Tsunami blues
Markéta Pilátová
https://www.databazeknih.cz/img/books/44_/444080/mid_tsunami-blues-Iwk-444080.jpg
4
86
86
Mladou trumpetistku Karlu Klimentovou připravily ničivé vlny tsunami na Vánoce roku 2004 nejen o rodiče, ale také o schopnost hrát a komponovat hudbu. Něco jí ale přesto zůstalo: kubánský jazzman Lázaro Milo ji kromě blues naučil také svou rodnou španělštinu, díky níž se rozvrácená dívka ocitla "v péči" charismatické profesorky Jenůfy Topinkové. Veteránka české hispanistiky v sobě nosí vlastní tajemství a odváží Karlu na nečekanou výpravu. Tsunami blues je kniha o ztrátě mládí a iluzí, o českých stopách na Kubě, ale i o cestě, která vede k novému životu. Nakladatelská anotace.... celý text
Přidat komentář
Komplexní příběh, nejednoznačné postavy, úžasný jazyk a strhující atmosféra. Od začátku až do konce vynikající.
Pilátová má moc krásný jazyk, stylistiku a vyjadřování a jak už jsem někde četla a můžu s tím jedině souhlasit, každá její věta je potěšením, neb je to tak trochu báseň v próze. Díky dobrému zpracování a hlasu rádia Vltava jsem měla zajímavé literární večery. Tomuhle říkám umění!
(Při četbě jejího prvního románu jsem se i přes její pěkný styl nedokázala do příběhu plně zakousnout, tady asi i díky hlasu herečky Černé to šlo přece jenom lépe).
[Četba ČRo Vltava]
Letní překvapení. Poeticky a snově nádherná, drsná i umělecky jemná ilustrace stále znovu ověřované pravdy 'jak dlouhé stíny vrhají staré hříchy' a aji malému zlu, ze kterého kouká prospěch je dobré odolat. Ale zároveň jedním dechem trumpety vyzpívané, blues o naději stále nových začátků. . .
"Veze se na vlně obdivu ke Castrově Kubě. Na exotické vousaté vlně, která v šedé pražské přiboudlině voní ananasem a čerstvou krví."
Nic moc jsem nečekala a dostala jsem nádherně uměleckou báseň propojenou se střídmě realistickou dokonalostí. Pestrost i hloubku.
Nejlíp to asi vystihla bosorka nebo DooFooS. Je to svůdné, smyslné i sprosté. Jemný a poloskrytý magický realismus latinských rytmů i evropské kořeny z Moravy
Poutavé nahlížení do různých vrstev i spodních proudů vnitřních světů postav, které se prolínají dějem.
Navíc rozhlasové zpracování v podání kontrastu hlasů Dany Černé a Jiřího Schwarze je býborné.
Doporučuji, ale věřím, že v papíru to může být pro někoho i hůře stravitelné . . .
7/7
Ona píše tak tajemně, snově, jako všichni ti Španělé a jim podobní, co myslí španělsky. A tohle je teda nářez. Začne to tak celkem všedně, byla nebyla...a pak jí potkalo...a pak se to rozjede a je to smutný blues od začátku až do konce. Nemilosrdný a opravdický, až z toho na jednoho vykoukne stará pěkná slovanská chandra!
Audiokniha - ČRo Vltava, četba s hvězdičkou
Moc příjemné poslouchání. Zřejmě se poohlídnu i po jiných knihách od autorky, doposud jsem ji neznala.
Připadá mi to velmi "umělecké" takový tím způsobem, kterému nerozumím. Ale protože audioknihu čte Dana Černá, poslouchalo se mi to dobře, i když to úplně nechápu.
Příběh má místy opravdový tah, ale právě opravdu jen místy. Čím to? Pracuje s množstvím zajímavých postav a osudů, které ovšem nakonec vyznívají jaksi rozpačitě. Obsahují příliš mnoho cizorodých a i fikčně těžko stravitelných látek. Přitom zůstává pocit, že pokud by se tomu autorka jen ještě o něco málo víc zavěnovala a text pročistila, mohly se začít vyjevovat různé zajímavé věci. No, možná že nejen pročistila, ale ještě i kapánek dotáhla. Ono je tam těch témat opravdu poměrně dost. Možná nakonec na několik samostatných příběhů. (Tak vidím, že dnes jsem byla v hodnocení opravdu přísná.)
"Patřila k lidem, kteří nelpí na tom, aby byli neustále a bezpodmínečně šťastní, a pachtí se za tím každým svým životním rozhodnutím. Jediné, co vždycky chtěla, bylo, aby život neproklimbala v nudě rozředěného přežívání, aby jen tak nevegetovala před televizí a nechala si poroučet, co má a nemá dělat. Vlastně i proto nesouhlasila s režimem, štvalo ji, že se jí pořád něco nařizuje, ať skrytě, nebo otevřeně, a nenáviděla to televizní oblbování davů, sedavý způsob bytí a věčné přikyvování pocitu, že se stejně nedá nic dělat."
"Myslíš, že umřeli?" zvýší sebevražednou nálož Jenůfa. Těmi dotazy riskuje celou cestu. Dává v sázku on the road Made in Cuba a rytmus nutný ke správnému tepu cesty. Vydaly se na ni, protože chtějí utéct. Cesta je vždycky útěk. Žádné hledání, poznání ani splynutí s bezčasím. Je to útěk před sebou, před vlastní vyběhanou cestičkou z vrat do práce a zase zpátky. A Jenůfa si na svém útěku nepřála žádné zbytečné zádrhele. Musela Karlu sakra dobře poznat, ne jako se poznají studentka studentka s o půl století starší profesorkou, ale jako dvě bytosti, které se ztěžka prodraly prostorem a časem a naskočily na společný vlak.
Jsem na tom jako dennie3 - moje první kniha M.P., ale určitě ne poslední! Pokračování - tedy to, co dennie3 už nenapsala - jsem našla v komentáři bosorka, děkuju za něj.
A do třetice: podobně jako wiana82, ani já jsem se zpočátku nechytala a chvíli mi trvalo, než jsem si zvykla na autorčin styl a než jsem pochopila, co vlastně čtu. O to víc jsem si četbu vychutnávala po svém "prozření", tak se nenechte odradit.
Mátla mě forma vyprávění - Karla v první osobě (jakýsi deník?), ale i ve třetí osobě. Potom totéž v případě Lázara. A do třetice Ramón Tacón. Ale nikdy ne Jenůfa.
Vyjadřovací prostředky - pro mě takové soukromé tsunami. Slovy je zde popsáno nepopsatelné, přičemž hudba z toho vychází jako téma nejsnáze uchopitelné:
"Kdysi jsem ti vysvětloval, že vlastně žijeme pořád v minulosti. Možná je to na tebe moc složitý. Tak si spíš představ, že všechno jsou nějaké chvíle, které probíhají současně. Jako vytržené stránky z knížky rozházené po pralese. Každá existuje bez času, ale uprostřed času. Když je pak posbíráš a seřadíš, dají dohromady příběh. Přesto si ale každou stránku můžeš přečíst a ona existuje a je na celku nezávislá, i když ti nedává smysl."
"Obléci si cizí šaty možná nic neznamená, ale v hodině duchů prázdného bytu a mrazu, který se dokáže vsáknout do starého lnu kdysi sněhobílých šatů . . . tam někde v zrcadlech času, který se odráží s lehkostí mladičké baletky z minulosti do přítomnosti a zase nazpět, aniž by se poranil o budoucnost . . . tam se Karla na chvilku vypraví."
Víc nedodám, protože jsem pořád ještě v šoku a snažím se zhluboka dýchat.
Nemůžu si pomoct, ale občas mám pocit, jako by Markéta Pilátová psala přímo pro mě. Tak moc mi její knížky sedí, až mě to fascinuje. Takhle bych chtěla umět psát, tak svůdně, tak smyslně, umět rozpohybovat všechny čtenářovy smysly do divokých piruet, které zamotají hlavu a nedají vydechnout, dokud najednou nenarazí na poslední stranu. Teprve pak se může zastavit, vydechnout se a začít vzpomínat na právě přečtené. A chvíli přemýšlet, jestli zase nenalistovat začátek a nedat si tu jízdu znovu. Příběh Karly, Jenůfy, Lázara i Podpatka mě uchopil a vířil se mnou v divokých tónech trubky kolem oceánů, vzdouvajících se vln, horkého prašna Kuby plné vášní ve všech možných variacích. A pak mě na konec vyplivl zmačkanou, zpocenou, překvapenou i smutnou, rozpálenou litry rumu a obav, spokojenou s celou tou jízdou. A vyčkávající na repete. Drsné a krásné.
Nejvíc se mi líbila poetika a obraznost, kterou Markéta Pilátová do knihy vložila. Dějová linka je zajímavá, vtáhla mě a nutila číst a číst, přesto moje pedantské druhé já připomíná, že ta základní kostra je vlastně docela podobná mnoha jiným románům: několik postav, které mají tajemství před čtenářem i před sebou navzájem, bílá místa se postupně odkrývají a příběhy jednotlivých hrdinů se proplétají do sebe. Navíc zápletky jsou někdy docela nereálné - že by učitel hudby letěl svoji žačku hledat do Asie po tsunami, nebo že by si profesorka z univerzity vzala na cestu na Kubu o dvě generace mladší studentku - to se asi ve skutečném světě neděje. A různých náhodných setkání je taky víc než dost.
Ale to vůbec nevadí, paní Pilátová tu dějovou osnovu zaplnila věrohodným popisem vnitřního světa postav (můj oblíbený byl Lázaro, ten nakonec bohužel tolik prostoru nedostal), navíc moravská verze magického realismu (která tam prosvítá v postavách surfařky a Charóna a i mnohde jinde v textu - alespoň já to tam takhle nacházím) je působivá. A závěr je tak dobře napsaný, že je to úplně jako báseň v próze.
Žádné veselé čtení to není. Ukazuje se zde, že i dobří lidé jsou často pod tlakem zlí a zbabělí. A že ti zlí jsou zlí pořádně. To platí i v běžných podmínkách, a když se do toho vloží tajné služby odpudivých režimů (tak jak se to děje v Tsunami Blues), tak je to všechno ještě znásobeno.
Tsunami blues je jako poezie. Plná zvratů, krásná a drsná zároveň. Vždycky, když už jsem chtěla přestat na chvíli číst, musela jsem pokračovat.
Má první kniha od Pilátové a určitě ne poslední. Velice zajímavě psaná s velice zajímavým příběhem.
Už jsem jednou četla, takže tentokrát jsem to jen proletěla. Příběh je mi blízký už jenom tím, že Lázaro skutečně existoval a žil v mé rodné Kroměříži a dokonce krátkou dobu žil u mého bratra. Bohužel jeho životní pouť skončila brzy a má hrob jen kousek od našeho rodinného.
Táhlý začátek je vynahrazen zbytkem knížky. Příběh byl poutavý a neodhadnutelný. Mezi řádky lze vycítit magický realismus Latinské Ameriky a zároveň i staleté dědictví Evropy. Pro mě nejlepší knížka od této autorky.
Štítky knihy
Kuba psychologické romány psychická traumata totalitní režimy hudebníci, muzikanti tajná policie tsunami ztráta blízkých úmrtí v rodině české rományAutorovy další knížky
| 2017 |  S Baťou v džungli |
| 2020 |  Senzibil |
| 2007 | Žluté oči vedou domů |
| 2009 | Má nejmilejší kniha |
| 2014 | Tsunami blues |
Zajímavě uchopený a vyprávěný příběh. Pěkný jazyk, kterým je kniha napsána. Díky trubce jsem si vzpomněla na návštěvy jazzových koncertů U Malého Glenna kdysi dávno...