Transsibiřská odysea: Po stopách legionáře Jana Kouby
Ina Píšová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391793/bmid_transsibirska-odysea-po-stopach-leg-qDI-391793.jpg
4
36
36
9288 kilometrů. Tolik měří nejdelší železnice světa, transsibiřská magistrála. Na sklonku první světové války tuto legendární trať ovládli českoslovenští legionáři, kteří v Rusku bojovali za samostatné Československo a později proti bolševikům. Přesně po sto letech se po stopách jednoho z nich, desátníka 7. Tatranského pluku Jana Kouby, vydává jeho pravnučka Ina. Na své cestě z Moskvy do Vladivostoku má v ruce Janův deník, v němž po čtyři roky zaznamenával válečné běsy a zápas o přežití v nekonečné pustině. Janovy zápisky ukazují každodenní život československé legionářů v novém, mnohdy kritickém světle. Jsou zároveň syrovým svědectvím o postupné ztrátě víry ve smysl celé anabáze, když ještě dlouho po vyhlášení republiky zůstávali legionáři uvízlí na konci světa v cizí občanské válce. Jan svůj deník zakopal na zahradě a o hrůzách války s nikým nemluvil. Inina expedice do mrazivé tajgy, sibiřských vesniček i vyprahlých plání východu se tak stává nejen putováním po stopách československých legií, ale především hledáním příběhu vlastní rodiny.... celý text
Přidat komentář
Kniha se dobře četla, i když jsem se občas musela v textu trochu vrátit. Vojenské záležitosti z deníku pro mě byly hůře pochopitelné. Ale to je dáno tím, že se tématu války a vojáků odjakživa vyhýbám a o působení legionářů v Rusku mám jen povrchní znalosti. Zato cestopisy mám ráda, a tady se zajímavě setkal cestopis s válkou. Líbí se mi propojení se současností autorky a její filozofování. Necítím z knihy výraznou předpojatost vůči Rusku, jak tu někteří čtenáři uvádějí. Autorka naopak nekriticky upozorňuje na různé pohledy na tytéž dějinné události a nikoho neodsuzuje. Samozřejmě má i svůj vlastní pohled a ten je z knihy patrný, což je v pořádku, protože kniha je zjevně velmi osobní záležitostí a nejde o odborný historický výklad.
Napůl deník a cestopis, který deník legionáře Jana krásně doplňuje, nebo vysvětluje některé historické události a bitvy, kterými Jan prochází.
Bez příkras popisuje nejen historii, ale i dnešní pohled na Rusko.
Hrdinství legionářů by mělo být více ceněno.
Při čtení jsem vzpomínala na svého dědečka - legionáře v Rusku. Dnes bych se vyptávala, ale už není koho.
Líbil se mi poměr v líčení aktuálních zážitků z cesty a historie legionářů, která má pro autorku i osobní rovinu. Přestože je téma těžké, dobře se čte.
Zajimave zpracovane, dve casoce osy... Pred 100lety a soucasna.. Vnucka jdouci ve stopach dedecka... Prijemne cteni
Četlo se to fajně, to ne že ne, ale kontrast mezi deníkem legionáře a zápisky z cesty autorky byl dost do očí bijící, což nakonec i sama autorka na konci uznává (resp. srovnávání obou cest).
Autorčin jasný politický názor a názor na Rusy byl ke škodě knížky silně patrný, což vytváří velmi plochý a jednorozměrný pohled na Rusko jako takové, stejně tak interpretace deníku, jak to ten Kouba určitě myslel. Domněnek bez podkladu je bohužel knížka plná.
Na druhou stranu mě kniha nutila si hledat další a další informace o legionářích a 1. světové válce a i ona sama dostatek takových reálií nabízí.
připojuji se k hodnocení Davera (viz níže): autorka opravdu umíchala velmi nepovedený boršč, a to prý byla kniha oceněna jako cestopis roku? (slyšel jsem rozhovor s autorkou v rádiu, a proto jsem byl zvědav, ale jsem velmi zklamán)
kniha je kompilátem z kontextu vytrhaných a chronologicky neseřazených úryvků z deníku českého legionáře (chybí jakékoli odborné ediční a textologické uchopení materiálu), doplněné jednak "historickým" výkladem převzatým z různých odborných pramenů (nezdrojováno) a jednak pouze ilustračními fotografiemi vztahujícími se k legionářům a pak osobními snímky (bez popisků), to vše proložené lyrizovanými dojmy, nekompetentními úsudky a odsudky (zejména současného Ruska) a patetickými, přemoudřelými úvahami autorky o životě, světě, politice...
výmluvný je i způsob sebeprezentace, stačí porovnat biografickou noticku na záložce knihy s informacemi na webu fakulty, k níž se autorka hlásí - krásný doklad správně zvoleného úhlu pohledu - a poloprázdná láhev se hned jeví jako poloplná
Tuto knihu jsem nedočetl. Autentické zápisky legionářského kronikáře jsou velmi zajímavé a jsou pro mě nejvíce přínosné. Knihá má tři roviny. Jelikož jde autorka po stopách svého pradědy, je to rovina cestopisná. Asi polovinu textu tvoří citace z legionářské kroniky, takže má rovinu historickou, faktografickou. A protože je autorka pravnučkou citovaného legionáře, má také rovinu osobní. A tuto kombinaci tato kniha nějak nemůže unést, i když, zdá se, pravnučka zdědila pisatelský talent. Navíc mě nebavilo sledovat, jak se autorčin politický idealismus a politický názor potýká s realistickými a střízlivými zápisky z kroniky a zážitky z kontaktu se současnými obyvateli Ruska.
"Dostupnost věcí jako by nám vzala schopnost po věcech toužit a opravdově se z nich radovat." S autorkou jsem si v mnoha věcech notovala. S magistrálou osobní zkušenost nemám, ale i k tomu mě trošku zase přiblížila. Moc pěkně napsané. Prokládaný styl (přeskakování v letech a deník vs realita) mi zprvu nevyhovoval, postupem času ale naopak dával knize šmrnc. Také se mi líbí vysvětlivky k rusismům. Je vidět, že kniha je dobře promyšlená. Těším se na další cestopis o Číně, kterou v knize autorka letem zmínila.
Geniální nápad, provedení, zpracování. Prostě super.
(Sice jsem chvíli uvažovala, že dám jen čtyři hvězdičky za myšlenku, že takový normální člověk v běžném životě neuvažuje jako namotivovaný akční hrdina z amerických trháků, ale pochybuje, nevěří a chybuje, ale pak jsem se u poslední stránky dojetím rozplakala a usoudila jsem, že nebudu zbytečně přísná!)
Propojení pamětí legionáře se zážitky z vlastního putování po transsibiřské magistrále je výborný nápad. Pradědovy stopy čas samozřejmě dávno odvál, ale sympatická je autorčina samotná cesta za čímsi, co nelze definovat. Zážitky z jízdy vlakem do Vladivostoku navíc ocení každý, kdo se na stejnou cestu chystá. Pochvalu si zaslouží i grafické zpracování knihy.
Transsibiřská odysea: Po stopách legionáře Jana Kouby
Ač knihu jsem neměl úplně v plánu a byla spíše objevená při úklidu, jsem si začal listovat bohatým obrazovým materiálem a začetl se.
Autorka se vydala v roce 2017 na trasu, kterou projel její pradědeček na sklonku první světové války. Úryvky z deníku hrdiny legionáře nás provází těžkým obdobím, kdy se legionáři probíjejí z Ruska a navzdory krutým okolnostem a bolševickou zrůdností věří v návrat do vlasti. Jeho popisy naděje v kontrastu z bezútěšnost realitou Ruska zmírající v občanské válce je syrovým deníkovým svědectvím. Autorka do toho vkládá své vlastní zkušenosti s cestou a náhodná setkání a rozhovory dokreslují ruský pohled na věc. Život je prostě drsný a veškeré příkoří musí každý snést. Že to příkoří je založeno na zlovůli vládců Ruska ač tehdejší či dnešní tvoří obraz selektivního vidění obyčejného člověka v Rusku. Vidění, které umožňuje stagnaci i agresi státu, který opět přinesl válku do Evropy. Knihu doporučuji.