Trampoty eskymáckého náčelníka v Evropě
Edvard Valenta , Bedřich Golombek
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/411021/trampoty-eskymackeho-nacelnika-v-ev-urB-.jpg
4
72
72
Osudy Jana Welzla, rodáka ze Zábřehu na Moravě, známého spíš jako Arktic Bismarc nebo Eskymo Welzl sepsali podle jeho vyprávění se zachováním jeho specifického způsobu řeči dva brněnští novináři Bedřich Golombek a Edvard Valenta. Vznikla tak svérázná kniha, líčící osudy tohoto dobrodruha, lovce, zlatokopa eskymáckého soudce a náčelníka, žijícího na přelomu 19. a 20. století na Nové Zemi v Arktidě (viz knihy dvojice Golombek - Welzl Třicet let na zlatém severu a Po stopách polárních pokladů) v období po roce 1924, kdy po ztroskotání své lodi je postrkem poslán domů, do Československa ( o jehož existenci do té doby vlastně nevěděl). Pět let jeho pobytu v civilizaci popisuje právě tato kniha, nejsou to žádná skvělá dobrodružství, jen řada historek, jak korálky navlečené na šňůru vyprávění, někdy úsměvné někdy trochu tragikomické a končící Welzlovým odjezdem v roce 1929 zpátky na jeho oblíbený "Zlatý sever". Jan Welzl zemřel po úraze ve věku 83 let v roce 1951 a je pohřben na zlatokopeckém hřbitově v Dawsonu, Aljaška.... celý text
Přidat komentář
Objeveno v knihobudce a jelikož jsem četl kdysi zmiňované dvě knihy od Welzla, bral jsem tuto knihu jako "do sbírky". Taková rychlá oddychovka napsaná z pohledu druhých.
Napsat knížku o tom, jak vznikala nějaká kniha, tedy skoro o ničem, je kumšt. A napsat ji takto čtivě, to už opravdu poklona pánům spisovatelům. Důležitým a zásadně přitažlivým prvkem je v ní hrozně milý jazyk hlavního hrdiny, ke kterému bych tedy asi na místě redaktorově byla více - řečeno moderním termínem - asertivní. :-) Když si ale představím, jak náročné muselo být pro Welzla být vyvržen ze známého prostředí, kam se nemohl vrátit, a ocitnout se bez prostředků na kontinentu, kde nikoho neznal a který se od jeho posledního pobytu před desítkami let tak moc změnil, držím mu pěsti, že to nakonec tak zvládl. Je to jedna z nejrealističtějších, nejlépe vyjádřených postav, s jakou jsem se kdy v knize setkala. Při čtení jeho příběhu a proslovů mi samovolně v hlavě vyvstávaly obrazy lidí, které znám - většinou starých lidí, nebo dětí. Jsem ráda, že jsem tuhle knížku objevila.
„Enom ty mě vždycky poslechni, co já tě povdám, já to dobře a jaksepatří vím.“ To říká Jan Welzl, dobrodruh, zámečník, lékař, pošťák, lovec, zlatokop, vynálezce, velrybář, obchodník a dokonce i eskymácký náčelník redaktorovi Lidových novin, jemuž pro připravovanou knihu vypráví své zážitky z cest po světě a ze svého dlouhodobého pobytu na ledovém ostrově Nové Sibiři. Není to román ani cestopisná mozaika, je to spíše lidově zábavná vyprávěnka svérázného „primitiva“ z konce světa o tom, jak se dostat z Brna zpátky domů na Novou Sibiř. Jan Welzl je sice náčelník a nejvyšší soudce eskymáckého kmene, ale v civilizaci se chová jako velké dítě. To má za následek plejádu humorných scének, které bohužel nejsou kdoví jak originální a už vůbec ne k popukání. Sem tam sice nějaký ten úsměv vykouzlí, ale světlých chvilek je jako šafránu. Za mě žádná velká sláva hodná zapamatování.
Objeveno náhodou v knihobudce. Před přečtením jsem absolutně netušila, kdo byl Eskymo Welzl a že tento pán opravdu existoval. Knihu jsem četla do výzvy, obsahuje spoustu informací i pobaví, i když nemůžu říct, že bych se za břicho propadala, ale za mě dobrý.
Neskutečně zábavná jednohubka a přitom upřímný portrét jednoho podivína. Znám tu knížku zpaměti. Jak Švejka.
Svižné a neobyčejné počteníčko o útrapách ostříleného polárního cestovatele Eskymo Welzla na evropské půdě. Kniha je parádním doplněním Třiceti let na zlatém severu. Vyznačuje se nenapodobitelnou mluvou pana Welzla, jeho upřímností a chutí do života mimo civilizaci. Jediným nedostatkem knihy je její zakončení, které čtenáře bohužel ponechává v nejistotě.
Úžasně autentické líčení nuceného pobytu J. Welzla v Evropě, se všemi nepříjemnými situacemi, se všemi jeho slabostmi. Trochu smutné, ale pro pochopení této postavy dějin skvělé.
jakožto Eskymo-Welzlofil jsem si nemohla nechat publikaci ujít ... a velmi dobře jsem se u ní opět pobavila. Připoměla film "Požírač medvědů" - úplně jsem viděla toho Satinského , sedícího u pana redaktora v salonu, kouřícího smrdící cigárka a osvěžující paměť čajem a rumem :) Laskavé a přitom dojemné vyprávění o polárním cestovateli, čisté duši, který si navykl protloukat se všemi možnými způsoby a přitom uvnitř zůstal pořád takovým malým dítětem. Bylo zajímavé sledovat, jak v průběhu pobytu v Brně kromě touhy odjet na sever klíčí i touha zůstat..člověk s bohatým životem i zážitky, ale v podstatě i velmi osamělý..poradil si jak mohl, protloukl se zpět za svým snem, ale cesta nakonec měla skončit v Dawsonu. Nevšedné vyprávění, mě bavilo a moc jsem si ho užila :) včetně Welzlovy "hatmatilky" a mixu nářečí....všem, co mají tohohle dobrodruha rádi, doporučuji.
Aniž bych to předem očekávala, u této knihy jsem se královsky pobavila ;-). Jan Welzl - narodili jsme se oba ve stejném městě, byl opravdu hodně svérázný člověk. Vtipně skvostné jsou jeho příhody i jeho jazyk. Doporučuji také z toho důvodu, že by tento cestovatel měl být podle mého názoru známější, než ve skutečnosti je...
Pěkně popsaná část životní cesty možná ne příliš známého cestovatele a rodáka ze Zábřehu. Tato malá knížečka v sobě skrývá vyprávění Jana Eskyma Welzla jeho osobitým jazykem. Někomu se tato směs hanáčtniny, češtiny a němčiny může číst hůře, ale na druhou stranu je to pěkné lingvistické cvičení :)
Rázovitá figurka, tenhle Welzl. A ten slovník! Obdivuhodný zoufalec, který v pokročilém věku z mírného klimatu svéhlavě tíhne do severské mrazničky, kde sice nádherně, ale už víceméně skomírá. Jak si ho pamatuji z nějaké fotky ve školní čítance, nesu si vjem, že nadváha patrně není neodbytný handicap pro přežívání, ale po přečtení těchhle memoárů mínění koriguji, že ani bůhvíjaká přednost. 52/16
Pořád jsem ho vnímala jako komickou postavičku. Ovšem vždycky do chvíle, než jsem si uvědomila, co všechno zvládl...
Milé počtení. Četla jsem již před lety, ale na malou Zeppelinku nezapomenu :-)) Musel to být pro Welzla šok, když se po tolika letech života v divočině dostal zpět do civilizace. V době tak velkého pokroku techniky o kulturních rozdílech nemluvě.
Zrovna jsem tu subtilní knížku nabídl příteli, který si jde na pár dní "odpočinout" do nemocnice. Jenomže mám obavy, zda mu při čtení, záchvaty smíchu neuškodí.
Je až podivuhodné, kolik dobrodruhů, cestovatelů a tuláků různého ražení se našlo v téhle malinké zemi ve středu Evropy. A je současně i do jisté míry smutné, jak snadno na ně zapomínáme. Patří mezi ně i Jan Welzl, kterého vlastně "objevil" Rudolf Těsnohlídek a část jeho obdivuhodného života zachytil ve své knize Eskymo Welzl. Další pokračování už ale nenapsal. S kulkou v hlavě se knihy nedají psát.
(SPOILER) Kdo, tak jako já, strávil aspoň nějaký čas v Zábřehu, musel na fenomén Welzl narazit. Člověk, který svým životem inspiroval při tvorbě jeho slavnějšího současníka Járu da Cimrmana... Náhoda tomu chtěla, že jsem byl osobně léta páně 2018 přítomen předání desky na paměť jejich pravdě(ne)podobného setkání na hradbách. Kolikrát asi musel tam za severní točnou vydat rozkaz sníst psy? Kolik Eskymáků a Eskymaček od doby jeho náčelníkování tak jako čokoládový doktor Mireček epigeneticky tíhne k bohatým moravským krojům a není tak odkázáno k pomalé degeneraci? Jak v té bídě v Dawsonu přežil s "bruchem" dalších skoro 20 let? Proč nebyly ostatky tohoto patriota převezeny buď na jeho "zlatý server" nebo na rodnou hroudu, kde by se mu dostalo náležité cti? Toto i další jsou otázky, které laskavá kniha nechává nezodpovězené.
Arctic Bismarckovi velký dík a nekonečný přísun "krátkých" tam na sever do toho, co my zažíváme jen v těch nejkatastrofičtějších meteorologických předpovědích. (V době psaní příspěvku je v Dawsonu tam u saloonu třeskutých minus 31 celsiových. U nás příjemná nula. A to myslím jako venku.)
Budiž sníh lehký i všem lapkům a falešným kšeftařům s lacinou ohnivou vodou, které při svém soudcování nechal trochu více ohřát při ohni a poprvé a i bez "cepelínu" (nehledě na velikost) naposledy proletět v povětří. Kdo soudí soudce?
Jeden neuvěřitelný život!
Prondu, prondu. Neprondu, neprondu.