Trýzeň a touha
Meg Mason
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/521008/bmid_tryzen-a-touha-10K-521008.jpeg
4
51
51
Martě je čerstvě čtyřicet. Dříve psala pro Vogue a chystala se napsat román. Teď tvoří obsah do online magazínu, který nikdo nečte. Dříve žila v divoké Paříži. Teď se skrývá v bezpečí sterilní rezidenční čtvrti v Oxfordu, kde to nesnáší, ale odkud se bojí hnout. Ale bude muset, protože po letech konečně donutila manžela, aby ji opustil, i když ji miluje. Dobře ví, že je s ní něco špatně. Od chvíle, co jí v pubertě poprvé ruplo v hlavě, propadá záchvatům smutku i bezdůvodné krutosti, a žádný doktor ani léky to nespraví. Ale co se stane, až nad ní zlomí hůl i ten poslední člověk, který ji všemu navzdory vždycky držel nad vodou? Tenhle román o lásce, o rodině a jedné duševní nemoci je jako emoční tobogán, z něhož se vám zatočí hlava. Ale díky vtipu a lehkosti, s nimiž Meg Masonová vybírá i ty nejtemnější zákruty rodinného života, je to až podivuhodně povznášející kniha. Pro čtenáře Sally Rooneyové a Davida Nichollse. „Trýzeň a touha je vskutku vtipný, báječně napsaný a emočně zdrcující román o lásce, rodině a životních nástrahách, z nějž ve vás zůstane uspokojivý pocit moudrosti, jež prošla ohněm.“ – Times „Při čtení jsem si v hlavě sestavovala seznam lidí, kterým tuhle knihu nutně musím poslat, až mi došlo, že bych ji nejradši vnutila úplně každému, koho znám.“ – Ann Patchettová, autorka Holandské vily „Až nepravděpodobně okouzlující... Nejspíš se budete chtě nechtě smát a předčítat některé pasáže nahlas.“ – People „Tak chytré, a tak dojemné.“ – David Nicholls, autor Jednoho dne „Jistě, tohle je taky romantický příběh, ale naprosto reálný. ... Prezicně vykreslené postavy a černý humor upomínají na brilantně zdrcující komické skeče Phoebe Waller-Bridge.“ – Bookseller + Publisher... celý text
Přidat komentář
„Nostos, Martho, návrat domů. Algos, bolest. Nostalgie je utrpení způsobené naší nenaplněnou touhou po návratu. Ať už ten domov, po kterém toužíme, existoval či nikoli.“
Po prvej strane som bola odhodlaná, že budem túto knihu neznášať. Pred očami som mala ďalší prázdny výlev v štýle Oceana Vuonga a jemu podobných, ktorí iba citovo vydierajú čitateľa. Ale nedalo sa. Trýzeň a touha je totiž presne to, o čo sa neschopní škrabáci snažia, ale nemajú na to skúsenosti, jazyk, ani reč. Toto nie je oceán prázdnych slov s hĺbkou jedného milimetra, ale Mariánska priekopa reality. Je to román o neznámej psychickej chorobe, o tom, ako s ňou Martha bojovala, ako ju ignorovala, ako sa ňou nechala i nenechala ovplyvniť. Ako ju pomenovanie jej tajomnej trýzne oslobodilo, aj keď čitateľ sa diagnózu nedozvie. Hlavná hrdinka je sarkastická, smutná a zamilovaná. Sabotuje samú seba, občas schválne, inokedy nie.
Taká horkosladká nádhera.
Je to už přes dva týdny, co jsem ji dočetla, ale pořád mi leží v hlavě – tak takový je román Trýzeň a touha. Napsala ji Meg Mason, spisovatelka ze Sydney, která děj zasadila do Británie, konkrétně převážně do Londýna a Oxfordu. A o čem je, že nad ní pořád musím přemýšlet? Paradoxně o vztazích, což tedy rozhodně není téma, které primárně vyhledávám. Jenže ono to není „jen“ o partnerském vztahu, ale také o vztazích v rodině, vztahu k sobě samé a vlastně i životu jako takovému.
Hlavní hrdinka Martha se nevyzná sama v sobě. Mnozí ji mají za někoho, kdo vše moc prožívá a není schopen se dát do kupy, s kým nemá cenu ztrácet čas, protože ona je prostě taková, a podle toho s ní i jednají. Ne však Patrick, její manžel, který nad ní dlouho odmítá zlomit hůl, a tak po ní mlčky uklízí a nechává po sobě stéct její zlostné výbuchy.
A Marthou totiž „není něco v pořádku“, ale než se jí snažit porozumět, je snadnější to prostě nechat být. Ona sama se v sobě nevyzná a neví, v čem je její potíž. Sledujete její depresivní stavy i projevy něčeho, co se snad podobá hraniční poruše osobnosti, jenže v důsledku není podstatné, čím přesně Martha trpí. Právě proto také autorka nemoc nejmenuje. „Mám —“ říká nakonec Martha, když konečně pojmenuje to, co za jejími stavy stojí. V tu chvíli už je jí ale čtyřicet a její život je zhruba v takovém stavu, v jakém byl ten můj někdy těsně po pubertě – v totálním nepořádku.
Vžívat se do Martiných pocitů bylo trýznivě nepříjemné, ale důležité. Sdílení totiž může pootevřít dvířka porozumění, což je klíč k dobrým vztahům – vztah k sobě samému nevyjímaje. Tohle bylo fakt bolavé čtení, ale taky hodně dobré!
Do Arga moc děkuji za knihu k recenzi.
Kniha je čtivá, vůbec se mi nechtělo ji odkládat a byť zpracovává velice závažná témata, je psána s lehkostí a nadhledem. Máte-li rádi příběhy s vážnou notou, u kterých však neupadnete do pocitů zmaru, místy se dokonce i pousmějete, chcete-li trochu nahlédnout pod pokličku života s psychickou nemocí, TRÝZEŇ A TOUHU rozhodně doporučuji.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.
Příběh, který mě k sobě připoutal a nepustil...
Martha - dětství, mládí, dospělost. Pošramocené rodinné vztahy, první lásky, přátelství, průšvihy a nemoc, která se probudila k životu.
Nejde vstát, nejde jíst, nejde žít. Všechno tolik, tolik bolí...tělo i duše...
Hořkosladké čtení. Tragédie s komedií v jednom. Humorné a bolestné zároveň. Ironie i nadhled. Světlo, které pohlcuje temnota...
Silný a skvěle napsaný příběh.
Obdivovala jsem Patricka. Fandila mu a držela palce, aby to všechno ustál. Podporující, pečující, milující...
Martha - chápala jsem ji, litovala, povzbuzovala a občas dokonce tak trochu nenáviděla.
Dočetla jsem.
Všechno ve mně zůstalo a zůstává stále.
Doporučuji :)!
Martha trpí nespecifikovaným druhem duševní choroby a se svou věčně ironickou sestrou vyrůstá v excentrické a extravagantní rodině otce-basníka a matky-sochařky. Martha se životem většinou tak nějak potácí, nemoc způsobuje to, že trpí depresemi, jež ji paralyzují, často brečí, je zlá na své bližní i na manžela Patricka, který ji nakonec opustí...
Román mě od začátku hodně bavil, mám ráda hořkosladké, sladkobolné a tragikomické příběhy, v nichž postavy své těžkosti dokážou brát s humorem, ironií, nadhledem, byť tady se to hrdince ne vždy vede, což je ale naprosto pochopitelné - to je zkrátka život, jednou nahoře, jednou dole (no, v tomto případě dole výrazně častěji než nahoře...)
I když se v knize vyskytlo několik hlušších míst, naprosto je pak převálcovaly pasáže, v nichž si k sobě rodinní příslušníci dokázali zase najít cestu a odpustit si, i když si někdy řekli hrozné věci... Kéž by to v opravdovém životě šlo stejně jako v téhle knize...
Hodnocení: 4,5 * z 5 *
Tohle mě dostalo! Musela jsem číst a číst, skvělé, hořkosladké, tragikomické i dojemné.
Neskutečně silná kniha, autorka zaslouží obdiv za to, jak sugestivně a přitom zcela přirozeně dokázala popsat duševní nemoc a život v hlavě hlavní hrdinky. Jak zapletla zprvu celkem vtipný a nadhledný příběh v drama v hlavě, depresi a smutek ze samotného života. Zanechala ve čtenářích mnoho otázek, mnoho otevřených pocitů.
Jedna z knížek, kterou jsem nejdřív chtěla odložit rozečtenou, ale pak mě silně přitáhla a nepustila. Hlavní hrdinka s psychickou nemocí (depresí, bipolární poruchou, autismem, kdoví čím) je přímo nesnesitelná, její sestra Ingrid úplně opačná, se svými třemi chlapečky a mateřskými trablemi mě hodně bavila, protože tohle mám v rodině, postava Patricka úžasná, skvělé hlášky a můj humor, přestože je to spíš smutné.
Jsem ráda, že jsem mohla rok zakončit zrovna tímhle příběhem. Jako člověk, který se bez vlastní vůle a přičinění od malička pohybuje mezi lidmi, kteří mají v lepším případě nestandardní charakter a v horším případě poruchu osobnosti, jsem se hodně našla v Patrickovi.
I když je ten závěr trochu idealistický, tak přesto dávám pět *. Pohladil mě po mojí aktuálně smutné duši.
I když mám ráda psychologické příběhy - tak tento mi nesedl ....
Je to kniha o rozlišném nazírání na svět z hlediska jiného vnímání ....
O tom, jak je někdy těžké sžít se s jinými a také jak se ostatní mohou sžívat s námi .... a také o pochopení ....
Celá rodina kolem Marty působí zvláštním dojmem - nejvíce reálná je tu postava sestry Ingrid ....
..... možná, že to nikdy jiné nebude .... ale mám naději .....
Je to zvláštní kniha, plná emocí, které se rychle střídají. Asi je to ovlivněno nemocí, jejíž název nám autorka bohužel nesdělí ani na konci knihy. Věřím ale, že tím by se leccos vysvětlilo.
Závěr je strašný, ale zejména cca první dvě třetiny jsou skvělé.
Nemám pocit, že ta fiktivní, nejmenovaná nemoc v kompozici příběhu působí ústrojně (je zřejmé, že její příznaky jsou endogenní deprese nebo melanchiolická deprese, ale má to být jakože něco jiného, co je sice nabíledni, ale přitom to ne každého napadne atd. – v příběhu to působí jako zbytečně znejišťující prvek).
SPOILER:
Absolutně nedává smysl, když se na konci charakter matky najednou změní a všichni se stanou jakoby lepšími lidmi a všechno pochopí a vše se svým zp. v dobré obrátí a podobně – působí to, jako by hrdinka spíš v urč. chvíli propadla nějaké iluzi a její vědomí ji propojilo s virtuálním světem, kde nepravděpodobně vyhrává dobro. Což tak samozřejmě není, ale o to křiklavější rozpor ve mně ta závěrečná vztahová transformace vyvolala – tohle autorce prostě ani v nejmenším nevěřím.
4* dávám navzdory téhle kritice, protože z prvních přinejmenším 200 stran jsem byl nadšený a řadil bych je mezi to nejlepší, co jsem letos četl.
To si tak jednou koupíte knihu podle obalu a názvu a ono si to tak přesně sedne s vaší duší a vším okolo vás, že i po dočtení to rezonuje v srdci a hlavě a myslím, že to je pro mě letošní jediná srdcovka. Kniha o bolesti, o pocitech k sobě samé o Patrikovi a Peregrinovi a těch bez kterých se žít nedá i když s vámi samotnou to je tak těžký. Děkuju autorce za tolik slov a vět, které mám zapsané a děkuju za Paříž..Depresivně vtipný a rozhodně doporučuji
Hlavní hrdinka Martha trpí od dětství blíže nespecifikovanou nemocí a přestože se děj točí kolem pocitů a nálad, které jí nemoc způsobuje, samotná nemoc není tím hlavním námětem. Tím je to, co v životě nemocného způsobí a jak moc zasáhne i jeho blízké.
Tento příběh je o přijetí a smíření se s nemocí, o pochopení, že s nemocí nežije jen nemocný, ale i jeho/její partner/ka. Kniha je plná smutku i naděje, lásky i nenávisti, trýzně a touhy, radosti i strachu, je to o vině, tohle je zkrátka citová smršť, přímo emoční horská dráha.
Příběh se nečte lehce, je z pohledu nemocné ženy a vhled do jejích myšlenek je depresivní záležitost. Kniha mě emočně zasáhla, ale jsem ráda, že jsem ji přečetla. Dokázala mě zastavit a přinutit k zamyšlení, jen tak na ni nezapomenu.
Asi to nebude čtení pro každého, doporučím ji především čtenářům silných psychologických příběhů a vztahových dramat.
4,5*
Koktejl romantiky, nádhernýho sarkasmu, životního dramatu, depky a zatraceně dobrýho a nápaditýho psaní. Autorka si hlavní hrdinku Marthu s jejím životním neštěstí mazlí s úžasným citem pro dílčí pointu. Hláškama a způsobem vyprávění mi místama připomněla klinickou a poshovější verzi Bridget Jonesový. Teda až na to, že Meg Masonová je stokrát lepší autorka než Helen Fieldingová.
Skvělý! Dlouho mě něcotak nezaujalo jako tahle kniha. To, jak je příběh stavěný, jak je s jistou ironií vyprávěný, téma, prostě za mě pecka.
Kniha byla zvlastni. Urcite to neni vesela kniha. Vlastne je dost smutna. Taky dost rozvlacnela (ale v dobrem slova smyslu), zameruje se na pocity hlavni hrdinky a na to, jak dokaze nicit sve okoli. Zhruba prostredni tretina me fakt bavila, zaver mi prisel zbytecne natahovany. Rada jsem ji precetla, i kdyz za skvost (jak je na obalu) bych ji uplne nepovazovala.
Sonda do jednoho běžného manželství, jeho vzniku, průběhu a rozpadu. Ale i o mateřství, psychických poruchách a uvědomění.
Vypravěčem tohoto osudu je Marta, která již delší dobu tuší, že s ní není vše tak, jak by mělo. Neustále se točí v kruhu návštěv odborníků, užívání léků a jejich následné vysazování. V mládí se setkává s Patrickem, spolužákem jejího bratrance. Tou dobou ještě netuší, že právě Patrick se stane jejím manželem. Musím uznat, že Marta byla občas vážně nesnesitelná a nedovedu si představit, jak dlouho by tohle manžel dokázal tolerovat i v reálném životě. No i tomu knižnímu nakonec pohár trpělivosti přetekl.