Tvá nepřítomnost je tmou
Jón Kalman Stefánsson
https://www.databazeknih.cz/img/books/50_/508639/bmid_tva-nepritomnost-je-tmou-Jwf-508639.jpeg
5
56
56
Víte, bez čeho bychom my lidé nepřežili? Bez žížal. Tihle nevidomí básníci hlíny, jako my pomalu se propracovávající temnotou, zajišťují zemině dostatek kyslíku, jinak by v ní nic nerostlo. Právě o žížalách napíše na konci devatenáctého století do časopisu článek nevzdělaná selka Gudríd, a touto odvahou jít za svou vášní ovlivní osud nejen svůj, ale i celého svého rodu. Syn Jón zdědí její snivou povahu do té míry, že se mu obdiv ke hvězdám stane v opilosti za tuhé zimy osudným. A co Halldór, neochvějně se řídící svým hudbymilovným srdcem a jeho magnetickou střelkou, a pak Eirík, směřující od vdané Tove, s jejíž divadelní společností je na turné, k vášnivé arabsko-italské Batool, jež má veškeré právo nenávidět druhé pohlaví? Mnozí jim podobní, celé společenství vyhnanců nalézajících se na rozhraní tmy a světla a napůl na útěku před vlastním životem, se sejdou na oslavu v Sóleyině hotelu. Když vystoupíme na světlo, můžeme doufat, že s sebou nebereme tmu. Žijeme přece tak, jak nejlépe umíme, s vědomím možné fatální chyby, avšak největší nectností je zbabělost. Jón Kalman Stefánsson zde znovu prokazuje svůj mistrný talent rozehrávat orchestr lidských emocí. Poskytuje neobyčejně komplexní obraz vzájemně se překrývajících osudů postav pronásledovaných metafyzickými otázkami. Pozoruhodný rébus knihy Tvá nepřítomnost je tmou je matoucí i dojímavý zároveň, tak jako jiné autorovy knihy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2023 , DybbukOriginální název:
Fjarvera þín er myrkur, 2020
více info...
Přidat komentář
Priznám sa, že mi chvíľu trvalo kým som si knihu obľúbila. Keď sa povie, že autor má svoj štýl, väčšinou sa nemyslí niečo takéto výrazne iné. Zmätené, prepletené, poetické, nejednoznačné, drastické, skvelo vykresľujúce, zahmlievajúce, hudobné a možno až príliš sexuálne explicitné v jednej knihe :-D nič iné som od Jóna nečítala, dlho ma z nejakého dôvodu odpudzovalo už len nakuknutie do "Letné svetlo a potom príde noc", film ma veľmi nenadchol a napokon mi táto knižka z knižnice ležala na stole dlhé týždne, občas som do toho pozrela..... a potom som ju dočítala za dva dni a ešte stále to vo mne doznieva...
*
Dobrú prácu odviedla určite aj prekladateľka, ktorá na Islande istú dobu žila a špecializuje sa na preklady Jónových kníh.
*
Je tam toho veľa, čo ma rozladilo. Sex (dosť hnusné opisy na knihu, ktorá je hlavne poriadne filozofická a poetická), rap (nebojte sa, ten sa tam spomína len chvíľu), neustále spomínanie nejakých skladieb, z ktorých väčšinu nepoznám; sem-tam náväznosť textu a blbý pomer medzi Islanďanmi a imigrantmi na konci (aspoň z toho Ómara, ktorý možno ani nie je, mohol autor spraviť Islanďana), ale celkový dojem z knihy by sa dal jedným slovom asi nazvať "úžas".
*
"Vysočina, krásne slovo. Vysočinami sa nazývajú miesta, kde sa zem dvíha akoby túžbou po nebesiach. Krásne slovo, zavše však znamená to isté čo samota, zlé počasie, ťažkosti a hmla, v ktorej zablúdiš, zároveň však znamená aj slobodu, pokoj a sny, a na tých najlepších vysočinách možno nájsť jazerá plné pstruhov a potôčky, čo si potichu razia cestu tufurmi a trávou. Máločo na tomto svete sa vyrovná pocitu, keď si človek ľahne medzi tufury na islandskej vysočine, leží tam a splynie s nebom a vôňou vresovca, trávy, vtedy naozaj žil, zakúsil život, teda ak zem nie je premočená, ak neprší ani nefúka prisilný vietor a jazdec nemusí ďakovať za prozreteľnosť, že ho nesfúkne z konského chrbta ako smietku. A keď na trba nesneží alebo nepadá dážď so snehom, čo sa môže stať aj uprostred leta - ale ten, kto sa načahuje k nebesiam, krajina či človek, musí prirodzene zniesť viac než iní."
"Ale mám dojem, že on je básnik, a básnici musia vedieť všetko. Musia všetko poznať. Život k nim má prúdiť, napĺňať ich svojimi príbehmi a silou, a my ostatní sme povinní básnikov informovať o najvýnimočnejších veciach v našom živote či v životoch iných. Každý si, samozrejme, vyberie podľa seba, ale keď už raz začneš, nesmieš nič vynechať. Gunna hovorieva, že zoči-voči básnikovi sme všetci nahí. Ani oni však nesmú nič vynechať, keď začnú písať, nesmú prehliadnuť žiadne tiene, nesmú sa vyhnúť žiadnej bolesti ani ťažkostiam. Všetko musí vyjsť najavo."
Opravdu doporučuju. Stefánsson je mistrovský vypravěč, který dokáže dokonale vtáhnout do svých spletitých příběhů, které se postupně všechny propojují v jeden - a to ne jako rodinná sága, ale jako sága člověkova. Asi je i Island na to právě vhodný, protože tamní člověk vyrůstá z tvrdé hlíny nebo od moře až k nebesům, je ošleháván poryvy větru času a tak tu defilují desítky postav, které se různě propadají do historie nebo jsou právě v současnosti, ale dělají podobné věci. Stefánsson jakoby ruší hranice běžného lineárního vyprávění dokáže skočit dopředu a dozadu a to i v jedné větě, nezapomíná ale na to, aby čtenáře udržel a orientoval, pracuje se symboly, emblémy nebo situacemi, přidanými každé postavě, které repetitivně připomíná. Podobně jako v jiných románech i tady se velmi lehkým tónem dotýká nejpodstatnějších věcí života, jakoby velkým oboustranným hřebenem pročesává islandskou krajinu a osudy lidí do jejich niterných hloubek i nebeských výšek. Je to fascinující literatura, plná magie, humoru, vzletnosti i zemitosti. Kniha mě dostala několikrát, musel jsem brečet. Postavy jsou plastické a všechny se ocitají na nějaké zvláštní hraně, kterou musí překročit - hrdinským činem, nebo jen úsměvem, nebo vlastní smrtí, nebo smířením se sebou apod. Autor dává úsměv i smrt na jednu úroveň, všecko všecičko má v životě význam a ovlivňuje nejen náš život, ale i život za 100 let. (např. prababiččin úsměv může fakticky za to, že prapravnuk možná teď půjde do vězení...). A mezi příběhy vypadávají jednoduché věty, které vypadají banálně, ale jsou to ta nejlepší moudra pro život. Zkrátka skvělé, skvělé, skvělé.
Pro ukázku vybírám:
"Většina lidí se rozhodne chápat jen málo věcí. Porozumění má tendenci vyžadovat zbytečně obtížný věci - třeba postoje a odpovědnost -, zatímco lidi s předsudkama a ty, který se do ničeho nemíchají, si žijou mnohem lehčí život."
"Zasadili (strom) v roce 1601, před více než čtyřmi sty lety. Byl jsem z toho úplně paf, ... je mi, jako bych se dívala na samotný čas...Jen si to představ, to je množství představ o světě, názorů a hypotéz, kterými ten strom asi rostl. Když se ujalo jeho semeno, většina lidí měla za to, že Země je placatá a střed všehomíru a že ten, kdo tvrdí něco jiného, je úplný blázen. Ale ten strom si prostě rostl a rostl skrze jedno století za druhým, myslel si svý, směřoval vzhůru, svobodný a nezávislý. Instinktivně cítil, že názory lidí mají jepičí život. To, co se považuje za vhodný chování dneska, je špatný zítra. A naopak. Ale já se dívám, jak stromy rostou, a tak jsem svobodný."
"Bůh se nestará o otázky, které mohou zodpovědět jenom lidé."
"Eirík má za to, že smrt netouží po ničem horoucněji než po životě, ale je odsouzená k tomu, že ho ničí, kdykoliv se pokusí ho obejmout."
"Žila sedmdesát let a v podstatě se toho o ní nedá moct říct. Snad jen to, že byla kůlem v plotě. ... Některé životy jsou tak obyčejné, že se ani o nich nedá mluvit. Totéž platí o kůlech v plotě. A přesto se právě díky nim plot nesesype."
"Je to zákon, že za štěstí na jednom místě se platí neštěstím jinde?"
"Venku je léto. Léto na Islandu sahá od hlíny až do nebe."
"Tělo jsme dostali proto, abychom nezapomněli, že nejsme božstvo. Má nám to připomínat, že špatně snášíme tok času, a tudíž máme povinnost ho dobře využít."
"Usmála ses, a já teď nevím, jestli mám odvahu ještě žít."
"Já totiž myslím, že slepice poezii nesnáší, a proto jsou tak popudlivý."
"Ta nejlepší a nejvýznamnější šachová partie byla sehrána v jordánské poušti před mnoha tisíci lety, když Bůh a ďábel hráli o to, kdo bude mít vládu nad lidmi. Ještě štěstí, že Bůh vyhrál, řekl jsem. Proč myslíš, že vyhrál Bůh, odvětil Ekram..."
"To, že se lidi na něco těší, je přenese mezi vesmíry."
"Bůh a ďábel stvořili člověka spolu. Poslední, co mu uštědřil Bůh, bylo vědomí - a pak prohlásil, že jeho dílo je dokonáno. A vtom přidal ďábel ještě podvědomí. Pročs to udělal, zeptal se Bůh, cožpak nevidíš, že jsi mu nadělil něco, čemu ani my pořádně nerozumíme? Proměnil jsi ho v záhadu."
"Odpouštět je někdy totéž jako smířit se sám se sebou. ten, kdo odpustí, najde sám sebe. A ten, kdo najde sám sebe, je svobodný."
Tvá Nepřítomnost je tmou je knížkou, u které "nesuď knihu dle obalu" úplně nevyšlo, jelikož první, co mě upoutalo, byla určitě právě obálka - ruku v ruce s titulem. Když do toho přidáme prostředí islandského fjordu, stala se pro mě jakožto pro tichou obdivovatelku severské melancholie vytouženou must-have knížkou. Když jsem se k ní konečně dostala, skoro jsem se bála ji načít, abych nebyla zklamaná, že nedostojí ideje, kterou jsem si o ní vykonstruovala. Naštěstí se nic takového nestalo, naopak - troufnu si říct, že má očekávání předčila. Spleť postav, s níž autor čtenáře s pomocí svého poetického jazyka umně, až mistrovsky krok za krokem seznamuje, jejich příběhů, které jsou poutavé samy o sobě a o to zajímavější v souvztažnosti jeden ke druhému, jakož i všudypřítomná drsnost a nahota Islandu, tvoří dohromady dokonalou symfonii, která dojímá i nutí k zamyšlení. Klade si i čtenáři bezpočet životních otázek, nabízí interpretace i nechává volnost pro vlastní.
Nechtěla jsem, aby kniha skončila. Ze všech postav, které se knihou na delší i kratší dobu mihly mi byla spousta ohromně sympatická, všem jsem fandila. Milovala jsem linku s Gudríd a Péturem, a taky se Skúlim, Hafrún a malým Eiríkem. Troufám si říct, že je to jedna z nejlepších knih tohoto zrna, kterou jsem doposud četla.
Konečně jsem se dostal ke knize od tohoto autora a doslova ji zhltl na jeden zátah. Po té záplavě dětských knih příjemná změna. Píše opravdu excelentně a člověka má přečteného do všech detailů . Líbí se mi jazyk , který překladatelka použila a tajemno, linoucí se celou knihou .Už se těším na další knihy...
Nevím, jestli dám knize ještě šanci (když, tak se určitě ozvu), ale teď končím na straně 46 (!!), maje plné zuby autorovy krajně vypjaté sentimentality, resp. neschopnosti popsat cokoli normálně (třebaže s jistou dávkou poezie). Tahle "poezie" je však, za mě, jedna velká zbytnělá křeč. Postavy jsou neustále v jakémsi podivném rauši a nad tímto světem jako by se pouze vznášely. Taky mě irituje autorova evidentní snaha dojmout za každou cenu... Zajímalo mě, co to je, co způsobilo tak vysoké hodnocení... Právě tohle. Součet všech položek + ještě jeden "skvělý" tah - autorův popsongový tik. Tak.
Stefánsson je mistr poetiky a slova. Neustále se v ději, pocitech, myšlenkách ztrácím, následně nacházím a tohle hraní mě neúvěřitelně baví. Nedokážu pochopit, jak dobře se ta kniha čte. Úžasný příběh o obyčejných lidech, který připomíná potřebu akceptace smutku, jako součást našeho života a hledání krás v touze po světle. A ten obal! Ten obal!
"To se ví, že všechno není jasné a zůstala spousta otazníků. Tak to prostě je. Víš to stejně dobře jako já. Jinak nemáme důvod pokračovat."
Je to umělecký, je to magický, je to naturalistický, filozofický, plný hudby, ale hlavně esenciálně severský... Teda spíš islandský. Ta nezvratnost osudu a propojení života a smrti je úchvatný.
Lyrická balada se severskou melancholií ....z dalekého Islandu ....
Kniha obsahující otázky zrození - života - lásky - i smrti ....
Prolínání životních osudů s kořeny v minulosti - přes přítomnost přenesenými do budoucnosti ....
Můžeme opravdu odpustit smrti, která nám bere naše milované ?
Anebo je to pouze otázka smíření ?
Znovu jsem četla se zaujetím,že chlad severu zdaleka neubírá člověku sílu v jeho emocích a vášních ....
Nejvíce mne oslovila postava moudré ženy Hafrún :
..... Být člověkem není jednoduchý ....
Vážou nás okovy minulosti, tápeme v přítomnost a věříme v budoucnost ....
A věříme i tomu, že při návratu do domoviny s sebou vezeme i stíny mrtvých ...
A doufáme s nadějí v další setkání ....
Protože když vstoupíme do světla , zastíníme tmu ....
Kniha plná otázek, úvah - ale i odpovědí ...
Kniha, která rozhodně není na jedno čtení .... já s ní strávila3 dny a budu se vracet .... ale s nadějí, že ti, které jsme milovali, nejsou zapomenuti ....
Bezejmenný muž se probouzí na okraji jednoho Islandského fjordu. Neví kde je a co se děje. Je bez vzpomínek a nikoho nezná, ani sám sebe. Potkává se hrstkou obyvatel fjordu a zjišťuje, že ho někteří dobře znají. On na ně ale nemá žádné vzpomínky, jen mlhavý pocit, že miloval jednu ženu. Má také časté záblesky, při kterých se zastaví čas a před očima se mu odehrává život současných, ale i dávno minulých obyvatel fjordu. Všechny je spojuje jedna věc, touha po lásce, která je jako prudké světlo v mnohdy temném životě na izolovaném severu.
Stefánsson přináší komplexní příběh tvořený mnoha propojenými liniemi. Seznamuje nás s postavami, které žijí a nebo kdysi žily na severu Islandu. Prostřednictvím jejich životů se otevírá úžasný příběh o lidských pocitech, touhách a především lásce a volbě. Je lepší následovat magnetickou střelku srdce a nebo raději spoléhat na rozum? Knížka je také o hledání životního světla ve chvílích, kdy se člověk cítí obklopený tmou. Autor vybízí, aby se život žil, nejen přežíval a to i přes to, že se v životě nedá vyhnout smutku. A možná, že jen díky němu chápeme hodnotu štěstí.
Nikdo nedokáže psát o lidských pocitech, touhách a lásce tak krásně a zároveň výstižně jako Stefánsson. Jeho příběhy jsou vyjímečné v tom, že čtenáři ukazují na čem v životě nejvíc záleží. Jeho obrazotvorný styl na pomezí prózy a poezie je naprosto úžasný. Se slovy doslova kouzlí a celému vyprávění dodává magický nádech. Svým stylem nechává čtenáře zapomenout na svět kolem sebe a prožít úžasnou pouť lidskými osudy. Knížka dokáže být klidná, téměř až nehybná. Zároveň ale i bouřlivá, zasněně melancholická a ohromně emotivní.
Věřím, že má hodně čtenářů spisovatele, u kterého cítí, že jeho knížky promlouvají přímo k němu, že se dotýkají něčeho hluboce osobního v něm samém. Já mám takové spisovatele dva. První je Herman Hesse a druhým je právě Stefánsson.
Tohle je ta knížka, kterou budu doporučovat každému. Knížka, na kterou nezapomenu a budu si v ní číst, když mi nebude zrovna nejlépe a budu potřebovat povzbudit. Knížka, která vystihuje lidskou duši a smysl života, tak jak ho chci sám žít...
Hodnocení 5/5
Jsem okouzlen. Ještě víc než když jsem četl Letní světlo,a pak přijde noc. Možná se mi tyto knihy i trochu polínají. Mají společný poetický jazyk, kupu myšlenek, které by se daly tesat do kamene. Jsem rád za rodokmeny lidí, co v knize vystupují, někdy se propadáme hluboko v čase a pak se vynočujeme do relativní současnosti. Nádherný příběh venkova a lidí, co v něm žijí...
Stefánssonovy knihy nezklamou poetickým pohlazením...svým (vykradením Hrabalova slova) "krasosmutněním". Snad ještě více než v předchozích knihách jakoby popisoval souběžně a spojitě prožitky života z rubové i lícové strany zároveň, jak jsou vždy neoddělitelně spjaty, záleží jen na tom, kdo, kdy a odkud se na to dívá...a s tak širokoúhlou perspektivou nelze nevidět, že život, ať už jsou jím naše volby nebo ruka osudu, je především paradox, kterému nelze rozumět, jen zkoušet hledat odpovědi.
Kdo má atmosféru jeho knih, poetiky i tíže života, jeho všeobjímající a zevšeobecňující, nikoli však laciné (tedy z mého pohledu) postřehy rád, vstoupí do podobné řeky, snad jen s novinkou zviditelněného spisovatele-demiurga.
Kniha krásná a smutná. Jako život. Umět psát jako sám život, to je umění.
Ale pozor! Tato kniha chce koncentraci. Kdo si čtení rozkouskuje do menších časových úseků, může získat neoprávněný pocit, že kniha není dobrá.
Stefansson, nesklamal si. Si moja niekoľkoročná, smutnokrásna, islandská láska. A aj naďalej budeš. Tento krát to bolo iné ako Keflavícka sága, trochu neštandartné ale aj tak tvojim štýlom pochmúrne, vábivé a proste dokonalé. Nebudem sa viac rozpisovať, recenzii nájdete veľa, ale kníh ako táto určite nie
Stefansson si mě získal už dávno, jeho Ráj a peklo je z jeho tvorby doposud moje top. Ani ve své nové knize se neodklání od popisu života obyvatel Islandu, vybral si řídce osídlený fjord na samotném okraji obydleného světa. Svět těžké práce a tvrdých podmínek, ale ke změnám dochází i tady. Stefansson se tímto časovým údobím proplétá až k současnosti a jako do spirály řadí jednotlivé rodinné historie.
Některé jsou spíše prosté, ale působivě vyjádřené … Niektoré životy sú také obyčajné, priveľa sa o nich nedá povedať. Presne jako koly v plote. A predsa nám podopierajú ploty…, u dalších postav jsou zřetelná zranění, s kterými si musí poradit a my se ocitáme v nám známém lidském kolotoči.
Knihu dopsal teprve nedávno a je psaná ve stylu, který je pro Stefanssona už typický : krása ve světě slov, poetické závěry, kterými dokáže vystihnout i uzavřít danou chvíli a předat nám nejenom svá vyznání ale vlastně zobecnění všech našich zkušeností.
Doporučuji se udělat „tahák“, čtenářka pajaroh má pravdu, lépe se budete ve jménech a statcích orientovat.
Méně je někdy více a v tomto případě to platí trojnásob. Stefánsson je stále mistr poetiky jedné věty, jednoduché filozofie, neotřelých a padnoucích přirovnání. Jen kdyby tak netlačil na pilu, nesázel jednu myšlenku za druhou. Měla jsem problém se zorientovat v postavách, jejich osudech a vůbec jsem si je nestačila vychutnat. Ztrácela jsem linii vyprávění a ve výsledku se soutředila už jen na jednotlivé části kapitol a popis Islandu a jeho života. A je mi to moc líto, knihy J. K. Stefánssona pro mě bývaly zárukou a jistotou dobré četby...
Ďalší kúsok od Stefánssona, ktorý ma potešil. Spletité príbehy, ktoré sa prelínajú nielen v knihe, ale aj v odsekoch samotných. Dlho som mala problém sa zorientovať a sústrediť kto je kto, ale napokon všetko do seba nejak zapadlo. Krása.
"Je to teda vždy hriech a nepopierateľná zrada, keď človek nasleduje svoje svoje srdce, vydá sa tam, kam ukazuje jeho chvejúca sa strelka, hoci to znamená, že sa zrútia svety?"
"...z Mesiaca nevidno žiaden život a väčšina z nás je v dejinách zeme správou s takou krátkou životnosťou, že si na nás po sto rokoch nikto nespomenie, všetky zmienky o nás sa vytratia. A predsa sa človeku občas tak strašne ťažko žije."
Príbeh o láske, ktorá prichádza aj odchádza nečakane, o úsmevoch, ktoré zatemňujú rozum, o minulosti, ktorá je dôležitá pre budúcnosť, o svetle a tme, živote a smrti. Príbeh o nedokonalom chaose-živote človeka. Táto kniha je tak smutná, pretože je pravdivá. Ale zároveň krásna. "Občas je tak ťažké žiť, že to vidno až z Mesiaca." no aj "Sú úsmevy, čo dokážu meniť svety. Aj tie, čo sa meniť nesmú."
Autorovy další knížky
| 2009 |  Letní světlo, a pak přijde noc |
| 2012 | Ráj a peklo |
| 2014 | Smutek andělů |
| 2017 | Lidské srdce |
| 2016 | Ryby nemajú nohy |
Jdu bohužel proti proudu. Načala jsem (asi v nevhodnou dobu) a na straně 100 odložila.