Tunel samoty

26.01.2025

'El túnel' je prvotina Ernesta Sabata, význačného argentinského spisovatele, esejisty a ještě předtím fyzika, které ke knižní publikaci dopomohl Albert Camus. Do jisté míry mám vlastní zkušenost s nenaplněnou touhou (nicméně slovem láska se tu mává hodně, ale nemyslím si, že hrdinové příliš rozumí tomu, co to vlastně je, ostatně on tomu vlastně moc nerozumí nikdo ani dnes - zde je to spíše touha a posedlost a existuje tolika způsobů, jak si interpretovat lásku, ale pak sledovat jen vlastní sobecké zájmy). Myslel jsem si, že postavě Juana Pabla Castela budu víc rozumět a hlavně proto jsem knihu dočetl se slušným zájmem a relativně rychle. To "pochopit" mě hnalo až do jejího konce. Ale popořadě, Juan Pablo (JP) Castel je malíř, který si jednoho dne na své výstavě všimne tajemné ženy, která dlouho pozoruje se zájmem detail na jeho obrazu, kterého si nikdo jiný nevšiml. To mu vnukne myšlenku, že ona chápe jeho dílo víc, než ostatní řadoví obdivovatelé a tak začne tuhle ženu (jmenuje se María Iribarne) stalkovat a detailně promýšlet, jak ji osloví, co jí řekne, začne jí být posedlý a tak samozřejmě, když na setkání konečně dojde, Juan Pablo to zvorá, jak se dá očekávat, stejně jako já, udělá ten nejhorší možnej dojem (a ke všemu to je i dost komický, jak se odporoučí po všem tom plánování), nicméně se nenechá odbýt neúspěchem, jeho posedlost ho k ženě pořád stejně táhne a tak po ní znovu dál pátrá a vypátrá ji. Dřív jsem si myslel, že přirozená reakce na takovýho cvoka by byla si říct, tenhle chlap je magor a jako ženská se stáhnout do pozadí, jenže začnete zjišťovat, že María je vlastně taky docela, jak to říct, "něco", no možná na ni zapůsobilo, že je to "pan umělec", ale María se pustí do vlastního manipulativního vztahu s Juanem, kterého uvrtá do friendzonu a (nejspíš) se sama spouští s vlastním bratrancem Hunterem, zatímco Mariín slepý muž "nic netuší". Oba dva hrdinové se pak propadají ve svých touhách, interpretacích a hádkách, ačkoliv spolu přímo snad nikdy nic nemají, zato spolu intenzivně komunikují, dopisy, telefonáty, Juan se propadá do Maríiných nekončících kontradikcí a "nenadálých zmizení" ve stylu "Jo, Juane, přijdu" a pak si sbalí saky paky a odjede na týden někam do háje, aniž by mu cokoliv řekla, což ještě víc prohlubuje psychotickou a paranoidní povahu od začátku posedlého antihrdiny. Styl se nese v téhle "naléhavé horečce", tomu rozumím, často se v tomhle stavu taky ocitám a myslím si, že tady se nese jako mlha celým příběhem. Jenže většina románu sleduje to, jak María lže, friendzonuje a opět (nejspíš) se spouští na tajňačku s Hunterem, ale to nikdy není potvrzeno a není ani jisté, jestli to není snad jen domněnka Juana Pabla, jestli je to vlastně celé smyšlené. Nicméně fakt, že se sbalí a odjede od muže, se kterým má hluboké, intimní rozhovory a jede k bratranci, se kterým se pak dlouho prochází a nebo fakt, že Hunter sám vysílá velmi žárlivé signály a velmi žárlivým způsobem pak zní, když je Juan Pablo poslouchá z dálky při hádce, když se jednou nedostaví na véču včas, dává tušit, že to pravda být může. Juan Pablo se tu ostatně hned v úvodu přiznává k vraždě, stejně tak ale můžete říct, protože vypráví celý příběh, mohl si to celé vymyslet. Rád bych hodnotil lépe, nicméně obě ústřední postavy působí neskutečně iritujícím dojmem. Ale o tom je celá ta temná existenciální černota jejich nemožného spojení. Tahle nemožnost lidského spojení a současně pravdy. Souhlasím s tím, že Sabatovu nevelkou beletristickou pozůstalost jde vnímat velmi rozporuplně a v některých interpretacích si i odporovat, protože záleží jakého motivu se v nich chytíte a jak "mu věříte". Je Juan Pablo fabulant, co si vše vymyslel, aby ospravedlnil svoje psychotické jednání? Faktem je, že ze žárlivosti zavraždil ženu a skončil opět sám, v izolaci cely, kde se "zdi tohohle pekla každý den semknou o něco těsněji", jak je řečeno v poslední větě a jak se autor dotýká faktu, že lidské odloučení dohání člověka k šílenství. Nejdřív jsem dal o hvězdu méňe, ale musel jsem za to, že mě kniha stimulovala k přemýšlení, nakonec jednu přidat.

27.07.2018

Dlouho se mi nestalo, že bych až tak nenáviděl hlavního protagonistu. Přesto jsem ve skrytu duše tajně doufal, že se jeho chování nějak opodstatní.