Třináct dýmek
Ilja Erenburg
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/176834/bmid_trinact-dymek-fOU-176834.jpg
4
12
12
"Ačkoli autor této knihy naprosto schvaluje "věcnost" umění, a napsal o tom dokonce menší práci na sto šedesát tiskových stran, není ve svém životě ctitelem věcí a spokojí se zcela vědomím, že existují. Jedinou výjimkou jsou dýmky, a to jen proto, že dýmka není věc obyčejná, ale nanejvýš oduševnělá. Ohryzaná, nakouřená dýmka je svědectvím o člověčím životě, kronikou všelikých jeho vášní, neboť ve dřevě, hlíně či kameni je skryta stopa lidského dechu,který je svědectvím tepu srdce ..." Těmito slovy zahajuje přední sovětský autor soubor třinácti povídek o lidech, pro jejichž životní osudy měla určitý význam dýmka. Český čtenář konečně dostává tuto knihu v nezkrácené podobě, přičemž překlad se v mnohém opírá o první (berlínské) vydání.... celý text
Přidat komentář
Krátké povídky, nazvané vždy podle majitele příslušné dýmky (hercova, kapitánova, básníkova...). Ty tu fungují jako prostředník a němý svědek podivuhodné cesty, kterou se ta která dýmka dostala k autorovi, aby mohl vyprávět její příběh. Některé povídky jsou úsměvné, jiné spíš ironické. Neurazí, ale v hlavě nezůstanou.
Lehký novinářský styl, politická angažovanost, všeobecně srozumitelný humor, hodně cíleno na city. Povídky jsou dvou typů: anekdoty a HLP. Bulvární novináři vědí, že v každém čísle musí být HLP, hluboký lidský příběh, aby táhlo. Erenburg takové HLP vyrábí jak na běžícím pásu, černobílé karikatury s typizovanými postavami, které čtenáře neskrývaně citově vydírají - přece nezůstanete chladní vůči osiřelému dítěti nebo dělníkovi, který na pokraji smrti hladem bojuje za své děti. Druhý typ připomíná staré sešity Humoru do kapsy.
Většina povídek mě strašně rozčilovala, komunistickou agitku snáším nedobře, humor mě nudil a schematičnost postav vytáčela - žena je vždy omezená a touží po světských požitcích, černoši jsou komičtí a hloupí sluhové (černoch v New Yorku 20. let ani neví, co je to film!, černoši v Africe sice převyšují bílého kolonialistu, ale vylíčeni jsou s despektem ryze kolonialistickým), boháči jsou hloupí, tlustí a směšní, chudí čestní a radostní.
Nicméně nemůžu Erenburgovi nepřiznat, že uměl psát, řemeslně to není špatné (a čím méně tendenční, tím lepší to je). Sbírka má (pro mě) dvě světlé výjimky, Dýmku vetešníkovu, zcela apolitický příběh, který jako jediný měl i něco navíc, přirozenost, kouzlo okamžiku, že mi nesedí styl humoru, je už jen malá nepříjemnost. A po stránce stylové Dýmku hercovu, zajímavý experiment s prolínáním reality a filmové role.
Do knížky jsem se pustila díky matné vzpomínce na povídkový film Dýmky. Bohužel kouzlo vyprchalo – část povídek je silně ideologicky ovlivněná a celkový dojem je taková nějaká ovadlost a únava časem.
Kouzelné povídky o třinácti dýmkách, jak životem provázely a ovlivňovaly osudy různých lidí. Poutavé, lehké, příjemné čtení. Některé povídky dojdou překvapivého rozuzlení, jiné jsou mile úsměvné... Určitě doporučuji.
Autorovy další knížky
| 2001 |  Tvé šedé oči se mnou všady jdou |
| 1954 |  Bouře |
| 1966 | Trust D.E. |
| 1986 | Lidé, roky, život |
| 1960 | Dýmky |
Radost z vyprávění, především tu jsem cítil ze všech povídek. Některé jsou řekněme tradiční, realistické, jiné naprosto bláznivé. Dýmkami to ale drží pohromadě. Je to takový velký ohňostroj nápadů a místy je to opravdu vtipné. Mohu potrvrdit, že knížka stojí za přečtení a že není třeba se bát toho, že ji napsal sovětský spisovatel. Ironizována je tu i bolševická revoluce. A není to dlouhé, rychle to odsýpá.