Tulák

Tulák
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/504873/bmid_tulak-XXM-504873.jpg 4 8 8

Básně portugalského básníka Joãa Luíse Barreta Guimarãese jsou, jak sám říká, otázky, které pokládá čtenářům. Při čtení jeho poezie skutečně máme pocit, jako bychom si s autorem jen tak povídali. Sbírka básní Tulák totiž plyne přirozeně jako rozhovor, někdy úplně obyčejný, o každodenním životě, jindy milostný, chvílemi dojemný, často filozofický. Je to rozhovor o nastavení světa, o křehkosti a konečnosti života a nekonečnosti lásky. S naprostou přirozeností a trochou ironie mluví o smrti, o stárnutí, ale i o zbytečném životě ve lži, o alibismu a zbabělosti. Je to rozhovor s tulákem, potulným rytířem, který cestuje světem, časem i ve svých vzpomínkách. Vede nás do dnes už opuštěného koncentračního tábora, do rozbombardovaných budov na Balkáně, ale i za pařížskými prostitutkami a do portugalských nevěstinců. Co nutí tuláka k věčnému putování? Hledání něčeho jiného, nového, ale i touha po nalezení stability, po pochopení konečnosti. S každou cestou, s každým loučením vyvstává i otázka návratu. Nic nebude tak, jak bylo, vše plyne a mění se, i když to tak třeba na první pohled nevypadá. Právě o hledání vlastní cesty, o hledání sebe sama může být tato kniha. Stejně tak o strachu z plynutí času, o nevyhnutelnosti konce. Barreto Guimarães nám ale vypráví i o nekonečnosti a nezničitelnosti lidského přátelství a lásky, o důležitosti empatie a soucitu. Protože nakonec je to jedině láska, která donutí tuláka zakotvit, nalézt si své místo ve světě a překonat strach z pomíjivosti: „Jen láska zastavuje čas, jen v ní přetrvá ta záhada (házíme neforemné kameny a jezero nám vrací kruhy)“.... celý text

Literatura světová Poezie
Vydáno: , Togga
Originální název:

Nómada, 2018


více info...

Přidat komentář

nefernefer
30.05.2023 2 z 5

To, co držíš v objetí, když
někoho objímáš, není
tělo: je to čas. V tom pozdrženém zastavení
(zatímco svíráš jiný život) je
tělo, které ti patří po dobu, co ho máš
v náručí
protože ho máš pro sebe
po celou nehybnou chvíli
po kterou zastavuješ čas
časem
jednoho objetí. Ale
síla tvých paží je slabší
než síla času
a vzdát se musíš ty
(to ty musíš pustit) protože
čas nesnese být zastavený tak dlouhý čas
a vyžaduje, abys ho propustil
a vrátil do pohybu.

Tahle jediná mě oslovila. Jinak se s tímto druhem poezie bohužel naprosto míjím.