Tváří v tvář

14.04.2018

Velká válka, i s blížícím se stým výročím od jejího konce, je stále poněkud ve stínu té druhé. O to důrazněji po mně nějakou dobu z knihovny pokukovaly paměti tohoto francouzského vojáka během jeho nástupu na frontu v první zimě války. A byla to velmi šťastná volba.

Péricard své zážitky a dojmy podává velmi upřímně, místy až cynicky, a čtenáře zavádí do každodennosti zákopové války. Své vlastní činy popisuje způsobem, že má člověk tendenci ho označit za zbabělce. Jenže z poklidného domova se lehce soudí, že? Navíc je mezi řádky cítit, že sám sebe soudí přísně, zatímco činy svých bratrů ve zbrani hojně povyšuje. Hrdinové byli všichni, bez výjimky. Péricard podává francouzskou frontu takovou, jaká nutně musela být: zmatenou, statickou, smrtící, únavnou, špinavou; plnou napětí, nejistoty, otupělosti, sněhu, bláta, krys, nepřátelských kulek a granátů. Také ale měla - možná trochu paradoxně - nutně stránku humornou i lidskou.

Jen mě zamrzelo, když s poslední stránkou přišlo zjištění, že Tváří v tvář je prvním dílem ze tří. Inu, nezbývá, než rychle vybrat antikvariát.