Tři maminky a tatínek
Alena Ježková , Barbara Nesvadbová , Natálie Kocábová

Tři ženy, tři umělkyně, tři maminky, ale jen jedno téma, jen jeden tatínek... Novinka nakladatelství Brio pokračuje v duchu vytváření třaskavých autorských směsí, v němž se nesla už knížka Tři tatínci a maminka (M. Viewegh, P. Šrut, M. Reiner a G. Miklínová). Snad jedině za cenu největší námahy bychom totiž v Čechách našli další tři autorky tak odlišného naturelu, jakými jsou B. Nesvadbová, N. Kocábová a A. Ježková. Zadání by-chom mohli vystihnout větou: "Napište o tatínkovi z pohledu maminky, z pohledu partnerky... Napište o tatínkovi vašich vlastních dětí a pokus-te se zachytit ono kouzlo, které tatínkové pro děti mají. Jak vlastně otce svých dětí vnímáte vy?" Avšak toto zadání je poslední a zřejmě jedinou společnou vlastností tří povídek, které si v knížce můžete přečíst. Pokud se rádi necháváte překvapit tím, jak odlišně lze vnímat tutéž věc, osobu či situaci a jak originálně dokáže tvůrce naložit s omezujícím zadáním, Tři maminky vás budou těšit na každé stránce. Maminky zde dozajista vracejí úder, a to s obdivuhodnou razancí... Nenechte se ale oklamat, tahle útlá knížka nepatří do rukou dětem. Spíše než děti si ji užijí právě rodiče. Už také proto, že tvář jí dal, a to doslo-va, Jaromír 99, spoluautor pohříchu dospělého komiksu Alois Nebel. K příběhům přistupuje se zkušeným, takřka otcovským nadhledem a s iro-nií, která jde ruku v ruce s jeho pop-artovým ilustračním stylem...... celý text
Přidat komentář

Ke knize jsem se dostala jen díky čtenářské výzvě. První povídka super, z druhé jsem spíš rozpačitá (pokud měla obsahovat nějaké speciální poselství, tak jsem ho neodhalila) a třetí bych zařadila někam do průměru.


Příběh od Aleny Ježkové je o tom, že je někdy dobré zavzpomínat na své dětství, abychom byli lepšími rodiči. Moc hezky se četl. Snový příběh Natálie Kocábové byl pro mě trošku úlet. Dopis dceři po prvním zklamání v lásce byl zajímavý a rozhodně je dílko příjemným překvapením od Barbary Nesvadbové.

Tyhle tři autorky se daly dohromady, aby vznikla kniha. Každá je jiná, ale něco mají společného a to bulvární styl psaní.


Alenu Ježkovou neznám, ale její příběh mě dojal. Natálie Kocábová mnou zůstala opět nepochopena a Barbara Nesvadbová zůstala u svého stylu psaní, akorát změnila trochu téma a to mě velmi potěšilo. Pohodové čtení.
Tak jsem si myslela, že jsem divná, když nechápu styl psaní Natálie Kocábové... A jsem potěšena, že ostatní komentující jsou na tom podobně... Asi nejvíc se mi líbila povídka Aleny Ježkové - příjemně překvapila, na druhém místě Barbora Nesvadbová a pro mě totálně "mimo mísu" je pro mě Natálie Kocábová...