Tři pojednání o zen-buddhismu

Pár výpisků, první, protože mám stejnou zkušenost na téma toho, co vím, a druhý, protože mi připadá až evropsky komický:

– Nábožensky osvícený člověk má zkušenost, že svět jevů, království vědy je jen polovina reality, a nejvyšší poznání, mravní jistota a vnitřní mír přicházejí pouze tehdy, když jsme tento svět forem transcendovali, ale neopustili. Buddhismus jako každé skutečné náboženství je zároveň světský i mimosvětský. věda se zabývá rozměry časoprostoru, světem smyslů a intelektu; náboženství se zabývá vědcem, jeho touhou po sebetranscendenci a seberealizaci. Moudrý vědec ví, že to, co ví, je téměř nic v porovnání s tím, co neví. Potvrzuje to i dr. S. Bhagavantum, fyzik, bývalý předseda Indického vědeckého kongresu a bývalý vědecký poradce indického ministerstva obrany: „My vědci můžeme ve svých laboratořích přísahat na rozum, ale víme, že pokaždé, když jsme zvětšili své poznání, poznali jsme i existenci mnoha jiných věcí, jejichž skutečnou podstatu neznáme. Takže tím, že zvětšujeme své poznání, zvětšujeme také svou nevědomost. To, co víme, stále menší a menší částí toho, co nevíme.“

– Welch dodává, že buddhistická obec, stejně jako celá čínská společnost byla v otázce pověrčivosti velice citlivá. Buddhisté považovali za pověrčivé taoisty, konfuciáni považovali za pověrčivé buddhisty a křesťané považovali za pověrčivé všechny ostatní, a ti byli zase pro změnu považováni za pověrčivé konfuciány a komunisty.