vazbu přehlédnout, přesto jsem ji 57 let neviděla ...Kdo a proč mi ji dal zrovna dnes do cesty?????Každopádně mu děkuji, byla to četba chvíli laskavá, chvíli napínavá, chvíli poučná, malinko i zabředla do politiky světa...prostě a jednoduše...sedněte, začtete se a po pár hodinách se nadechneta a jste u konce ...jak s dechem, tak s knihou ... Doporučuji ..z celého srdce Doporučuji
Zpočátku „obyčejný cestopis“, který plave víceméně po povrchu a příliš mne nechytl, se v druhé půlce rozvine v přemýšlivý text, který má jiskru i moudrost a který jde pod povrch, do hloubky, k podstatě, aniž by ztratil šmrnc. Jímavou část popisující návrat do autorova rodného Salinasu vystřídá oslava Texasu a směs smutku a zděšení nad jižanskou segregací (nezapomeňme, že jsme na počátku 60. let).
---
„Majitel byl obr se zjizveným obličejem a se zlověstným bílým zákalem na jednom oku. Kdyby to byl kůň, tak bych ho nekoupil.“
---
„Když člověk jednou spatří sekvoje, zanechají v něm stopu, která je už nikdy neopustí. (...) Sekvoje vnukají mlčení i zbožnou úctu. (...) I nejprázdnější, nejtupější a nejlhostejnější lidé jsou v blízkosti sekvojí uchváceni obdivem a úctou. (...) Pod nohama žíněnka z jehličí, ukládajícího se tu přes dva tisíce let. Na této tlusté přikrývce nelze slyšet žádné kroky. Mám tu jakýsi odlehlý a klášterní pocit. Člověk zadržuje řeč, aby něco nevyrušil - co? Od nejranějšího dětství jsem měl dojem, že se v těchto hájích něco odehrává, něco, do čeho nepatřím. (...) Sekvoje byly už vzrostlé stromy, když se odehrála politická poprava na Golgotě. Už dost se blížily středním letům, když Caesar zničil římskou republiku ve snahách o její záchranu.“
---
„Dobrého člověka nemůže vůbec nic nahradit.“
---
„Převracel jsem se na posteli, až se na mne Charlie rozzlobil a několikrát mi řekl „Ftt“. “
---
Z výčepu vyšla podnapilá žena, uklouzla na náledí a natáhla se. Pokoušela se zvednout a znovu upadla. Začala ukňouraně křičet. V tom se za rohem objevil černoch, který u mne pracoval, uviděl tu ženskou a okamžitě přešel ulici, přičemž se od ní držel co nejdále. Když přišel domů, řekl jsem: „Proč jste té ženské nepomohl? “
„No tak teda, pane, ona je opilá a já jsem černoch. Kdybych na ni sáhnul, mohla by docela dobře křičet, že ji znásilňuju, a pak se seběhnou lidi a kdo mi bude věřit?“
„To jste musel honem přemýšlet, že jste se jí vyhnul tak rychle.“
„Ale kdepak, pane! Já jsem už dlouho černoch, a tak s tím mám zkušenost.“
Existuje důvod, proč jsou některé knihy čteny i desetiletí a staletí po tom, co autor již dávno zemřel a myšlenky v nich zachycené by se mohly zdát zastaralé, zatímco hvězda jiných vzplane září dané epochy, jen aby o pár let později strávila sama sebe a upadla v zapomnění.
Jak říkám existuje důvod – a tím důvodem jsou především myšlenky. To je to, co nutí generace za generací listovat stejnými stránkami, číst stejná slova.
Je umění, nechat v lidech text rezonovat. Není snadné donutit lidi, aby vám věnovali chvilku svého času.
A Steinbeck ten král všedních lidí, něžný šašek plný laskavé cyničnosti, který dobrosrdečně kárá stejně často, jako chválí, který neodsuzuje, ale zároveň se nebojí postavit se za svou pravdu je nejen výborným vypravěčem ale především člověkem, jehož moudrost nezraňuje, ale naopak nutí růst, vnímat a přemýšlet.
A to je to, co na jeho knihách považuji za nejcennější.
Autorovy další knížky
2004 | O myších a lidech |
2006 | Na východ od ráje |
1941 | Hrozny hněvu |
2002 | Na plechárně |
2003 | Toulavý autobus |
Ke knize mě dovedly letošní americké prezidentské volby a zase ta spousta reportáží z různých míst USA, kde se ukazovalo, jak je ta země rozdílná nejen politicky, ale taky geograficky a jak se od sebe liší lidé v jednotlivých amerických státech. Vzpomněl jsem si, že tuhle knihu mám nepřečtenou někde doma a že je čas po ní sáhnout (1. vydání z roku 1964).
I když se děj odehrává na přelomu padesátých a šedesátých let, řada věcí se příliš nezměnila. Lidem se nechce mluvit o politice veřejně, o to víc se hádají doma. Steinbeck trefně popisuje rozrůstání měst, jejichž centra se postupně mění v ghetta a lépe situovaní lidé odtud utíkají na předměstí. Chybí tu jenom feťáci na fentanylu, zato tu ale máme plno lidí, kteří na ulicích nasávají čistý líh.
Setkávání se spoluobčany vyznívá celkově dost smutně (i když jsou tu i vtipné pasáže, třeba ty diskuse o Sinclairu Lewisovi či Johnu Gielgudovi) a dělá to na mě dojem, že velká část amerických problémů vyvěrá ze samotné podstaty téhle země a že tu byly a asi i budou v nějaké formě vždycky.