U nás I. - Úhor
Alois Jirásek
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/205156/u-nas-i-uhor-205156.jpg
5
51
51
Píše se rok 1823. Boušínskému faráři Ondráškovi někdo poničil jeho milované úly. Jelikož zloději, kteří delší dobu sužovali panství, se dlouho neukázali, začal farář podezírat učitele Šoltu – ostatně měl na něj spadeno, neboť Šolta pil, zaváděl do školy novoty a urážel jeho koníček – chov včel. Vzkázal mu tedy po hrobníkovi Markovi, že už jej nechce vidět, a napsal ostrý dopis vikáři, aby Šoltu potrestal. Bohužel se však nepotvrdilo, že by Šolta úly poničil, a farářovi začalo hryzat svědomí, že Šoltovi křivdil. Napsal tedy vikáři nový dopis a za Šoltu se přimluvil. Šolta se nechal uprosit svou ženou i P.Havlovickým, zámeckým kaplanem, a vikáři pokorně slíbil, že se napraví. Nepřišel tedy nakonec o místo a obživu. Do Padolí se přistěhovali židé Lewitovi – bratr se sestrou Justýnkou. Ta nemá pro židovství svého bratra příliš pochopení, naopak ji láká křesťanský život, který vidí u okolních sousedů. Místní starý farář Zeidler ji zaujme natolik, že mu pomůže sehnat volavé ptáky, které farář nutně potřebuje pro svoji zálibu – vábení. V Padolí se koná posvícení. Přijíždí boušínský farář Ondrášek, přítel faráře Zeidlera ze studentských let, i P.Havlovický. Nečekaně dorazí ze zámku i pan důchodní se svou ženou, kterou mladý Havlovický velmi okouzluje. P.Havlovický se snaží odolávat nechtěné sympatii k paní důchodňové, a tak s úlevou odchází místo padolského faráře k umírajícímu… Cestou zpět se zastaví v chudé chalupě tkalce s rodinou a je dojat jejich bídou… Začne se tedy zabývat hospodářskou literaturou a poradí padolskému tkalci, aby jel prodávat zboží do velkých měst, aby vydělal více než dosud, a nezůstával pouze doma a odkázaný na překupníky. Konečně se podařilo zloděje chytit – boušínský farář pochopil, že učitele Šoltu neprávem nařkl – zloději se totiž přiznali i k tomu, že z pouhé zpupnosti úly poničili. Mladý Pavel , tkalec jako jeho otec, touží poznat víru, Bibli, tak, jak ji jeho otci zprostředkovávají evangelíci. Otec jej tedy vezme mezi své – Pavel cestou pozná, jak je otcova víra sousedy vysmívána – to jej však ještě více motivuje. Pavel dostane knihy, po kterých vždy toužil, a čte je s velikým zaujetím. Občas jej vyruší nezvaný host – vdovec Víšek, světák, který místo práce vyhledává toulky a pití. Jednoho večera se však stane tragédie – do jejich stavení uhodí blesk a Pavlův otec zemře. Pavlovi je divné, že jeho matka otcovy smrti příliš neželí – až po několika dnech se dozví, že se jeho matka tajně stýká s Víškem. Zeptá se tedy přímo matky, ta mu potvrdí, že si chce Víška vzít za manžela. Odchází tedy z domova a nachází práci i ubytování u známého evangelického bratra. Stýská se mu však po matce – když však matku jednou navštíví, jeho nový nevlastní otec Víšek jej uhodí – odchází smutný a s vědomím, že Víšek jeho matku týrá a bije. Justýna Lewitová se zamilovala do Antonína, syna matky padolského učitele – Antonín její náklonnost opětuje. Musí se však scházet potají, neboť jejich okolí neakceptuje vztah mezi lidmi rozdílného náboženského vyznání. O jejich vztahu se však dozví Justýnčin bratr i soused Šimůnek, který si dělá zálusk na místo padolského kostelníka místo Antonína, a tak se snaží Antonínovi ublížit. Justýna i Antonín vycítí nebezpečí, a proto s pomocí padolského faráře Zeidlera, který byl okouzlen Justýnčiným přáním stát se křesťankou, Justýna uprchne z Padolí na Boušín, k boušínskému faráři – po počáteční nedůvěře je mladá a slušná Židovka přijata s nadšením. Justýnčin bratr za pomoci Šimůnkovy rodiny vyšle několik svých židovských přátel, aby Justýnu vylákali z boušínské fary a unesli – to se naštěstí nepovede, naopak se podaří získat úřední souhlas s pokřtěním Justýny, která se nakonec vrací do Padolí ke křtu a stává se i Antonínovou manželkou. Farář Zeidler krátce po svatbě Justýny s Antonínem umírá… Místo padolského faráře je prázdné – P.Havlovický by se jím rád stal, což paní důchodní nese velmi nelibě... Zdroj: aloisjirasek.cz... celý text
Přidat komentář
Dosti těžká literatura, tak jak klasiky bývají. Kdysi jsem klasiku hltala, po delší době čtení lehčí literatury jsem se nemohla začíst. Ale člověk se nesmí vzdát, pokud tuší, že z toho čouhá něco výjimečného. A neprohloupila jsem. Chce to zvyknout si opět na ten jazyk, kterým se už běžně nemluví.
Knihu jsem dočetla ráda a s napětím a budu v Jiráskovi pokračovat. Dostala jsem od sestry celou sbírku jeho knih.
Nedávno jsem přečetl s chutí od Jiráska Poklad. Ten byl kratší, nyní jsem dočetl první díl tohoto rozsáhlejší díla, tetralogie. Moc a moc se mi to líbilo. Rád jsem při tom zavzpomínal i na svou maminku, když jsem ji před lety přistihl při tomtéž čtení, co na to říká a ona se tak hezky zasnila a pravila, je to o tom, jak dříve bývalo, jak se dřív žilo.
Člověk musí asi zestárnout , aby si vychutnal a s potěšením přečetl Jiráskovo dílo U nás. Líbezně a plasticky psané dějiny jednoho krásného koutu naší země mě na dlouho usadily do křesla a já jsem četla a četla a smála se a asi i dojímala nad tím, jak krásně dokázal Jirásek psát.
Tuto románovou kroniku, jak dílo sám autor nazval, považuji za jedno z nejlepších Jiráskových děl. Jak už napsal někdo v této diskusi přede mnou, Nejedlý s jeho adorací Jiráskovi strašně ublížil. Z Jiráska byl "ukován" ideologický klacek. Ze školy většina zná jen jeho Staré pověsti české a husitskou trilogii. Bohužel i to, že byl Jirásek na seznamu povinné četby a že ho dostalo do ruky množství nekompetentních učitelů, způsobilo skoro až absolutní odpor k četbě jeho knih, což je obrovská škoda. Jen aby nedošlo k omylu, nenavážím se do učitelů, sám jím jsem a navíc češtinář.
Asi 150 stran jsem se nemohla začíst, pak začal příběh nabírat spád a přečetla jsem všechny 4 díly. Archaické výrazy mi nijak nevadily. Naopak osvěžila jsem si slova, která člověk běžně nepoužívá a v dnešních médiích nepřečte. Velké plus je, že tyto staré knihy jsou krásně ilustrované. A největší bonus je návštěva Hronova, Náchoda a okolí. Člověk tam najde Jiráskův dům, Kalinův dům, Justýnčinu cestu, Boušín a mnohá další místa známá z knihy. Text, ilustrace a cestovatelský zážitek tak vytvoří harmonický celek a potěší duši.
Mám obzvlášť ráda obsáhlá vypravování, stovky stránek souvislého příběhu. Kdybych mohla cestovat časem, chtěla bych hned při druhé cestě vidět českou vesnici v 19. století. To tedy nemůžu, ale můžu si přečíst Jiráska a to je skoro, jako bych mohla.
Líbí se mi šíře příběhu, vyvážený poměr děje a popisu, věrohodné charaktery postav, zkrátka čtení hladí a hladí a záhy nekončí. Myslela jsem si, že se F.L. Věkovi hned tak něco nevyrovná, ale U nás mu zatím kráčí se ctí po boku.
Aloisu Jiráskovi bylo v minulém režimu velmi ublíženo. Udělal se z něj ideologický autor, který díky jeho důrazu na husitství a národní obrození byl snad proto-komunista, ale když si člověk přečte jeho dílo, po kolektivním hrdinovi či proto-komunistických myšlenkách ani stopy.
Jirásek se dokonalý vypravěč, splétač jednotlivých příběhů, jednotlivých postav, které se na různě dlouhých kompozicích různě vyvíjejí a potkávají a jsou tak živé, psychologicky věrné, že to nemá obdoby. Ano, je také učitel, tak jeho východiska jsou výchovně naučná. I jeho styl psaní je víc popisný, ale když dojde na akci, na situaci, je to povětšinou situace dramatická (ne samosebou je také dramatik), vyhrocená, je to konflikt a často ne lidí samotných, ale přístupů k životu, myšlenek, postojů, výchovy, různých světů.
Tento dlouhý úvod uvádím proto, že románová kronika U nás I-IV je podle mého jeho majstrštyk. Ve čtyřech dílech představuje nesmírně plasticky vývoj společnosti na českém maloměstě nedaleko hranic mezi lety 1828-1851. Jeho postavy představují všechny možné pozice, jaké bylo možné tou dobou zastávat. Je to plnokrevný život různých charakterů, kteří o něco usilují a mají různě velkou sílu dosáhnout svého.
Je pozoruhodné, že např. faktická hlavní postava románu, páter Havlovický, se v prvním dílu téměř nevyskytuje, resp. přijde až na jeho konci. Zato drama židovky Justyny, která se kvůli lásce snaží vymanit nejen z bratrova vlivu, ale i z tradice, kterou se cítí svázána, čtenáře nenechá v klidu.
Doporučuji všemi deseti. A prosím učitele, aby nedávali dětem číst Staré pověsti české, které jsou navíc úmyslně psány starodávným jakoby mytologickým jazykem. Jiráska je třeba číst od Filozofské historie nebo Skal, Skaláků, aby člověk přes F. L. Věka dospěl k Temnu.
Už se opakuji, ale pořád mě to překvapuje. Nikdy bych nečekal, že budu s radostí číst Jiráska. A že se mi bude líbit! Zatímco u prvních knih jsem si na jazyk zvykal, teď se to čte jedna báseň a kniha byla za chvíli za mnou. Popisy místa zněly tak pěkně, že by měl člověk hned náladu se tam odstěhovat. Nedávno jsem "Padolí" navštívil, škoda, že jsem U nás nezačal číst předtím. Těším se na další díly.
Jirásek byl velký spisovatel i přes občasnou tendenčnost, která se projevila hodně třeba v Temnu. Kronika U nás je krásná a čtivá. Jirásek zvládá detailní, ale neotravné popisy lidí i míst, poměrně realistický děj, kterému nechybí napětí. Kronika má obrovský časový záběr a vysledujete v ní vývoj Náchodska. Nechybí popis epidemie cholery, obrozenectví, přechod od domácího tkalcovství k manufakturám, to vše spojené malými lidskými osudy lehkými i těžkými, které formují lidské charaktery. Kniha poskytuje velmi dobrý a podrobný obrázek doby a postihuje skoro půl století. Kašparovy ilustrace jsou naprosto přesné, takže v Hronově poznáte popisované domky a kostel a fara na Boušíně u Červeného Kostelce stojí beze změny. Doporučuju všem, kdo se nebojí klasické literatury a dokážou si ji vychutnat a těm, kdo mají zájem o historii a život předků.
Po Starých pověstech českých, konečně první Jiráskova kniha, do které jsem se pořádně začetl. Vyniká kouzelnými popisky vesnické krajiny 19. století a nesčetnými zajímavými příběhy. Těším se na druhý díl.
Jiráskův Hronov a jeho okolí je mým rodištěm. Vždy se tam ráda vracím a to i prostřednictvím knihy. A protože všade dobře, doma nejlépe, mám pro tentokrát i knihu do čtenářské výzvy.
Je zajímavé, že vydání z roku 1926 můžeme najít v minimálně šesti různých deskách-obálkách. Přitom je stejný ilustrátor i nakladatel.
Kniha je čtivá, byt jak řekl jeden známý( Jirásek má knihy rozvláčné), ale pro mě je zajímavá tím, že jsem navštívila Jiráskův kraj a protože byl léta uzavřený- nebylo tam dost turistů a vypadal tak, jak Jirásek ten kraj popsal- byl takový prázdný a nepřeplnění turistů( bohužel nyní to doba změnila). Jirásek zachycuje bídu, nepokrokovost lidí, kdy jedině parsek pokroku v horách 18. století vnesli kněží a velmi těžce kantoři. Vždyt uhor znamená symboliku starých pořádků především v hospodářství a pomalu se objevuje farář, který vnáší pokrok v podobě půjčování knih. Dále zde Jirásek popisuje milostnou linii mladých lidí s rozdílným náboženským přesvědčením( katolické a židovské). Tato milostná linie končí štastným happyendem. Kniha, ačkoliv Jirásek ji udajně psal souběžně s dalším dílem,, F.L. VĚKA,tak docela se může srovnávat.
Autorovy další knížky
| 1970 |  Staré pověsti české |
| 1951 | Psohlavci |
| 1965 |  F. L. Věk I. |
| 2000 | Temno |
| 1955 | Z Čech až na konec světa |
Jak už tu někdo napsal, toto dílo také považuji za mistrovské. Když už se člověk začte, ztratí se v příběhu, jakoby tam byl a mysli pak chvilku trvá, než se přeorientuje zpátky na přítomnost, když už musíte jít něco dělat a nečučet furt do knížky... Místy náročnější čtení, ale taková už ta doba byla.