Učedníci Sajští
Novalis
Filozofický fragment nejvýznamnějšího básníka a myslitele raného německého romantismu.
Literatura světová
Vydáno: 1996 , DauphinOriginální název:
Die Lehrlinge zu Sais, 1802
více info...
Přidat komentář
„Básníci jsou obviňováni z přehánění a jen promíjí se jim jejich obrazná přenesená řeč; dokonce bez hlubšího prozkoumání přestává se na tom, že jejich obraznosti připisuje se ona podivuhodná vlastnost, jež vidí a slyší mnohé, čeho jiní nevidí a neslyší, a která v rozkošném blouznění libovolně nakládá se skutečným světem; mně však se zdá, že básníci dosud málo přehánějí, jen jemně tuší kouzlo oné řeči a zahrávají si jen z obrazností, jako dítě si hraje s kouzelnou hůlkou svého otce.“
Poetická vize přírody, jako místa dokonalé harmonie. Podle Novalisových fragmentů je úkolem nás lidí, našich srdcí a našeho rozumu, sjednotit se s přírodou a doplnit tuhle kosmologickou nádheru. Je to velmi panteistické, jak si všiml už přede mnou zarivybagr (lidi, kam vy na ty jména chodíte? :-)).
Jestli mě přečtení Učedníků Sájských obohatilo, to vlastně ani nevím, dočetl jsem tuhle knížečku za hodinku na jeden zátah, aniž bych to zjistil. Líbilo se mi to, určitě, ale trvalejší zásah? Ten nepředpokládám.
Krásná, poetická kniha. Panteistické vzývání přírody, hledání její šifry, jejího mystéria, které je popisováno jako zasvěcení Mistrem pro učedníky Sajské. Kromě řádu a krásy přírody ovšem Novalis zmiňuje i její temnou část, smrtící a rozkladnou. Vidí však cestu v pohledu osvíceného člověka, který zasvěcen do přírodního mysteria dokáže přírodu harmonicky kultivovat. Celá útlá knížečka je psaná stylem, který možno považovat za báseň v próze.
Štítky knihy
příroda romantismus panteismus
Autorovy další knížky
1940 | Modrý květ |
1917 | Hymny na noc |
1996 | Učedníci Sajští |
1967 | Květinový prach |
1991 | Zázračná hra světa: úvahy a fragmenty |
Nádherná forma, jak se zdá dle dalších komentářů, zřejmě odvádí pozornost od neméně pozoruhodného obsahu: „Člověku jest ke všemu, co podniká, obrátiti neztenčenou pozornost anebo své já (…) a učiní-li tak, podivuhodným způsobem vznikají v něm záhy myšlenky nebo nový druh vjemů, které asi nejsou než jemné pohyby barvící nebo klapající tužky, nebo podivuhodná stahování a utváření pružné tekutiny. Šíří se z místa, do něhož dojem se vbodl s živou pohyblivostí, a unášejí s sebou jeho já. Začasté může hned zase zničiti tuto hru, když rozdělí opět svou pozornost, nebo nechá ji těkati libovolně, neboť nezdají se býti než paprsky a účinky, které ono já všemi směry probouzí v onom pružném médiu, neb jeho proměny v něm, nebo vůbec zvláštní hra vln tohoto moře. Nejvýš pozoruhodné jest to, že člověk teprve v této hře všimne si opravdu své zvláštnosti, své specifické svobody a že mu připadá, jako by procitl z hlubokého spánku, jako by teď teprve byl ve světě doma a teď teprve denní světlo šířilo se po jeho vnitřním světě.“ - Nelze než si přát, aby nám všem připadala příroda jako tichý, divuplný chrám, a ne jako veselá kuchyně a spižírna...