Údolí
Egon Bondy (p)
Fiktivní příběh ze začátku třetího tisíciletí. Autor s vědomím blížící se smrti rekapituluje svůj život v okruhu přátel na odlehlém místě mimo civilizaci.
Přidat komentář
Miloval umění a na rozdíl ode mne i život, ale zejména miloval hudbu. Ať si každý připomene, že všichni jsme nějací.
(...)
Věnoval jsem se poezii a výstředním filosofiím, z nich jsem nakonec uvázl v buddhismu a taoismu. (...) Poezie - do níž zahrnuji, podle mého názoru právem, i psaní v próze - a vášnivě milovaná studia filosofická do té míry zabraly všechen čas, že mi tak tak zbývalo na pivo.
(...)
Již vícekrát jsem to napsal, a jsem tedy v rozpacích z opakování se. Ale nemohu obejít nebo zamlčet, že jedinou hnací pružinou celého mého života byla touha po dosažení Poznání. Nejsem hlupák, takže jsem vždy věděl, že dosažení tohoto cíle je nemožné, ale to, co mne oživovalo, byla touha, ta dodávala každému mému dni a každému mému konání smysl a mě sílu snášet svízele, které - byť jiným lidem připadají triviálně normální - byly pro mne horor: muset jednat s úřady, s policií, s tlachavými známými atd., atd. Moje touha po tom, jít po cestě Poznání - byť nedojdu konce - , byla něčím, čehož kdybych pozbyl, pozbyl bych úplně zájmu na životě jakkoliv třeba jinak vyhovujícím.
(...)
Poznání, resp. cestu k Poznání, jsem ovšem vzhledem ke své nátuře nacházel v první řadě ve slovu. (...) A pak se stalo jen pouhých pár let před Juliinou smrtí cosi jako příprava či generální zkouška na tuto událost. Jednoho krásného dne jsem zjistil, že jsem touhu po dosažení Poznání zcela ztratil - a zůstal jsem klidný.
(...)
Jak se říká, zbyl jsem tu na ocet. Je kyselý. V tom má Konfucius pravdu, ačkoliv jsem vždy viděl pointu známého orientálního vtipu v tom, že Lao-c´ prohlásil po ochutnání, že je sladký. Ne. Je kyselý. Vůbec, čím jsem starší, tím víc začínám Konfucia brát vážně. Číst scholastické mentorování Ču Sia bych už asi nedokázal, ani kdyby mě platili. Ale Lun-jü jsem si najednou před lety položil na židli k posteli a už tam zůstaly.
(Egon Bondy: Údolí. Bratislava: 1998.)
Autorovy další knížky
| 2007 |  Bratři Ramazovi |
| 1991 | Invalidní sourozenci |
| 1997 | Cybercomics |
| 2006 | Šaman |
| 2006 | Buddha |
Básnik, spisovateľ a filozof sa na sklonku života vydáva dožiť do odľahlého údolia, ďaleko od veľkomesta, v prostredí ktorého prežil doterajší život. Príbeh sa odohráva v akomsi bezčasí, nie je ohraničený rokmi. Vieme len, že sa odohráva v časoch elektriky, internetu a mnohých lokálno-globálnych konfliktov. Svet veľkej politiky zasahuje do odľahlého údolia len okrajovo a nikdy nie konkrétne. Jeho obyvatelia sa o svete vonku dozvedajú najmä prostredníctvom zvláštnych návštevníkov, dezertérov, pomätencov či jurodivých blúznivcov. Ústrednou témou však ostáva básnikovo filozofovanie nad doterajším životom, nad tým, čo zmysel stratilo a čo ho na sklonku života ešte teší. Mnoho originálnych myšlienok sa takto vošlo do pomerne útleho spisku, v kontexte Bondyho bibliografie menej známeho. Možno aj tým, že vyšiel v Bratislave, pomerne malom náklade a len v jednom vydaní, pokiaľ mi je známe tak aj bez dotlače. Poznámka: Užívateľka charlosina v komentári vycitovala viacero zaujímavých úryvkov. Ja na záver ešte jeden pridám:
"Trpké a bezvýchodné by bylo, kdyby byla jen jedna možnost, jediná cesta, jediná pravda. Jediná pravda je nutně prostě jen jedinou verzí, zatímco skutečnost je velmi široké spektrum verzí.".