Tvář toho druhého přehled
Kóbó Abe
Prózy Kóbó Abeho patří ve světě k nejznámějším dílům z japonské literární produkce druhé poloviny 20. století. Tématem většiny jeho děl je vnitřní svět člověka, u něhož střet s realitou vyvolává pocity zmatku, nejistoty a stresu. Cítí se v ní ohrožen a osamocen a touží z ní unikout. Abeho dílo přitahuje čtenáře originální syntézou skutečnosti a fantastických prvků, satiry a psychologického románu s téměř detektivním napětím, sci-fi a absurdního dramatu, stejně jako inteligentním, místy provokativním humorem. Pro řadu Abeho próz je charakteristická bezejmennost postav. Také zde nám nijak nepojmenovaný vypravěč v první osobě předkládá poznámky v černém, šedém a bílém zápisníku určené jeho ženě. Román Tvář toho druhého je dramatickým příběhem vědce, jemuž výbuch v laboratoři znetvořil tvář. Přes úsilí lékařů zůstává zohyzděn, takže se mezi lidmi zprvu pohybuje jen s obvazem. Neschopen kontaktu s okolím, stává se anonymní, záhadnou bytostí bez tváře. Chce tomu čelit, a proto si vyrobí dokonalou masku, která mu má umožnit návrat mezi lidi. Změněná podoba však změní i jeho chování a uvažování. Zkouší své nové já v nejrůznějších situacích - avšak život "toho druhého" vyústí v hlubokou existenciální rozpolcenost a nakonec i ztrátu jediné osoby, která by mu mohla zůstat nablízku.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2008 , OdeonOriginální název:
Tanin no kao, 1964
více info...
Můj komentář
Zatím jste nenapsal(a) svůj komentář ke knize Tvář toho druhého. Přihlašte se a napište ho.
Nové komentáře (32)
Vydržela jsem celý černý zápisník, pak jsem knihu odložila nedočtenou. Moje znalost japonské kultury není dostatečná k tomu, aby mě kniha zaujala navzdory neskutečně úmorné redundanci. Nevadí mi, že kniha není zrovna akční, těšila jsem se na něco komorního, co se odehraje víceméně v hlavě hlavního hrdiny, ale tento by se ve svých myšlenkách nemusel točit jak křeček běhající v kolečku. Jakkoliv to může být realistické, čtenářsky atraktivní to pro mě není. Od konce nečekám, žádné velké překvapení, takže chuť pokračovat ve čtení minimální. Nechávám bez hodnocení.
Jestliže Žena v písku je autorovým nejznámějším dílem, tak Tvář toho druhého musí být jeho životním dílem. Ano, čtenář od samého začátku ví, o čem bude kniha pojednávat (přeci jen si ji na základě nějaké té krátké recenze půjčil), ale ani to ho nemůže připravit na její obsah. Abe nejenže pracuje s existencionalismem a otázkou, za jakých podmínek člověk vlastně skutečně JE (nebo NENÍ), ale řeší i hlavní otázky týkající se estetiky nebo filosofie. Kniha rozhodně nebude pro každého (ostatně jako japonská literatura vůbec), ale věřím, že toho, kdo ji potřebuje, si tato kniha najde sama.
Související novinky (0)
Zatím zde není žádná související novinka.
Citáty z knihy (0)
Zatím zde není žádný citát z knihy.
Kniha Tvář toho druhého v seznamech
v Právě čtených | 6x |
v Přečtených | 227x |
ve Čtenářské výzvě | 13x |
v Doporučených | 14x |
v Knihotéce | 158x |
v Chystám se číst | 92x |
v Chci si koupit | 10x |
v dalších seznamech | 7x |
Štítky knihy
zfilmováno japonská literatura vědci psychologické romány masky sci-fi
(SPOILER) Hodně zvláštní enigma, tato kniha. Četla jsem ji extrémně dlouho, přestože mě dost zajímal jak děj, tak myšlenky, ale prostě jsem se nedokázala začíst. Musela jsem si to dávkovat velmi pomalu a i s recenzí této knihy jsem čekala dosti dlouho. Vlastně stále moc nevím, co si o této knize myslet.
Ze začátku protagonista vzbuzuje sympatie, jelikož prodělal hrůzostrašnou nehodu, kvůli které přišel o obličej, který, jak postupně zjišťuje, je jeho vstupenka do společnosti. Lze člověka bez tváře ještě stále považovat za člověka? A nemusí jít pouze o obličej, ale třeba i končetiny a jakékoliv jiné zmrzačení. Když člověk ztratí nějaký rys, který mají většinou všichni, proč se k němu najednou začneme chovat jinak? Jednak mi to připomíná vojáky, kteří se často vrací s hrůzostrašnými zraněními a často upadají do beznadějné deprese právě ti, co přišli o obličej. Nebo mi to připomíná historku o muži, který chtěl spáchat sebevraždu. Dal si hlaveň pistole do úst, ale nevychytal správný úhel a podařilo se mu jen ustřelit si obličej, když to tak ošklivě řeknu. Běhal pak od dvěří ke dveřím a hledal pomoc, ale všichni se ho lekli a reagovali na něj jako na příšeru. Nějakou chvíli trvalo, než mu konečně někdo pomohl a v tu dobu musel ztratit i tu víru v lidstvo, kterou už neměl. Toto je anekdota, na kterou jsem narazila na internetu a tudíž o pravosti můžeme pouze spekulovat, ale mně se zdá uvěřitelná. Hned jsem si vzpomněla na našeho vědce v této knize a jeho úvahy. Musí se srovnat s tím, o co přišel, a jako metodu volí vytvoření přesně toho, co ztratil. Tváře.
Provádí sociální experimenty, filosofuje nad tím, že vlastně každý člověk nosí masku, jen ta jeho je upřímná tím, že je to skutečně fyzická maska a ne jen každodenní přetvářka. Užívá si naprosté volnosti toho, že se nyní může stát přesně tím, kým chce být. Jenže pak zjišťuje, že svoji personu si nevytváří on, ale maska si začíná žít vlastním životem a začne ovládat jeho. A pak řeší dilema toho, jak s touto dichotomií naložit. Uprostřed všeho se nachází jeho manželka (my), které jsou adresovány všechny jeho zápisky.
Všímala jsem si, že postupně jsem k protagonistovi tím víc ztrácela sympatie, čím víc se začala vynořovat jeho pravá nátura. Řešil neustále jen sám sebe, rozpitvával své nitro a to je zcela pochopitelné, v jeho situaci. Já nevím, co bych dělala, kdybych tako přišla o obličej. Ale že udělal sociální experiment i ze své manželky a využíval ji jen k zaléčení vlastního pošramoceného ega bez ohledu na její pocity, to už moc omluvitelné nebylo. A ty jeho úvahy, jak si všechno postupně uvědomoval, různé mini zápletky, které se zaplétaly a rozplétaly jen v jeho hlavě... Dokonalé.
Bylo to velice těžké čtení, ne že ne, ale člověku to může nabídnout ohromného materiálu k zamyšlení. Jak často se zamýšlíte nad možností, že kdykoliv se vám může stát něco, kvůli čemu budete následně vyloučení ze společnosti? A jak reagujete, když vidíte někoho s postižením? A proč vlastně vnímáme zmrzačené lidi tak, jak je vnímáme? Proč nad těmito tématy často ani nechceme přemýšlet a zabývat se tím? A to pouze brouzdáme po povrchu, kniha toho může nabídnout mnohem víc.