Tři poklady Tao

28.03.2018

Tao-te-ťing jsem četl už dávno a měl jsem z něj roztodivné pocity. Geniální i hloupý, užitečný i nepraktický, překrásný i ohavný, galantní i klackovitý, fascinující i nudný.... no prostě bipolární. Chtěl bych na tomto místě zdůraznit obtížnost tématu a tak trochu i troufalost komentátora - Osha. Vznikl obsáhlý a odvážný komentář, a já musím říci, že jsem se u této knihy ani na chvíli nenudil. Souhlasím s podtitulem - slovo "rozjímání" zřejmě nejlépe vystihuje podstatu tohoto poměrně dobře promyšleného svazku. Jak už jsem naznačil, nebylo to moje první setkání s autory (Lao-c´ i Osho) - jinak bych nejspíš nikdy nevolil tak obtížné téma jako je komentovaný Tao-te-ťing. Obtížné, ale elegantní. Kupodivu - četlo se to opravdu výborně. A taky intuitivně cítím, že oba autoři věděli o čem mluví - měli co říci, ať už oba dva máte, či nemáte rádi. Osho odvedl monumentální práci - 466 stran textu kroužil jako zkušený orel vzdušnými proudy a nakonec stejně musel přiznat, že splynout s Tao můžete jen vy sami na vlastní pěst a nijak jinak. "Zmocnit se" jádra tohoto jedinečného učení ne-konání, je tedy toliko věcí ryze individuální. Přirozeně mě občas napadalo, neodvedl-li Osho tak trochu medvědí službu. To ale ať posoudí jiní. Sám za sebe: Dlouho již tomu co jsem pocítil takovou radost ze čtení duchovně spřízněné knihy. Skutečná lahůdka. To máte tak: Když jsem na střední sedával v lavici znechucený z nezáživného učiva, často jsem pozoroval za okny učebny v přilehlé botanické zahradě vzrostlou, košatou a majestátní korunu buku, a utěšoval se tím, že znalosti jsou za určitých okolností vlastně druhem hlouposti, zvláště pak, staví-li se na odiv. Měl jsem co dělat, abych nevstal a neučinil v této věci veřejné prohlášení. Naštěstí jsem to neudělal, a ponechal jsem si své tajemství pro sebe. Ten strom také. Nakonec to se mnou stejně nedopadlo nejlíp, ale to už je jiná historie. Ten buk kdysi žil a stále ještě žije ve mně, doufám, že mě přežije a bude pak stát na stráži jako memento ještě dlouho.... Tohle ovšem nebyla taoistická meditace, ale únik. Útěk od nestravitelné reality. Pravé Tao žije i umírá zároveň, Tao působí z nicoty, Tao je i není, Tao je jako cesta do ráje i slepá ulička, Tao tepe těhotnou práznotou, Tao neustále mlčí i tiše promlouvá k tomu, kdo chce naslouchat - a nejen ústy Osha - i přes propast věků. Jaképak paradoxy? Jaképak absurdity? Každá mince má přece dvě strany, ale sama je jen jedna. Tao je v evropských poměrech ve své původní formě prakticky nepoužitelné (neříkám nepochopitelné), takže jsem si aspoň užíval co to šlo ten rozkošný "idealismus", "utopické", a přesto hluboce pravdivé vidění nitra člověka. Dávám pět hvězd.