Tvář toho druhého
Kóbó Abe
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/5967/bmid_tvar-toho-druheho-lZr-5967.jpg
4
173
173
Prózy Kóbó Abeho patří ve světě k nejznámějším dílům z japonské literární produkce druhé poloviny 20. století. Tématem většiny jeho děl je vnitřní svět člověka, u něhož střet s realitou vyvolává pocity zmatku, nejistoty a stresu. Cítí se v ní ohrožen a osamocen a touží z ní unikout. Abeho dílo přitahuje čtenáře originální syntézou skutečnosti a fantastických prvků, satiry a psychologického románu s téměř detektivním napětím, sci-fi a absurdního dramatu, stejně jako inteligentním, místy provokativním humorem. Pro řadu Abeho próz je charakteristická bezejmennost postav. Také zde nám nijak nepojmenovaný vypravěč v první osobě předkládá poznámky v černém, šedém a bílém zápisníku určené jeho ženě. Román Tvář toho druhého je dramatickým příběhem vědce, jemuž výbuch v laboratoři znetvořil tvář. Přes úsilí lékařů zůstává zohyzděn, takže se mezi lidmi zprvu pohybuje jen s obvazem. Neschopen kontaktu s okolím, stává se anonymní, záhadnou bytostí bez tváře. Chce tomu čelit, a proto si vyrobí dokonalou masku, která mu má umožnit návrat mezi lidi. Změněná podoba však změní i jeho chování a uvažování. Zkouší své nové já v nejrůznějších situacích - avšak život "toho druhého" vyústí v hlubokou existenciální rozpolcenost a nakonec i ztrátu jediné osoby, která by mu mohla zůstat nablízku.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
Tanin no kao, 1964
více info...
Přidat komentář
Vydržela jsem celý černý zápisník, pak jsem knihu odložila nedočtenou. Moje znalost japonské kultury není dostatečná k tomu, aby mě kniha zaujala navzdory neskutečně úmorné redundanci. Nevadí mi, že kniha není zrovna akční, těšila jsem se na něco komorního, co se odehraje víceméně v hlavě hlavního hrdiny, ale tento by se ve svých myšlenkách nemusel točit jak křeček běhající v kolečku. Jakkoliv to může být realistické, čtenářsky atraktivní to pro mě není. Od konce nečekám, žádné velké překvapení, takže chuť pokračovat ve čtení minimální. Nechávám bez hodnocení.
Jestliže Žena v písku je autorovým nejznámějším dílem, tak Tvář toho druhého musí být jeho životním dílem. Ano, čtenář od samého začátku ví, o čem bude kniha pojednávat (přeci jen si ji na základě nějaké té krátké recenze půjčil), ale ani to ho nemůže připravit na její obsah. Abe nejenže pracuje s existencionalismem a otázkou, za jakých podmínek člověk vlastně skutečně JE (nebo NENÍ), ale řeší i hlavní otázky týkající se estetiky nebo filosofie. Kniha rozhodně nebude pro každého (ostatně jako japonská literatura vůbec), ale věřím, že toho, kdo ji potřebuje, si tato kniha najde sama.
kniha mě příliš nenadchla...……….přečetla jsem ji v rámci čtenářské výzvy...……..pouhé vyprávění a zdlouhavé poopisy jednání hlavní postavy
Tato kniha je vlastně 3 zápisníky muže, který má zohyzdněný obličej a chce si vytvořit masku, která by byla dokonalá jako lidská tvář. Zabývá se otázkou toho, jestli je lepší nechat si zohyzdněnou tvář nebo umělou - co z toho je lidštější, přirozenější a správnější?
I přes to, že jde o knihu velmi smutnou a depresivní, musím ocenit příběh, který byť ze zcela jiného pohledu, je podobně průlomový jako Wyndhamova Noc Trifidů, nebo Weissův Dům o tisíci patrech. Jen se obávám, že průměrnému konzumentu sci-fi bude příběh příliš vzdálen, a nedokáže jej dočíst do konce. Kniha se mnou tehdy pořádně zacloumala.
-
2019 12 09
Asi nejsilnější kniha, co jsem kdy četl.
"Člověk, který má právo soudit, má současně i povinnost vyslechnout výpověď obžalovaného." (s. 5)
"Je nepopiratelným faktem, že věci, které se dotýkají pocitů studu, se rády měnívají v klepy." (s. 36)
"A tak jsem se rozhodl hodit si desetijenem. Hodil jsem si mockrát, ale výsledek byl nerozhodný." (s. 54)
"Román o Frankensteinovi je zajímavý. Když netvor rozbije talíř, připisuje se to obvykle jeho ničivým pudům. Tato autorka to však vysvětluje přirozenou vlastností talířů snadno se rozbíjet. On jako netvor pouze toužil zmírnit svou osamělost, avšak křehkost jeho obětí z něho zcela nutně dělala násilníka. Budou-li na tomto světě tedy existovat rozbitelné, zničitelné, hořlavé, zranitelné a smrtelné věci, netvorům nezbude než na všechny dál útočit. V podstatě se nemůže v chování netvorů objevit nic nového. Vždyť i netvor sám musel být vynalezen vlastními obětmi..." (s. 57)
"Čím je člověk nedokonalejší, tím přísnejším kritikem má tendence se stát."
(s. 67)
"Zakuklení tváře je zlomyselná hra, která převrácí roli tváře naruby. Lze je považovat za druh utajení, při kterém se spolu s odstraněním tváře odstráni i duše. Tím se vysvětluje i to, proč se za starých časů bez maskovací kápě neobešel žádný kat, potulný žebravý mnich, cirkevní soudce, kouzelník primitívniho kmene, obřadník tajných bratrstev či lupič. Kápě nebyla jen pouhou pasívní snahou zakrýt tvář člověka, měla docela určitě i aktivní úlohu: zahalení obličeje mělo přerušit vztah mezi tváří a duší a osvobodit svého nositele od duchovního spojení se všedním světem." (s. 70)
"Maska jako by vládla schopností přivolat podzim - má stará duše se proměnila v suchý list vyčkávající, kdy spadne . A ode mne se nechtělo nic víc, než abych jí trochu pomohl a lehounce zatřásl větví." (s. 111)
Více než hlavní motiv jiné tváře mne zaujal vztah hlavního hrdiny a jeho partnerky. Souzněl jsem s ní. Její lidskost kontrastuje se samolibými a někdy únavnými a v kruhu točícími se úvahami znetvořeného hrdiny.
Tvář. Autor zevrubným způsobem popisuje význam, funkci, roli této bezesporu nejdůležitější části těla - a jak postupně vyplyne z knihy - i duše. Nahlíží na ni ze všech stran a ve všech souvislostech; nevynechá jediný úhel pohledu na lidský obličej. Snaží se zjistit, co se za ním skrývá. Je to jen maska, která má zakrýt pravou podstatu člověka? Nepřeceňuje se jeho význam na úkor vnitřní hodnoty? Nebrání nám obličej ve svobodně, konat to, co bychom chtěli? Srovnává vnímání tváře v různých kulturách, v různých historických obdobích nebo v různých společenských uskupeních. Zkoumá vliv anonymity na psychiku. Tohle vše se honí hlavou muži, který se snaží vyrovnat s traumatem způsobeným znetvořením tváře.
Je to román vysoké úrovně s bonusem ve formě otevřeného konce.
Nevím, jestli to byla věc náhody. Tuto knihu jsem našla. Otevřela ji a nemohla se odtrhnout.
Pohltila mě svým obsahem, propracovaností, jako by mi ji někdo ušil na zakázku.
...kamera proběhla městem místo dívky, ale jediné, co mohla zaznamenat, byla až
zvrhlá poživačnost a nelítostné mrhání životem. Bezedné moře výfukových plynů. Nesčetná staveniště. Chtivé oči davu v zábavním podniku a u výprodeje zlevněného zboží. Nekonečné pouštění televizních reklam...
Kéž bychom mohli všichni odhodit masky a vidět lidi a svět bez nich a bez příkras. Možná by se nám otevřely oči, oči , které už spoustu věcí nevidí anebo vidět nechtějí...
Původně jsem ohodnotil třemi hvězdičkami. Ale jak tak nad tímto dílem přemýšlím, tak si bezesporu zaslouží ještě jednu. Jedinou vadou na knize byla prostřední část, kde se hlavní postava v tom všem utápí až nadmíru... A pak? Neuvěřitelný sešup až do poslední stránky, abych konečně věděl, jak to celé dopadne.
Přesně ten typ intelektuální četby, která mi vyhovuje. Až na některé popisné části výroby masky jsem se nenudil a závěr knihy je výtečný. Škoda jenom toho, že od tohoto japonského Kafky moc knih u nás nevyšlo. V budoucnu se chystám na Písečnou ženu.
Právě jsem dočetla. Skvělý námět, přímo pro mne. Myslím, že hodně čtenářů knížku odloží pro přemíru filosofických úvah, které se tolikrát opakovaly a točily dokolečka a znovu opakovaly, až jsem měla chuť ty pasáže přeskočit. Ale táhla mě dál zvědavost, jaký bude závěr. Nepochopila jsem (možná z nepozornosti, možná jsem přece jen nějaký odstavec přeskočila?) proč hlavní hrdina nechtěl vypadat stejně jako dřív, proč nechtěl navrátit svojí podobu. To neměl vůbec žádnou svojí fotku? To si nemohl kůži obtisknout z jiné části svého vlastního těla? To si sám sebe dost nevážil? atd. Je dost zvláštní, že chytrý vědec, který žil vcelku spokojeným životem, nechce ten život vrátit. Nebyl mi vůbec sympatický, jen jsem ho pro jeho neštěstí litovala. Zato jeho žena - klobouk dolů...
To tedy bylo něco! Hned zkraje vypravěč označí své zápisky za příliš apologetické, ale zdá se mi, že kruh sebeospravedlňování nakonec proražen není. Introspekce, jakkoli vypadá odvážně, se drží v bezpečné oblasti, náraz je následován úhybným manévrem dovolujícím uchovat status quo: Jestliže mou hodnotu určují druzí, které nedokážu bezpečně kontrolovat nebo manipulovat svými výkony či vzhledem, mám právo na svou nenávist.
Nasadte masku,otevřte Abeho knihu ... jak ... copak ... že už ji máte nasazenou ? Aha vy ji stále nosíte sebou a dokonce jich máte několik ? Že ji nemusíte nosit v batužku,nebo v kabelce,máte ji už od narození ?
Pokud vás tedy zajímá něco právě takového zkuste tuto Kafkovinu. Existencionální psycho napsané složitější formou deníkového monologu. Plno uvah a pomalu plynoucí děj. Vlastně ne ani tak děj v klasickém smyslu slova,spíše chování a pozorování reakcí na postavu vědce. Někdy zdlouhavé popisy,třeba při samotné přípravě a výrobě sundavacího obličeje i dosti opakování v samotných situacích samotné rozepsanosti autora.
Celkově však hluboká sonda do lidského psyché k zamyšlení s potencionálem o vytváření osobní reality v sobě i navenek ( já signálem ) vysílaného do okolí vlastní tváří,at už v sobeckosti i třeba přesvědčením o vlastním kultu osobnosti.
Tuhle knížku jsem začala číst, když jsem byla ještě na střední, ale do konce mi zbývalo ještě pár stránek, když jsem to vzdala. Po letech jsem se k ní v rámci Čtenářské výzvy vrátila, abych ji dočetla. Nedalo mi to a začetla jsem se do příběhu znovu od začátku. Už se na trable hlavní postavy dívám jinak než tehdy, zhruba od půlky jsem si říkala, že "ten chlap je fakt mimo". Čtení je to zdlouhavé, místy ovšem zajímavé (a místy méně). Nicméně mě dost zklamal konec - to jsem opravdu deset let čekala na to, abych zjistila, že... ??
"Pochopitelně vina se nemůže svalovat jen na mě... ! Já lidi nenávidím... A nemám zapotřebí se někomu omlouvat!"
Nejsem si úplně jistá, jak mám hodnotit. Námět je skvělý, zpracování horší. Trvalo mi dlouho, než jsem knihu přečetla a pořád přemýšlím, jestli je to mnou, autorem nebo překladem...
Zde rozhodně nejde o odpočinkové čtení. Tvář toho druhého je psychicky náročný výlet do spleti úvah a myšlenek pomateného, psychicky narušeného vědce, jehož způsob uvažování je právě ovlivněn vědou. Jeho úvahy jsou provedené do hloubky i šíře, bohužel se důsledkem jeho zaslepení mísí racionální s iracionálním, a tak vědec ke svým analýzám přistupuje jako ke správně provedeným objektivním závěrům. Hlavním tématem je tvář, kterou ztratil. Tvář jako základ identity, prostředek komunikace, nezbytný prvek mezilidských vztahů a přijetí člověka ve společnosti.
Člověk se občas ztrácí pod tíhou myšlenek, které jakoby přeskakují jedna za druhou. Abe se nejspíš snažil nastínit profil zmateného nesebevědomého muže a možná proto volil postup takový, jaký v knize je. Netroufám si říct, zdali za povedený skvělý závěr stojí za to číst celou knihu. Myšlenka je však ubíjející.
Skvělý nápad, obrovský potenciál.
Výsledná kniha je ale bohužel ubíjející a zbytečně sebezpytnou psychologickou sondou rozdvojeného analytického mozku.
Na úrovni metafory kniha funguje. Myšlenky občas Abe vytáhne zajímavé. Celkově je nicméně román tak rozháraně a nahodile napsaný, že jsem neměl chuť ho ani dočíst. A nemyslím, že by ho v tomhle případě zachránila formulka „autorského záměru“.
Výsledný dojem částečně zachraňuje až závěr knihy, který méně pozorného čtenáře nejspíš dokáže překvapit.
(SPOILER) Hodně zvláštní enigma, tato kniha. Četla jsem ji extrémně dlouho, přestože mě dost zajímal jak děj, tak myšlenky, ale prostě jsem se nedokázala začíst. Musela jsem si to dávkovat velmi pomalu a i s recenzí této knihy jsem čekala dosti dlouho. Vlastně stále moc nevím, co si o této knize myslet.
Ze začátku protagonista vzbuzuje sympatie, jelikož prodělal hrůzostrašnou nehodu, kvůli které přišel o obličej, který, jak postupně zjišťuje, je jeho vstupenka do společnosti. Lze člověka bez tváře ještě stále považovat za člověka? A nemusí jít pouze o obličej, ale třeba i končetiny a jakékoliv jiné zmrzačení. Když člověk ztratí nějaký rys, který mají většinou všichni, proč se k němu najednou začneme chovat jinak? Jednak mi to připomíná vojáky, kteří se často vrací s hrůzostrašnými zraněními a často upadají do beznadějné deprese právě ti, co přišli o obličej. Nebo mi to připomíná historku o muži, který chtěl spáchat sebevraždu. Dal si hlaveň pistole do úst, ale nevychytal správný úhel a podařilo se mu jen ustřelit si obličej, když to tak ošklivě řeknu. Běhal pak od dvěří ke dveřím a hledal pomoc, ale všichni se ho lekli a reagovali na něj jako na příšeru. Nějakou chvíli trvalo, než mu konečně někdo pomohl a v tu dobu musel ztratit i tu víru v lidstvo, kterou už neměl. Toto je anekdota, na kterou jsem narazila na internetu a tudíž o pravosti můžeme pouze spekulovat, ale mně se zdá uvěřitelná. Hned jsem si vzpomněla na našeho vědce v této knize a jeho úvahy. Musí se srovnat s tím, o co přišel, a jako metodu volí vytvoření přesně toho, co ztratil. Tváře.
Provádí sociální experimenty, filosofuje nad tím, že vlastně každý člověk nosí masku, jen ta jeho je upřímná tím, že je to skutečně fyzická maska a ne jen každodenní přetvářka. Užívá si naprosté volnosti toho, že se nyní může stát přesně tím, kým chce být. Jenže pak zjišťuje, že svoji personu si nevytváří on, ale maska si začíná žít vlastním životem a začne ovládat jeho. A pak řeší dilema toho, jak s touto dichotomií naložit. Uprostřed všeho se nachází jeho manželka (my), které jsou adresovány všechny jeho zápisky.
Všímala jsem si, že postupně jsem k protagonistovi tím víc ztrácela sympatie, čím víc se začala vynořovat jeho pravá nátura. Řešil neustále jen sám sebe, rozpitvával své nitro a to je zcela pochopitelné, v jeho situaci. Já nevím, co bych dělala, kdybych tako přišla o obličej. Ale že udělal sociální experiment i ze své manželky a využíval ji jen k zaléčení vlastního pošramoceného ega bez ohledu na její pocity, to už moc omluvitelné nebylo. A ty jeho úvahy, jak si všechno postupně uvědomoval, různé mini zápletky, které se zaplétaly a rozplétaly jen v jeho hlavě... Dokonalé.
Bylo to velice těžké čtení, ne že ne, ale člověku to může nabídnout ohromného materiálu k zamyšlení. Jak často se zamýšlíte nad možností, že kdykoliv se vám může stát něco, kvůli čemu budete následně vyloučení ze společnosti? A jak reagujete, když vidíte někoho s postižením? A proč vlastně vnímáme zmrzačené lidi tak, jak je vnímáme? Proč nad těmito tématy často ani nechceme přemýšlet a zabývat se tím? A to pouze brouzdáme po povrchu, kniha toho může nabídnout mnohem víc.