Trans-Atlantik

09.10.2023

"Ó Milosrdný Bože, ó Dobrotivý Kriste Spravedlivý, ó Nejsvětější Panno, já jdu a jdu a Jdu po cestě svého života, v potu tváře, výš a výš v tom svém lese. A tak jdu a jdu a Jdu a nevím, co tam na konci u svého Cíle Učiním, jenže Něco Učiniti musím. Ale proč tam vlastně Jdu? Jdu však a Jdu, jiní také Jdou, a tak se na ten Souboj jako Ovce, jako Telata navzájem vedeme. Marné Plány, marné Úmysly, marná Rozhodnutí, když člověk, jsa jinými lidmi donucen, bloudí v lidech jako v temném Lese. A tak Jdeš, avšak Bloudíš, zdá se ti, že dle vlastní vůle jednáš, avšak Bloudíš, Bloudíš, něco říkáš, něco děláš, ale bloudíš v Lese v Noci, bloudíš."

Nejsem znalec polské historie, obecné ani literární. Nejsem ani znalec polských reálií. A tak jsem si anotací slibované množství narážek, postřehů a štulců do ukrývaných komplexů a neuralgických bodů Polského národa neužil. Gombrowiczův román jsem si prostě nějak přečetl, místy s úsměvem, místy s únavou. Často s obdivem k autorově kreativitě a divoké energii, se kterou své postavy hnal dějem před sebou.
Ale pohříchu nic víc. Autor o přijetí knihy se zjevnou lítostí píše: "Čtenáři ho nějak spolkli. Nikdo ty šprýmy nebral příliš vážně. Dynamit nebyl nalezen." Bohužel to musím potvrdit, stal jsem se tváří v tvář jeho Trans-Atlantiku dalším z řady čtenářů, které si asi přeje spíš nemít.

"Když se Země a Nebe ve vražedném zápase chroptíce střetnou, zní Rány a Ryk, Matek pláč a Mužů Boj, skřek a třesk, Rakve a Hroby pukají, a v poslední vzpouře Přírody blíží se Porážka, zánik a Zmar. Neboť se koná poslední soud nad vším, co je živé."

04.12.2021

Trans-Atlantik do jisté míry považuji za oddechové čtivo, neboť obsahuje atributy, které se k svižné četbě vztahují – humor, parodii, absurditu, groteskno, paradoxy. Zároveň však umožňuje zamyšlení nad tématy stále aktuálními. A nebyl by to Gombrowicz, kdyby nešlo o formu.
Během ožehavé doby v polském státě přijíždí vypravěč do Argentiny. Od prvních chvil je zřejmé, že polskost je mu poněkud k smíchu. Nemožnost odtrhnout se od národní povahy však nezobrazují pouze ti Poláci za mořem a exulanti, kteří si v době bojů hoví v domnělé důležitosti a plni elitářství pěkně v Latinské Americe, ale i sebeironický vypravěč. Setkáváme se se spoustou směšných figurek, nabízejí se nám podivné a absurdní situace, valí se všude, není možno jim uniknout a nebýt její součástí.
Kontinuita se rozpadá, vrství se vyšinuté postavy a počiny: nezvladatelné chození při banketu, hádky ohledně škrábání, "atrakce se baví", peníze jsou cpány do cizích kapes, nábytek se pere, funguje Spolek rytířů ostruhy (z něhož kvůli všeobjímající kontrole nelze uniknout, přestože všichni trpí). Ale při střetu miliardáře Puta a Syna polského Rodáka se ukazuje, že je to všechno takové jako výstřely – prázdné. Forma dominuje, svazuje nás, ale ztrácí obsah, funkci. Pak není divu, že je veškeré konání tak upachtěné a těkavé ("Na stromě visely švestky a já jednu snědl, poté se mě však ještě větší hrůza zmocnila: že jím švestky, místo abych se děsil. Ale nedělo se nic, všude prázdno jako Mech, jako Mateřídouška..."). Prázdnota prosakuje i do Gombrowiczova stylu: nejen že píše o prázdných aktech, ale i výrazové prostředky k tomu používá vyprázdněné, opakuje konstrukce až do úplného vyprchání.
Umné je i inspirace různým klasickým materiálem, archetypy, v čele si žánrem utopie či okázalým sídlem plným podivných tvorů a většího haraburdí i bibelotu. I občasná anachroničnost jazyka a na první pohled vznešenost kapitálek na atypických místech jako by připisovalo skutečnostem větší hodnotu – to je však pouhou zástěrka.
Román sice neskýtá takovou psychologickou sondu jako Kosmos (naopak uvádí do hry specificky ploché karikatury), na druhou stranu musím říct, že až v téhle pro mě zřetelně prosvítá téma formy, od které se ne a ne odloučit. A i kdyby nic – je to velký humor.

A Chodím! Sledovali mě s úzkostí, protože takhle asi ještě nikdy nikdo na žádném banketu nechodil. Krčí se vyděšeně u zdi, jeden zalezl pod nějaký kus nábytku, druhý se schoval za stůl... a já chodím, chodím, a už nejenom chodím, ale má chůze naznačuje, že tu snad všechno rozmlátím. Ježíšikriste! Ti Moji už nejsou moji, stáhli oháňky, zalezli a jen koukají, a já chodím a chodím a chodím, mé kroky duní jako na mostě, krucinál,, nevím, co si s tím chozením počnu, protože pořád chodím a chodím, už supím jako do kopce, je to těžší a těžší, co je to za Chození, co to dělám, chodím jako nějaký Šílenec, chodím a chodím, budou mě mít za Blázna, a já chodím a chodím, kčertu, chodím a chodím...
(s. 51)

I přes negativní hodnocení zde, plánuji časem dílo přečíst a vkládám sem malé doporučení. Domnívám se, že pro pochopení tohoto díla je vhodné si nejprve přečíst knihu Vzpomínky na Polsko, ve které se autor tomuto dílu věnuje a dovysvětluje jej.