Truchlivý Bůh
Jiří Kratochvil
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/13235/bmid_truchlivy-buh-8dD-13235.jpg
4
108
108
Příběh obyčejného knihovníka, kterému se přihodí něco úděsného. „Po dopsání této knihy jsem si uvědomil, že je to vlastně filmová povídka pro Stanleyho Kubricka nebo Romana Polańského. Jenže Kubrick je už na onom světě a Polański je pro mě zrovna tak nedostupný. Ale za mnohem důležitější považuju, že tento příběh obyčejného knihovníka, kterému se přihodí něco úděsného, je psán k poctě dvou z mých Mistrů, Milana Kundery a J. L. Borgese.“ J. K.... celý text
Přidat komentář
Vřele děkuji Rihatama za dovysvětlení, dokreslení jemně magické atmosféry Brna z devadesátek, která mě provázela z Prahy až na slunnou Krétu :o)
Jiřího Kratochvíla jsem neznala, ale padli jsme si do oka od prvních stránek. Malinko jsem tápala, ale kunderovský nádech mě ovanul, ačkoli k řečenému Milanovi mám kontroverzní vztah.
Jak píše petrarka72:
"..čtivější a nejednoznačnější, tolik nedávající na odiv autorovu výjimečnost.."
Velice výstižné!
Tohle je hravě moudré, alegorické, lehce, ale správně přemýšlivé.
Bavilo mě to!
Můj poslední kousek do ČV 2024...
5/4
Podivný příběh s podivnou postavou. V podstatě neví, co s vlastním životem, zdá se, že dokáže být přímý v jednání, ale na druhou stranu je docela traumatizován při konfrontaci s lidmi z vlastní rodiny. Takovéhle hlubokomyslné příběhy jsem četla ve věku studijním, dnes už se k nim stavím poněkud váhavě.
Vynikající čtení! Uživatelka Rihatama všechno řekla za mne... Variace na Kunderu jen do jisté míry - zde čtivější a nejednoznačnější, tolik nedávající na odiv autorovu výjimečnost (poslední věta boží!); Borghes také jen do jisté míry - v devadesátkách tento autor v Brně "frčel" (dokonce byl součástí přijímaček na neJmenovAnou Múzickou školU), ale bloudění v labyrintech včetně vlastní duše má rafinovanější a neprůhlednější... Od viselce k viselci. Od rodinného klanu ke gangu. Od undergroundu do podzemí. Od vůle neušpinit si ruce k touze po svobodě. Zkrátka bílovický knihovník, adept na Dušičku a (novo)manžel zevnitř i zvenčí, uprostřed hry, které nerozumí... Tohle ve mně bude rezonovat ještě dlouho. Včetně konce, který jsem vnímala jako přirozený, i když mi není úplně jasný. (Ale ten obraz, jak sedí před maringotkou a kouká do mlhy, je skvělý.)
Duch a mysl člověka jsou úžasné věci. Jiří Kratochvil je toho živoucím důkazem, protože ani komunistický režim ani dělnické profese (nic proti nim, ale když si člověk práci nezvolí...) neumenšily jeho intelekt ani spisovatelský potenciál a nezlomily ducha. Skrze Truchlivého Boha jsem se přenesla do doby dávno nedávno minulé. Krom toho, že jsem se vrátila do Brna, které zůstává mým srdečním městem, mi Jiří Kratochvil připomněl sílu člověka. Člověka stmeleného do rodinného klanu či spíše mafiánské rodinky, který umí semlít své okolí, ale má i sílu onomu mlýnskému kameni se postavit a nenechat se připravit o důstojnost a lidství. Úspěch, bohatství a krásný život nebo cesty rozhrkanými vlaky, podzemní kanceláře a svěží vzduch a svoboda? Volba nikdy nebyla a nebude snadná, tehdy ani nyní. Dušičky/kmotři byli a budou. Zase a jenom záleží na člověku samotném. I když Bůh mu rozhodování nijak zvlášť neusnadňuje. Spíš naopak. Proč by taky měl... a tak člověka zkouší až do samotného konce, až ten sám se nakonec stává Bohem, i když nechce být nikým. A co udělá Bůh? Je smrt řešením? Je tohle inspirace nebo varování? Nejsem zvláštním milovníkem Kundery, Borghese zatím ještě moc neznám, ale Kratochvíl mě nesporně zaujal.
Zvláštní kniha. Těžko pochopitelná ve svém závěru. Vlastně, spíš - těžko říct, jestli ji pochopíte tak, jak to myslel autor. Minimálně se nad tím pořádně zamyslíte.
Po nudném začátku přišel zajímavý příběh, který mě ohromně bavil, i do Paříže jsme se podívali. Ale ten závěr knihy mě zaskočil a celkový dojem zase zkazil.
Když jsem se po přečtení zasnila, cože by z tohoto námětu asi udělal Polanski, nevím proč mě napadl jeho film "Hořký měsíc"...
Ale k této knize - opět jsem se díky ČV dostala k něčemu, co bych možná přehlédla. Děsivé na tomto příběhu a zároveň pravdivé je to, že ti slušní a neagresivní bývají vydaní všanc těm ukřičeným a agresivním. Říká se, že moudřejší ustoupí. V dnešní době je ovšem čím dál těžší najít osamělou maringotku v mlze a setkat se s Bohem, který by ochotně odešel žít místo nás.
Knihu jsem si vybrala na základě níže napsaného komentáře od "Corso" - byla jsem zvědavá a musím říct, že nelituji. Nevěděla jsem, co mám čekat a kniha mě překvapila, zvláště pak momenty, které jsou ve své filozofické rovině hodné k zamyšlení. Také příběh celkově mě dokázal vtáhnout, i když byl místy předvídatelný...
Celkovo som si knihu aj uzil. Za prve nebola dlha, nemohla ani zacat nudit. :) Hlavna postava, z ktorej mate doslova bytostny pocit samoty. Nejednoznacnost je zakladom tohto textu. Kto by to dokazal zrosumitelne rozanalyzovat, ma moj obdiv. Chlapik Ales je prizenencom do velkej vplyvnej normalizacnou dobou vypestovanej rodiny, chobotnice, mafie, klanu, mormonskej struktury, monarchistickej rodiny, da sa to brat rozne. Myslim ze sa tu prejavuje jasna idea vzdy za kazdych okolnosti a za kazdeho rezimu prosperujucej spolocenskej vrsty. (Co je bezny motiv 90tych a nultych rokov, kedy dochadza k pretriezveniu porevolucnemu, a soku, ze vidite v drahych oblekoch a novych autach stale tie iste tvare.) Pritom zda sa ze nim rodina neopovrhuje, je prijaty s otvorenou narucou, ma milujucu manzelku, dceru klanu... No ideal.
Lenze pribeh nie je tym, cim je kniha zaujimava. Za mna je to pekny, pomerne experimentalny text. Nemozem prirovnavat, bo nic podobne som necital. Vidim tu dole nejake mena co sa opakuju, mozno... Borgesa nepoznam, necital som. Kratochvil asi pisal s velkou radostou. Ci pri tom zazival onanisticke potesenie zo sofistikovaneho slohu netusim. Kazdopadne, nepouziva absolutne nijake clenenie textu snad okrem zaciatkov a koncov viet a odstavce, nepouziva oznacovanie dialogov, strieda veselo formy rozpravania z ich na er, ako pride. S tym ze vam slubuje ze dokonca aj to ma vyznam. Pouziva priamu rec k citatelovi, dokonca komentuje svoj vlastny text. To vsetko len povzbudi vo vas dojem, ze samotny pribeh vlastne ani nema vyznam. Ale zistil som, ze nesmiete preskocit ani jedinu vetu. Tam nie su hluche miesta, preskocite nieco a stratite sa, pretoze jeho pozornost preskakuje casto z jednej veci na inu v zlomku sekundy. Ale v podstate sa to napodiv... cita fajn a lahko. Ku koncu je to uz silne ''meta", pointa sa tiez nejaka kona.
Preco 4 hviezdy? Naozaj som si knihu uzil, vo zmysle vynimocneho zaujimaveho textu. Ci este chytim do ruk dalsiu Kratochvilovu knihu, neviem. Mozno. A by mi niekto vedel povedat, ako velmi je dalsia jeho tvorba podobna tomuto.
Pecka. Pro milovníka Brna, Kundery a fantasknosti Borgese nebo Topola to byla chuťovka. Méně stránek, zato více nevyřčeného, co si musí čtenář domyslet. A nad čím se musí zamyslet. Věřím, že Polanski i Kubrick (a další) by o tom natočili skvělé, ale naprosto odlišné filmy. Kratochvíl můj první, leč zdaleka ne poslední.
Jiřího Kratochvíla můžete buď milovat, nebo nenávidět. Možná je to moc velká exhibice, ale stejně mi to nedalo a musela jsem číst dál, abych se dostala k pointě. Dle mého názoru další z těch knih, které se nedají ani vyprávět, ani doporučovat. Takové knihy lze jen číst.
Geniální! Četla jsem autorovy knihy Uprostřed nocí zpěv a Herec a obě byly výborné, ale Truchlivý Bůh je ještě o level jinde. Posledních několik kapitol nabízí tolik námětů k zamyšlení, že nejspíš několik dní nebudu přemýšlet o ničem jiném (možná u toho budu sedět u maringotky a krmit mlhu borovicovými šiškami :)). Zatím se mi hlavou honí jen změť pocitů a myšlenek a dohromady tvoří jedno velké WOW. A tak to má být :)
I. Zajímavá kniha napsaná čtivě, ale neotřelým jazykem sklouzávajícím místy k moravskému nářečí. Autor pomocí četných retrospektiv a dějových zkratek rozvíjí rodinné drama, dokáže čtenáře vtáhnout do děje, aby vše ukončil finále takřka lynchovským, řečeno filmovým slovníkem. Filozofická pointa bude pro mnoho čtenářů určitě tématem k zamyšlení.
II. Zkraje působí knížka příjemným dojmem, lehce záhadný příběh čtenáře vtáhne. Avšak na dalších stranách autor stupňuje jazykovou exhibici, některé novotvary působí spíše jako manýra. Děj je pak stále méně uvěřitelný a přešlapuje na místě. Namísto vypointovaného závěru evidentní nedostatek invence vyřešil autor jakýmsi spatlaným, rádoby filozofickým závěrem.
Tak nevím, platí I nebo II? Přečtěte a udělejte si sami obrázek, doporučuji!
Od Kratochvíla jsem zatím nic nečetla.Zvlaštní příběh nějak mě neoslovil.Poslouchala jsem audio takže to hodnocení je spíš za přednes než obsah.
Tady chápu jak ty nadšené, tak i ty zklamané čtenáře. Sama jsem byla místy spokojená, ale byly i pasáže, kdy jsem si říkala, že je to jako když vám někdo vypráví zajímavý příběh, ale vezme to tak zeširoka, že než dojde k pointě, dávno neposloucháte. Potom ovšem přišla kapitola, která byla úžasná a já ji hltala.
Celkově jde o dobrý příběh. Hlavní hrdina je mírný, neprůbojný a mimo jednu jistou akci slušný člověk. Je členem mocné rodiny Jordanů, ale vůbec k nim nezapadá. Rád by se jich zbavil, ale rodinu si nevybíráme a odtrhnout se je většinou nemožné...
Radost mi dělal děj zasazený do Brna, líbilo se mi vnímat známá místa. A musím říct, že autor umí, sice naprosto nečekaně ale trefně, použít jadrnější výrazy.
Nevím jak hodnotit, nakonec trochu přidám a dám 4*. Ráda kouknu na další autorovy knihy.
Hodně váhám, jak hodnotit. Co se týče čtivosti, kniha mě fakt nebavila. Tam by to bylo na dvě hvězdy. Nicméně čtivost ani strhující děj není to, co má být doménou textu. Z klanu Jordanovců místy naskakuje husí kůže, ale otázka vymanění se z kruhu, který nastavuje pravidla a tlumí jedinečnost člověka je pojata i v širším smyslu na společnost obecně. Vlastně má smysl se pozastavit nad tématy nastolenými v závěru knihy - vlastní identita a osobnost, přijetí sebe sama, přijetí svého já a vyřešení si vztahu k sobě samému. Jen tehdy může člověk kvalitně přistupovat k vztahům k jiným lidem. Důležitým prvkem je i pomíjivost a prožívání každého okamžiku, včetně těch méně šťastných chvil jako součást lidského bytí.
Touto knihou jsem si bohžel potvrdila, že Jiří Kratochvil již není autor pro mě. Z knih Brno nostalgické i ironické a Brněnské povídky jsem byla nadšená. Avion jsem však zavřela již po několika stranách a tuto knihu jsem dočetla hlavně kvůli Čtenářské výzvě. Na druhou stranu musím uznat, že kniha nese určité poselství, proto dávám jednu hvězdičku. Pocit lehkého hnusu však po dočtení přetrvává.
Zaujímavý príbeh rodinného klanu Jordánovcov, ktorý ale slúži hlavne ako prostriedok pre podľa mňa skutočne výnimočnú pointu na záver, ktorá zabezpečuje tejto knihe najvyššie hodnotenie:
SPOILER! - Už nie viac ľudia túžiaci po nesmrteľnosti a bohorovnosti, ale naopak bohovia hľadajúci ich vlastný ľudský príbeh, skutočnú identitu a následnú nevyhnutnú smrť.
*Čitateľská výzva 2018 - kniha, jejíž děj se odehrává v Brně
Tohle pro mne bylo zklamání. Těšila jsem se na brněnské reálie a spřízněnost s Kunderou, o které jsem se kdesi dočetla. Ovšem nenaplňovalo mne to. Byla jsem spíše zhnusená, dočetla jsem rychle a bez požitku, jen aby to bylo za mnou. Bohužel, tohle asi není autor pro mne.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Brněnský pochod smrti |
| 2018 | Liška v dámu |
| 2000 | Truchlivý Bůh |
| 2010 |  Femme fatale |
| 2005 |  Nesmrtelný příběh |
“Lidé jsou jenom boží sny o příbězích."
Velmi zvláštní a zajímavá kniha, která splňuje hned nejméně dvě témata letošní ČV. Nebýt posledního chybějícího tématu vůbec bych ji neobjevila.
Děj po celou dobu snadno udržuje svým lehkým napětím čtenářovu pozornost, který je zvědav na závěrečné rozuzlení. To je ale v každém z nás, jak si ho vysvětlíme. Líbila se mi právě ta nejednoznačnost, jenž nutí přemýšlet o pojmech čas- úděl nebo dar, věčné trvání nebo pomíjivost bytí. Možná právě pro tu smrtelnost člověka můžeme prominout určité dráždivé, lechtivé a naturalistické situace, které autor ve své knize používá.