Tyrkysový orel

Příště si nejdříve přečtu recenze, protože žánr fantasy jsem v mládí nasytil verneovkama...

06.01.2023

I zde, jako v jiných Ajvazových knihách, narážíme na stejné motivy a náměty - příběhy zanořené do sebe, odehrávající se ve fantaskních světech nebo naopak v důvěrně známém prostředí Prahy, jehož všední poetika je nečekaně pronikána ozvěnami podivných vysněných vesmírů zrozených z primordiálního chaosu a těhotné prázdnoty. A v jádru těchto příběhů se ukrývá mystická či alchymistická duše nezachycená tradičními symboly, ale živým a uhrančivým jazykem. Není to jistě kniha pro každého. Ajvaz je divotvůrce a mág, kterého ocení každý, kdo rád naslouchá tiché radosti skryté ve všednosti věcí.

29.05.2021

Ajvaz vrství příběhy, jeho fantazie se zdá být zcela bezbřehá, každý obraz a fantaskní svět se stává místem, ve kterém by čtenář rád strávil ještě o něco delší čas (zejména v podmořském světě druhého textu), příběhy se střídají a vrší skrz drobné asociace a vše to (v obou případech) rámuje náhodné setkání a řetězce vyprávění, které přechází jedno do druhého. Labyrint příběhů, v němž je tak strašně osvěžující se na chvíli ztratit. A ač druhá novela je ještě o něco divočejší než první, popravdě se mi Bílí mravenci líbili o kousek více. Možná tím, že v nich se bezejmenný vypravěč nakonec stane aktivní součástí příběhu, ne jen pasivním posluchačem, a ve výsledku je celý text sevřenější, každý jeho separátní mikropříběh nakonec zcela zapadne do jednoho nepravděpodobného celku. Leč i Zénónovy paradoxy jsou brilantní. Tam, kde se Mravenci stávají (samozřejmě jen částečně) příběhem se známou strukturou, Paradoxy nabalují další a další vyprávění, aby nakonec ukázaly, že uzavřenost příběhu není vůbec třeba. Další skvělá kniha autora, díky němuž se čtenář může na všední svět dívat jako na místo přeplněné skrytou magií.
A ještě na závěr: Nevím, jak první vydání, ale grafické zpracování druhého je opravdu nádherné!

17.01.2021

Líbí se mi, jak Michal Ajvaz dokáže k filozofii, které se profesně věnuje, přidat prostřednictvím krásné literatury další dimenzi. Na jedné straně zde máme úvahy o vnímání světa, prostoru a věcí... to, co je nám blízké a všední, nevnímáme tak jako věci, které vcházejí do našeho života jako nové či jen na okamžik. U důvěrně známých věcí tak můžeme mít problém si rozpomenout, jak vypadají, oproti věcem nevšedním, které dokážeme popsat do detailu. Dokonce přímo před našima očima se tak na známých věcech mohou skrývat detaily, které nás dokáží při jejich zaregistrování překvapit a mohou vést k zajímavým úvahám a příběhům. A zde nastupuje Ajvazova beletrie, která nám představí, co se v těch nevšímaných koutech může skrývat a k jakému rozvětvení příběhů může takový objev vést.
Velmi zajímavé jsou také autorovy úvahy o prostoru města, které mi připadají čím dál více fascinující a kterým se také sám začínám profesně zabývat. Při čtení této knihy jsem si teprve uvědomil, jak jsem k tomuto tématu asi přišel a kdo mě v tom zřejmě nejvíce ovlivnil: "Město, v němž žijeme, je vytvořeno ze slov mnohem více než z cihel a kamenů. Povrchy, které vidíme, tvoří jen nepatrnou část města, obklopují nás potemnělé zahrady slov, rozrůstající se za přítomnými a viditelnými povrchy..." Ne David Harvey, ani Henri Lefebvre, ale bylo to spíše dílo Michala Ajvaze, které stálo, důvěrně známé, tam někde v koutu mé mysli a od kterého se začal odvíjet další zajímavý příběh...

05.07.2020

„Obvykle vidíme věci jen v okamžiku, kdy vstupují do našeho života a kdy jsou ještě cizí. Naše nejbližší věci, které po celé roky denně používáme, se pokrývají povlakem samozřejmosti a stávají se pod ním neviditelnými, a tak prostor kolem našeho těla, kde tyto věci žijí, je pro nás záhadnější krajinou než vzdálená exotická města, o kterých čteme v časopisech a na která se díváme v televizi. Skutečná džungle je v krajině blízkého; je to džungle, kterou nikdy neopouštíme.“

Dva příběhy, které se v jednom bodě letmo protnou, ale jinak si žije každý svým životem. Kouzelné prolínání reálného světa se světem imaginace. Pomalé tempo, poetický jazyk, velmi originální zamyšlení nad formou, funkcí a významem písma a k tomu všemu spousta dalších a dalších vnořených dílčích vyprávění pohybujících se na hranici mezi skutečností a snem. Takové literární matrjošky pro milovníky fantazie. :o)

03.04.2020

Překrásná kniha.

31.12.2018

Oči nenasytně požíraly další a další řádky bez chvíle odpočinku; možná proto tak málo odstavců:)... pocit, jako když vás moudrý společník zasvěcuje do neznámého...visíte mu na rtech. Ajvaz tvoří nádherné světy; jsou tak plastické, že scénograf by neměl žádnou práci s vymýšlením. Mravenci mě uchvátili:).

Kniha mě vtáhla magickou silou ještě dříve, než jsem vůbec otevřela první stránku. Slyšela jsem o ní a už jsem věděla, že to bude jeden z těch magických klenotů. Nemýlila jsem se. Ajvaz nás provádí z první roviny vyprávění oslím můstkem či červí dírou - jak kdo chce - do roviny další. (Např. hlavní hrdina čte knihu a najednou se octneme uprostřed dění samotné knihy.) A tak to pokračuje stále hlouběji a hlouběji. Roviny se proplétají, na chvíli navracejí zpět do příběhových linií. Přes různý časoprostor příběhů je základním motivem postup a hledání nějaké věci. Na konci, když onu věc najdeme, uzavřeme tím najednou všechny příběhy a dostaneme se opět na počátek. Formou mi proto kniha připomíná princip labyrintu - kdo zná film "Inception", může si udělat představu. Obsahově pak díky snovému přeskakování ze světa do světa a rozumově nepobratelné zvraty postavené na racionálním základu připomínají magický realismus.

26.12.2017

Obě novely mají několikanásobně zmnožované vypravěče. Jejich vyprávění není stylisticky rozlišeno, všichni používají stejné pomalu plynoucí tempo, kde dlouhá souvětí obsahují spoustu obrazných vyjádření.

Při četbě vás možná napadne, že by nebylo úplně od věci, kdybychom my autorem poučení čtenáři potkali někde, třeba u Anděla, bílého tygra nebo kousek za Prahou vykopali staré sochy zvláštního mořského státu (možná Ajvazova druhého města).

15.07.2017

Nad zaklapnutým Tyrkysovým orlem sedím už asi dvacet minut a stále vlastně nevím, co si o něm mám myslet. Líbilo se mi to vůbec? Asi ano, ale zároveň ne… Sakra, se mnou to jde z kopce, jak to tak sleduji. Musím začít od nejjednoduššího…
Autor má velmi zvláštní styl psaní… Nemohla jsem si na něj vůbec zvyknout, ani teď vlastně nemohu prohlásit, že jsem si na něj skutečně přivykla. Na můj vkus se často opakovala slova, odstavce byly příliš dlouhé, díky čemuž jsem se vždy rychle ztratila ve změti písmen.
Dost podivné mi přišlo i vyjadřování, zdálo se mi až moc poetické… vzhledem k tomu, že většina takových částí se vyskytovala v přímé řeči. Copak někdo dokáže bez odmlčování se vymýšlet metafory a neztrácet se v tom?
Pokud mám však říci, který z příběhů se mi líbil více, tak to bude spíše ten první. Rozhodně mě dokázal zaujmout více než ten druhý.
Tady se mohou nacházet nějaké spoilery!
U toho druhého se mi skutečně nezamlouvalo to kilometrové procházení podmořským světem. Bylo to v podstatě stále to samé, vše se opakovalo. To vážně není můj styl, prosím pěkně.
Konec možných spoilerů!
Ani obal mě nijak zvláště nenadchl, neslaný a nemastný… ostatně jako to, co bylo uvnitř.
Po knize jsem vlastně sáhla jen z jednoho důvodu a tím byla čtenářská výzva. Pamatuji si, jak jsem v knihovně procházela poličky a hledala dílo se zvířetem v názvu. Vzala jsem to první, co mi přišlo pod ruku. Úkol splněn, ale…
Raději žádné ale, jdu to uzavřít.
Příběh v příběhu, tak se dá Tyrkysový orel definovat. Pro mě naprosto nečekaná novinka, ale rozhodně ne úžasná. Do čtení jsem se musela spíše nutit a vážně nemohu říct, že bych si to nějak zvláště užívala. Takže hodnocení? Jak jsem už podotkla o pár řádků výše, neslané a nemastné… Vypadá to na přesný průměr, dávám tři hvězdy a loučím se.

17.05.2015

Mám ráda příběhy. Vyprávěné někým osobně i takové, kdy hlavní postava chodí městem a poslouchá vyprávění jiných, kterým zase někdo vypráví další příběh. Pro někoho možná nuda, ale mně se kniha moc líbila prolínáním skutečnosti a fantazie a nějakou nepatrnou možností, že si třeba někdy podobný příběh vyslechnu. Protože koneckonců většina neskutečného se i zde odehrává v ději knih v jiných knihách.

28.03.2015

Bílí mravenci - Kniha nevybočuje z Ajvazova stylu a atributů. Opět zde máme procházku magicky pojatým městem, tentokrát v létě, jako je tomu v Prázdných ulicích, opět následují podivná setkání, podivné až neuvěřitelné náhody a setkání, vyprávění a příběhy v příbězích, a dokonce i hry ve hrách a ty v dalších a dalších hrách. Zajímavé jsou zde myšlenky na to, zda všechny naše příběhy nejsou jen součástí jakéhosi kruhu, kde naše čtení příběhu proniká do dalšího světa a v něm do dalšího atd. Vtipně působí nápad s písemným záznamem v podobě jídla. Ale celkově, i přes nevelký rozsah, na mne těch náhodných setkání bylo příliš (vyprávějící vždy někam náhodně přišel a zrovna tam dostal další indicii), a konec zase hodně rychlý. Za mě tak 3 hvězdy za tuto novelu.
Zenónovy paradoxy - opět skvěle vystižená atmosféra, opět příběhy v příbězích, tentokrát však jde o zimní vyprávění se spoustou sněhu. Z něhož samozřejmě vedou odbočky všude možně, dokonce i do mořského města. Tyhle pasáže jsou nejdelší a nejpopisnější, a přiznávám, brzy to člověka znudí, číst v podstatě podobné popisy podobných místností v domech na moři. Zde se ukazuje nebezpečí, jež podobný styl skrývá - najednou je to takový popis pro popis, podobně jako kdysi umění pro umění, čistá manýra, z níž má hodně možná autor, možná milovníci popisů, ale čtivé to je asi podobně jako seznam autobusových zastávek v Praze. Vzhledem k tomu, že se vlastně nakonec ani nic nevyjasní a nikam nesměřuje, což by se dělo třeba u Arbese a jeho romanet (jež toto dílko hodně připomíná), mám i z této novely rozpačité pocity. Nedokázala mne vtáhnout, a skoky v příbězích jsou zde spíše rušivými elementy, než dalším prostorem pro imaginaci a fantazii.

21.01.2015

Zajímavá kniha, která se blíží spíše sci-fi. V ději jsem se ztrácela a určité části musela číst vícekrát, abych se do děje vnořila znovu... Pro mě to byla náročná kniha, ale přichystala mi úplně jiný zážitek ze čtení než knihy, které jsem dosud přečetla. Takže doporučuji.

23.04.2014

Prolínání nereálného s reálnem a vyprávění ve vyprávění mě stále udržovalo v nejistotě a lehce zmatenou, což je stav, ve kterém si při čtení libuji. :-D Můj první Ajvaz, který tak trochu smrdí Kafkou, mě přesvědčil, abych po něm brzy sáhla znova.

28.03.2013

Já sním o mravencích bílých, zákoutích ztracených, objevech převratných, tygrech hmyzích, městech mořských... A před spaním slýchám chvějivý šum prázdnoty, z níž vystávají mé sny.