U snědeného krámu
Ignát Herrmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/204572/bmid_u-snedeneho-kramu-6gu-204572.jpg
4
137
137
Na Josefa, tedy 19. března, otevřel si Martin Žemla krám. Osamocen za pultem přemýšlel, proč si myslel, jak snadno zbohatne. Kolik jiných provozovatelů živí se nyní jinou prací. Ale vzápětí se zaradoval, protože jeho prvním zákazníkem byl kudrnatý klučina. Děti a lehké děvy jako první nakupující přinášejí štěstí. Celodenním návštěvníkem stal se rotmistr Kyllian. Byl vysloužilým vojákem a nedělal nic jiného, než že se potuloval po městě, po obchodech, po známých. Rozséval pomluvy i vtipy, byl přátelský, s každým se hned dal do řeči. Randová, Žemlova pomocnice, však Kylliana nemohla vystát... Pesimistický román z pražského kupeckého prostředí líčí historii nešťastného kupce Martina Žemly.... celý text
Přidat komentář
Výborná kniha! Možná je dnešní styl psaní jiný, více uspěchaný, ale o to více je skvělé, že máme tyto klasiky. Moc se mi líbil přínos knihy k poznání každodennosti 19. století - i když zrovna to nebylo hlavním cílem autora. Popis tehdejšího života obyčejných lidí a zejména těžkého údělu kupeckých učedníků je zde výjimečný. Pokud máte rádi historii a chcete zažít běžný den 19. století, vřele doporučuju!
Rád občas vezmu do ruky nějakou klasickou českou knihu z 19. století a rád zjišťuji, že se nestala klasickou jen z něčí libovůle, ale že je opravdu dobrá. Herrmannův příběh o nebohém kupci Žemlovi dnes už sice od čtenáře vyžaduje jistou větší trpělivost, protože způsob psaní se opravdu výrazně změnil, ale trpělivý čtenář je pak odměněn silným literárním zážitkem. Na to, že má kniha 400 stran se jedná o nečekaně komorní příběh, ale je to dáno tím, že se autor svým postavám a zejména jejich nitrům (to je slovo) věnuje velmi podrobně. Má je dobře prokouknuté a staví tak před nás jejich věrohodné psychologické portréty. Není to samozřejmě kniha pro každého, ale minimálně staromilec si na ní pošmákne. I díky tomu jazyku.
Knihu jsem bral do ruky co chvíli a měl ji tak přečtenou v rekordním čase. Nejdřív je třeba přivyknout starší češtině, ale to jde snadno, příběh a postavy jsou tak živé - trpěl jsem společně s Martinem, když býval u Rorejsa, chtěl jsem už, aby byl pryč, ale autor tuto etapu nechce jen tak odbýt, vždyť Žemlu tvářela pět let. Po takových učňovských útrapách očekává zasloužený pěkný klidný život, je to dobrý poctivý člověk, ale proč by tomu tak mělo být? Překvapil mě doslov a podobnost autorova životopisu, evidentně vystavěno na životních zkušenostech.
Jedna z nejlepších knih, co jsem četla. Bavila mě od začátku do konce. Skvěle promyšlený příběh.
Jedná se o smutný příběh poctivého chlapa, kupce. Nehodil se do vypočítavého světa, byl na druhé příliš hodný, váhavý a nepružný. Neměl zdravého podnikatelského ducha, chtěl vycházet s každým, nechal se snadno do něčeho vtlačit a nedodržoval ani jednoduchou obchodní zásadu: "Nezaplatíš, nedostaneš." Svůj obchod si navíc vybral na nesprávném místě.
Ostatní ho neuměli docenit. Ve zkrácené verzi, kterou jsme s dcerou poslouchaly v rozhlase, se k němu chovala dobře jenom starší posluhovačka, která viděla svět zdravějšíma očima. Škoda, že nedal na její slova. Konec je dojemný, Žemlův životní příběh byl předem odsouzený k tragédii.
Hlavní postavou je kupec Martin Žemla, který si za svoje pracně vydělané peníze otevřel vysněný krámek. I když byl poctivý, nevedlo se mu. Byl příliš slabý. Lidé ho zneužívali a on neuměl nikomu nic odepřít, říct si svoje ani se vymezit a to z různých důvodů, třeba pro to, aby prý nepřišel o svojí slušnou pověst a neznelíbil se svým zákazníkům, které si většinou brali zboží na dluh. Nedokázal rozpoznat upřímnost, odhadnout druhého, ohlídat si své zájmy. Proto ho lidé zneužívali a brali si zboží i služby na jeho vlastní úkor. Bohužel, za stejného troubu byl i v milostných vztazích. Ano, je hezký být hodný k druhým lidem, ale všechno má své limity a za ty se jít nemá.
Kdybych podobný případ neznala ze svého okolí, řekla bych, že taková naivita snad ani není možná. Tento dojemný příběh patří mezi nadčasové, nepřikrášlené. I.Herrmann to vystihl přesně.
Vybírám z textu ( začátek knihy) :
... Jak nám život našich dědečků připadá poklidný a bezstarostný. Tehdy bylo opravdu možné přes den zbohatnout... a nebo být do rána žebrákem... Válčilo se o krejcary, o zlatky... Byli i padlí v téhle válce zlata. A tady začíná příběh člověka, který byl sám, protože byl slabý. Tragický příběh člověka, který byl slabý, protože byl sám.
Hořký příběh. Žemlova mírná povaha, nerozhodnost a naivita byly v některých případech až neuvěřitelné.
Ta kniha nebyla špatná. Velmi se mi líbil úvod, povedl se i závěr. Ale to mezi tím (byť dobře napsané) bylo nevýslovné utrpení. Chápu, mělo být. Ale pokud čtenář přeskočí druhou třetinu knihy, nalezne postavy na témže místě, na jakém je opustil. A to mi strašně drásalo nervy.
Ach ten Žemla. On se prostě z ničeho vypiplá na pomocníka v konzumu a utrhuje si od huby tak, že si může otevřít vlastní obchod a k čemu to je? Do krámu mu strčí hlavu jedna pani s dcerkou a on si s snima vyrazí. Po dcerce je celej divej, ale na nic se nezmůže. Stará ho až začne postrkovat. Do týhle doby to vypadá dobře a zdá se, že se bude dařit. Jenže to by se ta kniha musela jmenovat asi jinak. Pani je vyžírka a dcera budižkničemu a tak pani mu začne dcerku vnucovat s vidinou zboží zdarma. A když do kšeftu strčí kníry i vypitej vysloužilej oficír, tak už se to veze pěkně z kopce bez záchraný brzdy. Stará posluhovačka se na to chudák nemůže koukat. S tou budižkničemou se nakonec vezmou, ale ani nedojde k hupsáži. Teda dojde, ale žemlik si neštrejchne. Když mu dojde, že ho sežraly a podfoukly, je na všechno pozdě.
Je to trošku delší, ale čte se to dobře. Kdo má rád veselohry, komedie, taškařice a nerad sdílí s hlavní postavou čim dál větší strasti prakticky celou knížku, ať to radši neotvírá...
Herrmann má nádhernou češtinu, díky níž se nezdají i dlouhé popisy tak zdlouhavými, ale příběh samotný se mi nelíbil. Jak už sám název knihy naznačuje, nedopadne to s hlavním hrdinou vůbec dobře. Navíc mi nepřirostla k srdci ani samotná ústřední postava M. Žemly: šikovný, pracovitý chlap, který si však vůbec nedokáže dupnou, vzepřít se, říci si svoje, na mě působí spíše jako slaboch - i když je to dáno jeho neutěšeným dospíváním a výchovou. Kapitola námluv a intrik paní Šustrové se příliš táhla, začala jsem pak už román dočítat spíše zběžně, překakovala jsem, prolítala stránkami. Kdyby to mělo o 100 - 150 stránek méně, odsýpalo by to daleko příjemněji. Myslím, že na 400 stran je daná zápletka přece jen zamotaná málo. Pro mě byla nejlepší první čtvrtina knihy zabývající se Žemlovými roky jakožto kupeckého učedníka a mládence. Jediná sympatická postava mi byla posluhovačka Randová, z hlavních postav ani jedna, lidu typu ožraly Kylliána nesnáším.
Pokud měl ještě někdo sklon brát naše autory 19. století za suché mentory s archaicky šněrovaným jazykem, po četbě U Snědeného krámu by mohl názorově ostře přeřadit. Osud Martina Žemly vůbec není veselý a vlastně na něm nenajdete světlého vlásku naděje. Ale Ignát Herrmann podává cestu do záhuby tak poctivě a poutavě od prvního do posledního písmene, že cestu zániku rádi absolvujete. Co ji zpestřuje - dovedné charakteristiky osob: upovídaný a věčně na dluh pijící a zevlující důstojník Kylián, drobná, leč situace znalá posluhovačka Randová, stará baba Šustrová... Zručně zvládnuté popisy vyvolávají z trudné tragiky oblažující oblak komiky. (Zejména rytmistr Kylián mě vždy dostával do kolen při každém výstupu a neobehrál se. A zeptejte se, kolik takových Kiliánů dnes chodí po vašem okolí?) Popisy prostředí a situací si nezadají s naturalismem a mohou se zdát zdlouhavé, al přece se od nich nešlo odtrhnout, bylyť psány chutným jazykem. Snědený krám mě nasytil. A navnadil na další tituly páně Herrmanna. Že bych se pustil do kondelíkovštiny? PS: Měl jsem k dispozici půvabné vydání s ilustracemi Kamila Lhotáka, který vnitřní grotesknost postav pěkně vytáhl na papír, až připomínaly jakési nestvůrky, ale bylo to zcela na místě... Herrmann na závěr připojil svůj doslov, kde vysvětloval okolnosti vzniku svého románu. Pracoval prý na něm pět let. Nebylo marné si je nad papírem odsedět, poctivě odvedené práce nadaného rytce charakterů Ignáta Herrmanna si můžeme užívat i po 120 letech od prvního vydání románu.
400 stran by vás od četby určitě nemělo odradit, protože se do příběhu hned zakousnete a proklínáte postavy, proč se tak chovají a nevidí, kam svým rozhodnutím směřují. Opravdu vynikající kniha, od které jsem takový silný dojem nečekala.
Krásně napsaná knížka, popisující staré časy a tvrdý život v soukenné zástěře, ale strašně moc smutný příběh. Celou dobu jsem si přála, aby se dobrotivému Žemlovi splnil jeho sen a jeho živnost mu kvetla, ale postupem času to byla jen bezvýchodnost, hořkost a smutek, započatý učednickým martyriem u Rorejse, až po bezedné využívání pijavice Kyliána, u kterého se mi ježili všechny chlupy a čekala jsem kdy si Žemla konečně řekne o zaplacení. Ale ne, na kupcově hlavě by se dalo dříví štípat a Šustrovi dámy po svatbě způsobily to, že jsem poslední čtvrtinu knihy přeskočila a dočetla jen smutný konec. Herrmannovi knihy miluju, ale k této se už nevrátím. Krvácelo mi u toho nitro :)
Žemla je typ muže, kterého bych za nic na světě nechtěla, ale stejně jsem byla na jeho straně a držela mu pěsti, i když jsem předem věděla, a děj tomu nasvědčoval, že to nedopadne dobře.
Film byl taky bezva. Buriana mám sice ráda, ale trochu narušil mou představu o Kylliánovi.
Hezky a zajimave napsano, ale celou knizkou se s vami tahne pocit, ze to nedopadne dobre a hrdinovi drzite palce az do uplneho konce. Neni to prave optimisticke cteni....
Štítky knihy
česká literatura naturalismus mezilidské vztahy obchodování, prodej rozhlasové zpracováníAutorovy další knížky
| 2008 |  Otec Kondelík a ženich Vejvara |
| 1953 | U snědeného krámu |
| 1917 | Tchán Kondelík a zeť Vejvara |
| 1998 |  Námluvy |
| 1980 | Zmizelá Praha |
Jedna z nejkrásnějších knih, které jsem četla. Dílo propracované do všech detailů. Spisovatel na něm pracoval pět let. Nemohla jsem ji pomalu odložit.