Tři muži ve člunu (o psu nemluvě)
Jerome Klapka Jerome
https://www.databazeknih.cz/img/books/22_/220430/mid_tri-muzi-ve-clunu-220430.jpg
4
1134
1134
Příběh začíná setkáním tří dobrých přátel. Obklopeni tabákovým dýmem si vzájemně začnou stěžovat na přerůzné neduhy, které je poslední dobou pronásledují. Po pečlivém rozboru všemožných nemocí a problémů pánové usoudí, že jediné, co jim může zachránit psychické i fyzické zdraví, je příjemná dovolená. A tak se rozhodnou vyrazit i se psem Montmorencym na řeku. Tak začíná nesmrtelná kniha Tři muži ve člunu, kterou bez velké nadsázky můžeme označit za základ moderního britského humoru. Dočkala se mnoha filmových i televizních zpracování, její neodolatelné kouzlo přesvědčilo dokonce i nekompromisní sovětské cenzory. Časopis Guardian ji zařadil mezi padesát nejvýznamnějších literárních děl všech dob.... celý text
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 2014 , OmegaOriginální název:
Three Men in a Boat (To Say Nothing of the Dog), 1889
více info...
Přidat komentář
Stejně jako „Saturnin" mě „Tři muži" kdysi upoutali v čítance pro 9. třídu a potěšilo mě, když jsem zjistila, že je má táta v knihovně. Pamatuji si svůj tehdejší záchvat smíchu z Georgovy noční cesty do banky, německého kupletu, historky se sýrem a Harrisova zmizení. V mých 14 letech mi kniha přišla jako strhující psina.
Když jsem se do ní začetla teď ve dvaceti, byla jsem překvapená tím, že je spíš úsměvná a že mi už slzy smíchu netečou. Odložila jsem ji někdy v půli zimního zkouškového a vrátila jsem se k ní až v létě, když jsem kriticky neměla co číst. A ona mě podruhé překvapila. Zase jsem se chechtala nahlas jako blázen. Nejen Harrisovu zmizení, ale také vyprávění o bidlování. Dočetla jsem ji vysloveně s požitkem.
Velké plus má u mě Jerome Klapka Jerome za jazykovou krásu. Přírodní lyrika je samozřejmě pateticky nadsazená, ale sama o sobě má nepopiratelný půvab. Jako studenta historie mě zaujala také autoreflexe 19. století, které je pro nás časem romantickým, ale pro tehdejšího člověka to byla naopak doba prozaická, jež potřebovala trochu romantizovat uměle. „Tři muži" jsou značně svérázný cestopis a (podle mě právem) klasické dílo.
Letní pohodovka, ke které jsem musela dozrát (před mnoha lety ve slovenštině nedočteno). Nádherný, laskavý humor. Kromě dávky optimismu mě její čtení obohatilo poznáním, že Temže se jezdila oběma směry - proti proudu i po proudu.
Na téhle humoristické klasice (z r. 1889) mě nejvíc dostalo, jak je vlastně stále aktuální a "moderní". Jasně, některé reálie jednoznačně poukazují na dobu, kdy byla kniha napsána, ale na mnohém je vidět, že se svět zase až tak nemění (nerudní majitelé pozemků, na některých místech spousta turistů atd.). Hlavně lidé jsou stále stejní, v tom možná tkví nadčasovost tohoto dílka, které zesměšňuje především nejrůznější lidské vlastnosti, zvyky, podivnosti... Autor to však dělá s vlídností, laskavostí a nadhledem a nebojí se zesměšnit ani sám sebe. Ne, žádné výbuchy smíchu se při čtení nekonaly, ale často jsem se usmívala a obdivovala autorovu hru se slovy a vtipné vylíčení třeba i banálních situací.
Láká mě zkusit ještě další, ne tak známé knihy od JKJ.
Takove milé, řekl bych i saturninovské vyprávění, s velkou dávkou sebeironie, a velmi, velmi košaté, ten člun je vlastně jen takový držák na všechny ty vyprávěcí a příběhové odbočky. Kdo má rád ten humor ze starych dobrých časů, který člověka spíš pohladí, než složí pod stůl, ocení to. Kdo hledá akci, bude se hodně nudit. Je tam celkem detailně zpodobněná Anglie okolo Temže. Kdo to tam zná, asi si pochrochtá blahem. A je to asi tak akorát dlouhé, aby se to nepřejedlo. Po přečtení na žánr nezanevírám, ale jdu si přečíst třeba nějakou tu scifárnu.
No nevím...
Počátek byl výtečný. Tři hypochondři, vydávající se za „mušketýry“, ty jejich řeči a erudovaná autodiagnostika... Opravdu výtečné!
Pak přišel příběh o strýčku Podgerovi. Jelikož i já jsem velice praktický muž se sklony ke geniálním řešením neřešitelných situací, třeba během zatloukání hřebíků, Podgera jsem fakt proplakal. Po téhle vsuvce mne měl autor jako na talíři, NO...
A pak to zazdil. Vedoucí dějová linka byla příliš přetížena popisy jednotlivých vesnic a jejich pamětihodností (pro anglofily to asi bude plus), navíc k těmto popisům se přidávají i příběhy a nehody, které se staly nějakým jiným lidem a děj dále zahlcují (přičemž tyto vyprávěnky nezřídka navazují plynule jedna na druhou a vy se pak musíte vracet o několik stran zpátky, jelikož jste už pravděpodobně zapomněli, na čem skončil hlavní děj).
Jako plus bych uvedl fakt, že občasný humor není buranský a obhroublý a kniha není z nejdelších.
V kostce: miluju anglický humor, Saturnin, Stopařův průvodce, Jak jsem vyhrál válku jsou součástmi mého knižního náboženství, nicméně téma této knihy se dalo zpracovat lépe. Vím, že původně to měl být cestopis a autor to celé přepsal až dodatečně, nicméně třeba takový Mark Twain ve svých Dobrodružstvích Huckleberryho Finna (která jsou mimochodem o nějaký ten rok starší než Tři muži) dokázal perfektně skloubit říční plavbu, kritiku rasismu, humor, dobrodružství a kulturně-cestopisné vsuvky daleko lépe a tedy dokázal, že hodnotné a zábavné knížky jde napsat opravdu čtivě.
Je mi líto, ale bude to za slabší 3*.
Oddechovka s úsměvnými momenty, která humorem někomu sedne méně, někomu zase více (u mě to bylo ovlivněno také četbou v angličtině).
Děsná blbost a jedna velká nuda, s přemáháním jsem dočetl sotva do půlky a asi ani nedočtu.
Úsměvné příhody tří mužů ve člunu (o psu nemluvě) brázdících řeku Temži sice nevyvolávají salvu smíchu, ale mile potěší, a dokonce i poučí stručnými výklady o reáliích místních vesnic a městeček.
Věřím, že kdyby tahle parta tří kamarádů a jednoho zdivočelého psa měla možnost potkat Saturnina, vytvořili by spolu neuvěřitelné množství okolí nebezpečných situací. Je až k podivu, že tahle dvě ikonická díla od sebe dělí skoro sto let. Jen škoda, že autor nedal více prostoru britskému suchému humoru, knížka by ho určitě zvládla.
Možná je právě tato kniha i jakousi ideální předlohou snad dokonce samotnou školou bestselleru v této kategorii, kniha která si nalezne srdce snad každého čtenáře, tedy buďme v tomto směru skromní, stačí 9 z deseti čtenářů.
Zajímavý příběh, který by možná mohl napsat svým způsobem snad "každý" z nás, vypointovaný příhodami ze života, které se mnohým z nás skutečně staly, a především krátkými stručnými, třeba i jen vyposlechnutými příběhy s vtipnou pointou.
Při tom všem nejde o násilný humor pro humor. Většina příhod je ke svým aktérům milosrdná, a přesto, že je v podstatě zesměšňuje, je z textu při tom všem vždycky cítit určitá láska k člověku, k lidem. Vyjímky na pomezí se samozřejmě najdou. Nikdo nejsme andělé.
Při jejím čtení, a každopádně po jejím přečtení se u většiny z nás dostavuje pocit čehosi drobného, skromného, milého, co vaši duši potěší.
Když šel autor do války, řídil nakonec sanitku. Možná, že i to o něm mnohé vypovídá. Možná původně chtěl bojovat proti zlu, proti špatnosti, ale jeho sudičky zasáhly, a on se i v té hrozné válce stal tím, čím se stal. Klobouk dolů, a díky, i dnes poté co uplynulo prakticky už celé století.
Mohu jenom doporučit i autorovy ostatní, často prakticky neznámé knihy, z nichž většina u nás, pokud už vyšla, tak zpravidla jen v jediném vydání.
Někdy je to možná trošku pro fajnšmekry, a hlavně jeromilovníky, ale někdy po prvním, jindy až po opakovaném přečtení si začnete těchto knížek doopravdy vážit - zaslouží si to!
Autorův suchý smysl pro humor mne prostě baví. Je to skvělá a vtipná oddechovka na léto. Pobavíte se u toho a nemusíte se bát, že byste tou nerozuměli, není to nijak těžké čtení. Já se u toho bavila královsky.
Není to můj "šálek kávy"... Ale dokážu pochopit, co se na ní jiným čtenářům líbí.
Tři muži ve člunu mají svůj věhlas a stalo se téměř povinností je přečíst, stejně jako téměř patří k dobrému tónu, mít je rád, ale co naplat, kniha už byla napsána před nějakým tím pátkem a je to z ní velmi znát… (Vydání Alois Srdce, 1929)
Kniha je plná tak velice jemného anglického humoru a vytříbené satiry, že jej čtenáři zvyklí na novodobý „třeskutý“ humor mohou lehce přehlédnout. Komu se líbí „pecky“ typu „Rafťáci“ a podobné, pravděpodobně Tři muže ve člunu příliš neoslní. Humor i styl vyprávění prostě odpovídají době, kdy ještě existovaly společenské konvence a ne vše bylo možné udělat, či vyslovit.
Jakmile knihu ale čteme s vědomím doby vzniku (1889), je s pokorou třeba uznat, že ačkoli popisuje svět, který již neexistuje, dobrodružství v místech, která by dnes již nikdo nepoznal, společnost, která již dávno vymřela, přes to všechno je stále neuvěřitelně aktuální a trefná a opravdu vtipná.
Celkově vzato: Můžete jí klidně číst i v tramvaji: nebudete smíchy padat ze sedadla, ale budete se stále jemně a decentně uculovat…
Od knihy jsem měla velká očekávání, především z hlediska humoru. Ovšem onen pověstný humor se nekonal a ve finále nešel příběh ani dočíst, škoda...
Autorovy další knížky
| 2007 |  Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) |
| 1998 | Tři muži ve člunu a na toulkách |
| 1982 |  Malvína z Bretaně |
| 2010 | Tři muži na toulkách |
| 2000 | Lenochovy myšlenky |
Jedna z mých nejoblíbenějších knih pro odpočinek, na dovolenou, pro dobrou náladu. Ovšem pozor - týká se to jen vydání Odeonu z roku 1975 ve skvělém překladu J. Z. Nováka!
Popis situací, slov, anglický humor - nemá obdoby, je to koncert slov, vět a dialogů.
Tuto knihu jsem bohužel ztratila a ve snaze doplnit ji do knihovny jsem si ji pořídila s překladem jiného překladatele (M.Ž.). Toto vydání putovalo dál, protože "ztraceno v překladu" se vytratilo kouzlo příběhu a celkově to vypadalo jako otrocký překlad od maturanta.
Což je škoda, protože první setkání s knihou může takový překlad dost odradit.