Tvář baroka
Zdeněk Kalista
Esejistická knížka z pera vynikajícího českého historika Zdeňka Kalisty je zároveň jeho knihou poslední – jejího vydání se autor již nedočkal. Ve svých pětasedmdesáti letech Kalista začal náhle ztrácet zrak, což mu znemožnilo pracovat dále na svých rozpracovaných věcech. A tak naslepo, závislý na pomoci svých přátel a spolupracovníků, vyťukával na psacím stroji své úvahy o barokní epoše. Historické prameny mu byly nedostupné, a tak jediným zdrojem, z něhož mohl čerpat při promýšlení svého celoživotního tématu, byla jeho obdivuhodná paměť. Baroko a jeho duchovní rozměr zaměstnávalo Kalistu už od třicátých let 20. století, ale teprve v Tváři baroka nabývají jeho úvahy působivě emotivního, osobního rázu.... celý text
Přidat komentář
Poutavé, bilancující životní období autora i jednu z nejzajímavějších historických epoch. Tentokrát jsem si tento respektuhodný esej šetřila - nepamatuji si, že bych měla z jeho čtení za studií takovou radost.
Pan Kalista za vás v těchto esejích vystihne všechny pocity, které jste měli při návštěvě barokních kostelů a kostelíků, když jste stáli v galerii před barokním obrazem nebo projížděli kolem mostů, na kterém stála socha Jana Nepomuckého. A to naprosto unikátním způsobem, který se tak krásně (i když ne lehce) čte. Silný umělecký a poznávací zážitek, který přenáší do jiných staletí i světů...
Krásná esej o baroku, kterou jsem četl kdysi dávno. Její myšlenky mi hodně pomohly chápat nejen umění, ale i životní pocity barokního člověka. Doporučuji.
Moje první setkání s nemarxistickou historiografií. Osudové. Nikdy nezapomenu na ten slunný dubnový den, kdy jsem náhodou po cestě ze školy narazila na knížku doktora Kalisty odloženou u kontejneru na papír. Začetla jsem se do ní v zahradě pod Emauzy a bylo to jako zjevení. Od té doby holduji baroku.
V této knize snad nejvíce vynikne jednak autorův poetický vypravěčský styl, jednak jeho dokonalé pochopení ducha doby. V každém Kalistově díle vynikne jeho hluboká láska k baroku, zde jí ale mohl dát průchod. Snad právě ke konci života byl tomu "druhému světu," ve kterém žil jako profesionál celý život, nejblíže. Zkrátka, kdo chce pochopit baroku, jeho atmosféru, mentalitu barokních lidí, přečtěte si tuto knihu. Není jednoduchá, je plná hlubokých myšlenek a autor vám svým poetickým jazykem plným metafor rozhodně naproti nepůjde. Ale stojí to za to.
Jedná se, jak sám autor píše, o knihu poznámek, která však má význam pouze v kontextu znalosti dalšího Kalistova díla, které se věnuje baroku. Přiznávám, že jsem vlastně pořádně nevěděla, o čem čtu. Sotva jsem začala číst další větu, ta předchozí se mi úplně vymazala z paměti. Text byl přehlcen informacemi, Kalista se zřejmě snažil do tohoto dílka vnést všechno svoje vědění o baroku, což ale podle mého názoru nebyl příliš chytrý tah. Způsobilo to nejen krátkodechost textu, ale rovněž jeho chaotičnost, a někdy dokonce jeho nelogičnost. Jistě by pomohlo alespoň přidání odstavců na vhodných místech, to už se ale nikdy nestane.
Autorovy další knížky
| 2005 |  Tvář baroka |
| 2003 | Cesta po českých hradech a zámcích |
| 2002 | Valdštejn: Historie odcizení a snu |
| 1941 | České baroko - studie, texty, poznámky |
| 1941 | Cesty ve znamení kříže |
Tuto knihu nám daroval Bůh. Pokusím se zde vyložit, jak jsem k tomuto přesvědčení dospěl. Cituji z kapitoly, která se věnuje náhodě v životě barokního člověka:
"Ale pozorujeme-li náhodu v kontextu...barokního života poněkud pozorněji, nemůže nám ujít rozdíl, který ji dělí od náhody, se kterou jsme se setkávali v renesanci. V renesanci hrála náhoda spíše jakousi pasivní roli. Záleží na člověku, aby ji zaktivizoval, aby z ní učinil složku dějotvornou... V baroku naopak náhoda pomáhá hrdinovi, jest mu dána, nemusí se za ní pachtit, nemusí se snažit, aby ji uchvátil za hřívu rozevlátou okamžikem. Její kořen není v antické Štěstěně,...nýbrž v Bohu, který v ní uskutečňuje nějaké svoje rozhodnutí, vyvěrá z řádu Bohem stanoveného a není tedy vlastně ani náhodou v plném slova smyslu....náhoda chápaná...jako něco ne určeného pouhým sběrem vnějších okolností, ale odvěkou vůlí Boží. Pochopte, že takto chápané náhodě - náhodě nazírané v proudu Věčnosti, muselo se v baroku dostat nejen místa, ale přímo být vyklizeno široké pole."
A nyní si představte situaci, v jaké autor tuto svou poslední knihu psal. Celoživotně byl zvyklý vědecky pracovat, vše co napsal si musel ověřit v pramenech, srovnávat nejrůznější písemné informace a podobně. A najednou takovýto člověk ztratí zrak. Veškerý způsob, jakým byl zvyklý pracovat a jaký jako seriózní vědec pokládal za nutný, byl ztracen. A on sedá k psacímu stroji, k onomu stroji, na kterém dříve napsal stovky a tisíce stran textu, a po hmatové paměti píše tuto knihu, při které ho Boží náhoda donutila, aby při psaní čerpal jenom z toho co již má ve své hlavě. S pomocí svého přítele (toto slovo prosím chápejme v klasickém, ciceronském slova smyslu, ne tak jak je v současnosti zničeno nekonečným frázovitým omíláním coby eufemizmu za milence či v ženském rodě za milenku) spisovatele Františka Křeliny je potom text opraven a upraven do konečné podoby.
Tak se nám dostal dílem barokně chápané Boží náhody naprosto ojedinělý text psaný vysoce erudovaným vědcem, který nemohl při jeho psaní nahlédnout do jediného písemného pramene. Bůh zde zařídil a nepochybně mu i pomáhal, aby napsal jenom to, co mohl napsat ze své hlavy, ve které se spojily vzdělání, zkušenost a genialita.
Nějaký podrobnější souhrn či výtah z této knihy není možný. Kniha je přecpána velmi hodnotnými na sebe navazujícími informacemi, které jsou jakoby "sourozenci" výše citovaného textu o náhodě. Ten citát o náhodě jsem vybral proto, že perfektně sedl na charakteristiku knihy. Jakýkoliv jiné citace nebo upozornění na nějakou jinou informaci by sice mohly zaujmout, ale nezapadalo by to do kontextu mého popisu knihy. Knihu je třeba číst důkladně a opakovaně, a ony informace si v ní samostatně takto nalézat. Kniha Tvář baroka Zdeňka Kalisty nám potom nesmírně obohatí naše nazírání nejen na barokní dobu, ale vlastně na celý život.