Trojcestí

06.02.2023

(pokračování první části komentáře kvůli maximálnímu rozsahu)
Slaběji je pak naznačená historická vrstva místa – tu si autoři spíše ztřeštěně domýšlejí (neskutečné putování rozbité vazby). Samotný čas však hraje v knize taktéž značnou roli – například motiv poupěte růže, který se postupně krabatí a vadne, čímž odměřuje čas pobytu. Vůbec příznačný je motiv zdi na dvoře, který je obklopena „kypivým mnohohlasem“ – funguje jako lakmusový papírek prostoru, do nějž nasáklo nemálo dějů. Zeď sice ztratila svou praktickou funkci, to ji však nebrání v tom, aby o něčem stále vypovídala.

Jazykové vrstvy jsou podobně bohaté jako ty tematické. V knize dominuje umanutost v popisu detailů, vyznačující se občas až technickým jazykem (geometrické obrazce, úsečky, kolmice), zároveň se tu a tam probleskne zachycená mluva (v hanáckém nářečí), cizí jazyky či rozjařené, nadšené vyprávění. Samotný odchod, jak jsem již naznačil v odstavci o „současné vrstvě“, je diametrálně odlišný od neklidného, potemnělého příjezdu do neznámého území („a přece to nebylo vězení, jen soustředěné zklidnění; kamenné usebrání“) – a to evidentně díky pečlivým procesům vnímání, vyvolávání a pojmenovávání.

Závěrečný Kolotoč pak představuje jakousi laboratoř experimentálních metod, nikoliv však jen tak samoúčelně nahozenou, nýbrž zakotvenou v konkrétní události – v někdejší návštěvě Paříže a jejího okolí. Geneze jednotlivých experimentálních metod je objasněna na konci téměř všech textů, v jedné pasáží sami autoři vysvětlují význam těchto částí – v souladu s hravým rázem Kolotoče však není docela jisté, jak je „na místě“ je chápat, neboť dvojice lišácky ucukává jasnému objasnění a ukazuje se, že tyto „vysvětlující“ pasáže mohou mít spíše funkci konfrontační – čtenář vnímá text nějakým prizmatem, načež se ukáže, že věci se mohou mít ještě docela jinak. Navzdory vcelku monotónním zobrazovaným událostem (setkávání s osobami a zvuková smršť bulváru) docilují autoři odlišného charakteru jednotlivých textů, samozřejmě díky experimentálním postupů – narážíme zde na lettristické obrazce, na proudy pásem, které se navzájem přerývají a konfrontují, ale i na vysvětlení stanovisek a na poznámky o spoluautorství, o „srozumění“. Očekávané představy o formách se jedna dvě bortí – do bedlivé a přesné katalogizace se otiskuje rozjuchaná obraznost, sled prázdných reklamních sloganů se mísí s čím dál bizarnějším popisem ošacení, výskyt v galerii je popisován jako návštěva řeznictví. Vždy se jedná o aplikaci experimentálních metod na konkrétní, zažitou situaci, přičemž dochází k rekonstrukci událostí; ve výsledku tak nejhravější část knihy připomíná dětské pouštění draka – Grögerová a Hiršal si sice „jen“ hrají, ale zároveň je při záchvěvech větru hráno i s nimi, s jejich minulostí. „Autor je hypnotizér i hypnotizovaný“

líčila jsem jako dítě s oblibou na věci past: rozhlédla jsem se po místnosti, křikla, že už se nevrátím, hlučně jsem vyběhla a důrazně za sebou zavřela dveře; pak jsem bez dechu přiložila oko ke klíčové dirce a dychtivě pozorovala, co se s věcmi děje, jsou-li samy; jaké zklamání! nezměnily se! zůstaly na svých místech! nezmizely! to byl šok; první setkání s jiným světem; se světem, který není jen pro mne; se světem, která mohu pozorovat zvenčí; se světem, který nelze přelstít
(s. 126-127)

06.02.2023

Krása! Tři texty, tři místa, místa nepravděpodobná, dokud je nepojmenujeme – a ten způsob pojmenování je tak různorodý a roztodivný, že vždy dané místo objímá z tolika různých stran. Protože pro tohle grandiózní duo je už samotný akt psaní velké téma.

První text, Preludium, je zakotven spíš časově než prostorově – rok 1975, každý den jeden záznam od BH i JH. Dostává se nám tak řetězec rozhovorů, dopisů, zpráv, výpisků, představ snů či myšlenek. Rozdílnost vnímání (přestože mnohdy dochází k nečekaným spojnicím) se zde projevuje i ve stylu. Hiršal je expresivnější, kde co vyhrocuje, groteskní setkání vyostřuje a odposlechnutou mluvu přibarvuje, přesto zůstává věrný i bedlivému popisu (zejména zápisky z návratu do rodných Chomutiček jsou parádní). Do psaní Grögerové naopak prosakuje její zájem o exaktní vědy, leckdy jsou to záznamy technicky přesné, systematické – to však neznamená, že by se jednalo pouze o suché výčty. Ona bedlivá deskripce každodenní banality umožňuje najednou vidět i ten nejvšednější výjev v nezvyklých konturách; třeba když o profesi úředníka píše tak, jako by měl text putovat do přírodovědného lexikonu. I ona navíc dokáže vystoupit z chladnějšího stylu, třeba když předkládá (zřejmě fiktivní) česko-německé dopisy směřované k rakouské souputnici Friederike Mäyrockerové, v kterých se zoufale dožaduje odpovědi, až nakonec dochází k pochybách o vlastní identitě: „Zítra? Pozítří? Nebo až za týden? Věříš, že se Tě potřebuju jenom na něco zeptat? B?“ Nebo když pečlivě sleduje bizarní případ předsedy západoněmecké SPD, Lorenza! Právě rozmanitý ráz záznamů dělá ze zdánlivě monotónních zápisů sugestivní putování – čtenář netuší, jestli následující záznam bude rozjuchaně rozdováděný, hrouživý nebo chladně popisný. Většina textů je lokalizováno na území Prahy, rozkládají se v chumlu uličního procházení i na návštěvách uměleckých přátel (Milota, Kolář), ale i instalatéra – zas takový rozdíl mezi nimi totiž není.


Následující Mlýn začíná příchodem do starodávného, zašlého statku v západních Čechách, v němž se pečetí starý svět, který již skončil, ale ještě to nějak doklepává („vrata, za nimiž se ještě Slunce točí kolem země“). Snaha „zabydlet se“ a vžít se do zprvu nehostinného prostoru se realizuje nejen skrz ritualizované, všední úkony (repetitivní popis putování pro vodu), ale zejména pomocí procesu pojmenovávání. To se vykonává zhruba ve čtyřech vrstvách, které se větví, splétají, z jedné se na základě asociace rozpřahuje k další, mnohdy i v rámci jedné věty.
Jako první se na nás vyvalí pečlivý popis bezprostředního okolí i útrob statku – znepokojivé, prahnoucí líčení laloků krocanů, rozštěkaných čubek, lebed a kopřiv, malátných starců či zpráchnivělých trámů. Možná právě v zaznamenání hrůzostrašnosti tkví zárodek z jejího následujícího vyprchání – když dvojice do statku přichází, líčeno je to s agresivní výstražností: „zabuř, uhoď, bouchni, třískni na vrata!“ Když se pakují pryč, tak je pojímání vrat diametrálně odlišné: „netřeba bouřit, netřeba tlouci, netřeba bouchat, netřeba třískat“. Všechno to ploužení po rozích plných úzkostného harampádí, zvídavost a seznamování se s předměty někdy až s geometrickou úhledností pak působí i jako impuls k projmutí dalších vrstvám, bohatost zrakových, čichových i hmatových počitků rozhrnuje tmu zahalující minulost.
Vpadnutí do cizího prostoru umožňuje na základě slovních asociací ponor do minulosti, do hradu nitra. Ledabyle položená váza vyvolává návrat k zásadním mezníkům k dětství, které sice se „současnou situací“ přímo nesouvisí, ale mnohdy se na základě vyvolání vazby osvětluje postoj či emoce k na první pohled běžným kulisám. Protože záclona není jen materiální látka, ale jsou v ní vsáknuté všemožné dávné události. Pečlivý popis konkrétního prostředí tak umožňuje ohledávat fyzické prostory dětství, díky čemuž se vyjevují nejranější psychologické vrstvy, možná i uvěřitelněji než pomocí obecných úvah. Jak se v jedné pasáži píše, rekonstrukce vzpomínek pro Grögerovou a Hiršala neznamená prostý eskapismus, ale snahu o sebepoznání: „útočiště v minulosti? spočinutí v návratech? ne! Hledání čehosi nejvlastnějšího, nezaměnitelného; pátrání po zdrojích lásky; zdrojích úzkosti“ Vyjevují se tak zadřené traumatické události a obrazy (zastřelení psa revolverem, tušená nebezpečnost malby u jídelního stolu, skončení loutkového divadla) či momenty dětské radosti, ale třeba i tušené sdílení času, když dochází k obnažení odlišnosti původu na základě rozdílnosti podlah rodných domů (kožešina x kůže). Mimo to tato vrstva zobrazuje i samotné mechanismy vzpomínání – nemožnost dobrat se prvotní skutečnosti, pouze schopnost vzpomínat na vzpomínky.
Zásadní vrstvu tvoří i krátké „vpisky“ tematizující samotný akt psaní, respektive rekonstruující způsoby vnímání autorů. Nesetkáváme se zde s jasnými a dogmatickými tezemi, naopak dochází k tápání a problematizovaní vlastních zažitých postupů. Přesto se v těchto pasážích mnohdy osvětlují metody aplikované v jiných vrstvách textu. "Rozkmih k detailům" či rozdrobit realitu na prvky – to jsou výstižné formulace pro tendenci autorů prahnout po drobnostech, zastavovat se u sebemenších detailů, které postupným skládáním vypovídají o něčem obecnějším. Stejně tak obrat "čím užší záběr, tím hlubší" je pro kompozici knihy příznačný – prostor statku se jeví navzdory své drobné rozloze téměř nevyčerpatelně. Věta „Psát a hledět si přes rameno“ pak představuje jednu z mála částí, v níž se explicitně vyjadřuje souvztažnost autorské dvojice. O jejich propletení však nemůže být pochyb, protože hlas celého textu sdílí a mezi pasážemi se nerozprostírají barikády oddělující „mužské“ a „ženské“ psaní. Jedná se o splynutí hlasů, které si uchovávají specifičnost pohledu, ale nestaví se navzájem do kontrastu.
(pokračování v druhé části komentáře)

16.11.2020

Trvalo mi , než jsem pochopila smysl této knihy. Na každé stránce, která má datum ,je napsáno něco jiného, jak stylově tak obsahově. Nic na sebe nenavazuje myšlení i společenské postavení postav se liší . A jak to už u takových povídkových knih bývá, jsou lepší i nudnější.