Ucho
Jan Procházka
Povídka o odposleších v 50. letech, které se nevyhýbaly ani komunistické smetánce. Pomocí krátkých, úderných vět vykresluje atmosféru strachu, která postihla dům náměstka ministra...
Přidat komentář
Příběh o ochromujícím strachu a lámání charakterů. Divadelní hra Lenky Procházkové podle scénáře Jana Procházky k trezorovému filmu Ucho se skvělým Radkem Brzobohatým a Jiřinou Bohdalovou v hlavní roli.
Audiokniha.
Kedysi dávno pradávno som videla film s veľmi kvalitným hereckým obsadením Bohdalová - Brzobohatý.
A tiež knižná predloha je výborná. Autor na pár stránkach rozohráva komornú drámu "zo života" komunistického pohlavára a jeho ženy v 50-tych rokoch 20. storočia.
Povinná jazda pre tých, ktorí nostalgicky spomínajú, ako bolo za socializmu dobre...
schizoidní, depresivní, absurdní ve své autentičnosti... ten pocit, jako být uzavřen v maličké kleci, mlátit hlavou o mříže a přitom rozdávat milé a úslužné úsměvy na všechny strany
Jelikož jsem nejdříve viděl vynikající film z roku 1970, tak jsem si při čtení dosadil do hlavních rolí Jiřinu Bohdalovou a Radoslava Brzobohatého. Novela zobrazující jednu noc přesvědčivě vystihuje atmosféru strachu, ale také manželské drama. Jako kouzlo nechtěného mi připadá brožované vydání z roku 1990, které je vydané ještě nekvalitním komunistickým tiskem.
Citace: "Ani jeden z nich není pingl! Ani jeden! Samí kliftóni!"
Strčí Ludvíka loktem.
"Kousek lososa!" řekne nahlas. Číšníkovi.
Ten se rozhlíží po mísách.
"Losos je to červený!" řekne Cejnar.
(SPOILER)
Závěr dramatizace ČRO mluví za vše:
Teď tě přece nemůžou udělat ministrem, když to všechno slyšeli. Copak teď tě můžou udělat ministrem?!
No to je právě to, že teď už můžou!
Ludvo já mám strach, já se bojím.
Bojíme se - všichni.
Procházkův styl není nejspíš pro každého, ale já ho mám sakra rád. Jako jo, věty vypadají divně, jsou krátké a stručné. Ale slova jsou vybrána tak, aby nás to hned chytlo, abychom si hnedka představili situaci. Žádné slovo zde není navíc. Vše tak strohé, až prostě geniální. Jednoduché a v jednoduchosti je někdy síla. Nač psát dlouhé věty, které nemají konce? Aby to bylo literárně přívětivější? V tomto případě rozhodně ne. V případě takové krátké povídky, která se odehrává během jednoho večera na dvou místech, je prostě lepší psát krátce a jasně. Výsledkem je hmatatelná atmosféra, plná strachu a obav, cigaretového kouře a špíny pod kuchyňskou linkou.
Procházka své postavy nevykreslil socialisticky krásně. Mají plno much. Nejsou to hrdinové socialismus, ale prostě obyčejní lidí jako každý jiný. A v tom je to kouzlo. Nejsou zde postavy rozděleny černobíle jako nejspíš v jiných prózách z dob socialismu.
Je ale zajímavé, jak reagujeme na minulost. Zdá se nám všem, jak byl hrozný život v době soudruhů. Jak bylo hrozné, když někdo byl odposloucháván, sledován a pronásledován. Dnes je taková svoboda, že si můžeme napsat vše, co chceme, ale vše se zaznamená někam na megavelké úložiště. Rozdíl je pouze ten, že každý vědomě a dobrovolně píše vše, co někde pak leží na úložišti. Dnes je to promakanejší. Už není potřeba sedět v minibusu ve vedlejší ulici a natahovat uši ke sluchátku.
Ucho - skvělá krátká povídka, která mě vtáhla do děje už jenom anotací, kterou jsem si o ní přečetla. I přes to, že děj je vyprávěn poněkud syrově, věty jsou stručné, přesné, výstižné, což není úplně můj šálek čaje, autor dokázal atmosféru popsat velice věrohodně. Není divu, že stejnojmenný film musel do trezoru - mimochodem, ten také vřele doporučuji.
Nechci samozřejmě křivdit jiným autorům, ale vždy jsem měla pocit, že povídek/románů odehrávajících se v 50. letech minulého století v Čechách zkrátka není dost, a proto jsem ráda, že jsem na Ucho narazila a okamžitě ho přečetla.
A na závěr malý rodinný příběh. Vydání, které jsem četla, si maminka koupila v 90. letech. Kupovala tehdy co nejvíce dříve nedostupných knížek, protože se bála, aby opět nepřišel někdo, kdo bude tvrdit, že se nic z toho tehdy nedělo...
(SPOILER) film jsem viděla už v kdysidávnu. Tenkrát na mě nesmírně zapůsobil. Tak jsem se po letech rozhodla konečně to přečíst. Při čtení jsem si všimla, jak přesně použili do filmu dialogy, byly na slovo přesné. Film nezdramatizoval poslední stránky knihy, poté co se Ludvík stal ministrem, ale myslím, že filmu to neuškodilo, ale kniha byla zakončena naprosto výmluvně, přesně. Kniha měla nesmírnou sílu, je to o lidech, politice, strachu, moci i bezmoci, o uchu....ale také manželské drama. Doporučuju i film.
Mám velmi ráda tento styl psaní, kdy stačí pár slov a člověk je chycen v pasti děje i atmosféry. Slova navíc by rušila, méně by činila text neúplným.
Petří mezi ty knihy, které je možné číst znovu a znovu a pořád vám bude běhat mráz po zádech, ale nebudete moci přestat číst.
Snad by to měla být povinná četba na střední školy, aby mohly děti prarodičům připomínat, že ta doba nebyla dobrá, natož lepší a tráva zelenější (i přeste, že je to teď aktuálně, eufemisticky řečeno, hodně nedobré).
Ze začátku mi vadil styl psaní v "holých" větách, ale postupně jsem začala být zvědavá, jak příběh dopadne.
"Teďka chceš umejvat nádobí ... ?" řekne Ludvík "Venku už ... prosím tě, zpívají ptáci!" "Ptáku ... !" řekne Anna. Polohlasem. Pohrdavě. - moje oblíbená pasáž :).
Velmi čtivá kniha, přečetla jsem ji na jeden zátah ani ne za dvě a půl hodiny. Zřejmě i proto, že znám filmové zpracování z roku 1970, brala jsem jako výhodu, že na mě hlavní postavy promlouvaly hlasy Jiřiny Bohdalové a Radoslava Brzobohatého. V jednom rozhovoru paní Bohdalová říkala, že pro ni bylo ztvárnění té postavy náročné a pan Brzobohatý jí prý řekl něco ve smyslu: "Chtěla jsi to, tak se snaž!" A já myslím, že výsledek její snahy je bezchybný. Jak je uvedeno na přebalu knihy, strach z ucha - odposlouchávacího zařízení se nevyhýbal ani nejvyšším kruhům komunistické smetánky. Navíc hlavní postavy kromě toho, že mají s režimem společného trochu víc, nejsou úplně kladnými hrdiny, mají své mouchy (jako každý) a v knize je tento fakt zdůrazněn. Na jednu stranu se proto čtenář naplno vciťuje do jejich obav a strachu, na tu druhou mu ale nemůže uniknout, že Anna je neskutečná špindíra a hysterka a Ludvík zase násilník a holkař. Alkohol teče proudem a není snad osoby, která by byla střízlivá, což ve výsledku onu situaci ještě víc zhoršuje, jak už to tak s alkoholem bývá. Parádní a strhující kniha, kterou neodložíte, dokud ji nedočtete.
Většina zná Ucho spíše z filmového zpracování Karla Kachyni, kde hlavní role Ludvíka a Anny skvěle ztvárnili Radoslav Brzobohatý a Jiřina Bohdalová. Díky svému obsahu ležel film dlouhá léta v na dně "trezoru" a kniha samotná byla vydána až po revoluci.
Novela na mě působila ještě mrazivěji než film. Nikdo si v té době nemohl být ničím jistý - ani vysocí funkcionáři. StB měla uši/ucha všude.
Bezvýchodnost a strach - to jsou dva hlavní pocity, které Ludvíka a Annu tou nekonečnou nocí provázejí...
"Tomu ..., co není pravda, možná budou věřit! Oni hlavně nebudou věřit tomu, co je pravda!"
Skvělé!
Absolutně „hustý“. Sice má občas slabší místa, ale závěr je naprosto... Viděl jsem Ucho v divadelním zpracování, teď ho mám i přečtené a chystám se na film. Poutavé, děsivé. Zdá se mi, že způsob vyprávění nemá daleko ke scénickým poznámkám, což chladně dokresluje atmosféru. Určitě doporučuji všem. Jelikož je popisované období vzdálené mé zkušenosti, někdy na mě děj bohužel/bohudík působil jako pohádka.
Jako první jsem shlédla film, posléze přečetla knihu. A musím říci, že toto je jeden z mála výjimečných případů, kdy film "šlape na paty" knižní předloze. Zaplaťpánbůh, že tento "absurdistán" je již minulostí.
Jana Procházku čtu velmi rád.Když jsem viděl film vůbec mě nenadchl a tak jsem si koupil knihu.Po jejím přečtení jsem zjistil,že je to nesrovnatelně lepší.Film jsem od té doby neviděl a víckrát ho nemusím,ale knihu jsem už četl několikrát.
Štítky knihy
zfilmováno 20. století Československo 50. léta 20. století komunismus zločiny komunismu odposlechAutorovy další knížky
| 1990 |  Ucho |
| 2009 | Kočár do Vídně |
| 1965 | Ať žije republika |
| 1966 | Přestřelka |
| 1992 |  Divoké prázdniny |
Perfektní! Ta stísněná atmosféra jedné noci, dvou lidí. Všudy přítomný strach, prolínání malého světa vily s dějem na večírku velkého světa politiky. Film je skvělý v obsazené Bohdalová, Brzobohatý, v knize vidím ty jejich výrazy, změny nálad. Jednotlivé momenty noci. Zpověď v hádkách. UCHO, velké téma i pro dnešní svět. Kde vlastně můžeme mluvit a o čem? Schizofrenie takového toho neustálého pocitu strachu a bezmoci.