Ulice temných krámků
Patrick Modiano
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/199209/bmid_ulice-temnych-kramku-lBn-199209.jpg
3
87
87
Guy Roland je muž, který ztratil paměť a snaží se rekonstruovat vlastní minulost. Jako bývalý soukromý detektiv používá postupů policejního pátrání a z dokumentů, fotografií, adres a rozhovorů skládá historii jednoho života. Na své pouti proti toku času se dostává do období německé okupace Francie. Příběhy postav, kterými je románový děj zalidněn, dostávají za těchto podmínek takřka tragické rozměry. A nezřídka také tragédií končí, jako osud samotného Rolanda a jeho přítelkyně.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1983 , Mladá frontaOriginální název:
Rue des Boutiques Obscures, 1978
více info...
Přidat komentář
Oceňujem štýl rozprávania. Je to akoby som sa pozerala na film, ktorý sa skladá z čriepkov. Tu adresa, tam človek, prchavá spomienka, len pretavené do slov. Ale na druhej strane, sme len ozveny... stopy piesky, závan vône, fotografia... čo po nás raz ostane? Hlavný hrdina, ktorý si nepamätá viac, len posledných pár rokov, pátra po svojej minulosti a chytá sa maličkostí. Je on touto postavou z fotky? A kto boli ostatní ľudia na nej? Dotvára si možný život a predstavuje si, čo mohlo byť... Je to pomerne melancholická kniha, hlavne atmosférou. Je o vykoľajenenom mužovi, ktorý menil identity (kedysi), a ktorému sa stane viackrát pri pátraní po minulosti, že si ho neznámi ľudia pozvú do bytu a venujú mu krabicu fotografií. Koľkokrát sa to môže stať v skutočnom živote?! Tu autor stratil moje sympatie, sorry. (Not sorry.) A aj keď je o období počas vojny, nie je to bojový príbeh, skôr o je o koreňoch a vlastne končí neukončene. Asi ako život sám.
Kniha mi připomíná drama Cestující bez zavazadel od Jeana Anouilhe... Cestujeme světem osvobození od toho, co nás tíží v mysli, od vzpomínek často nešťastných a trpkých. Na čem se vůbec zakládá lidský život? Jsou to příběhy, které jsme prožily, nebo ty, které nás teprve čekají? Je člověk minulosti stejný jako člověk přítomný? A utváří nás prožité, nebo to, jak uvažujeme nad tím, co může přijít? Modiglianiho román je znepokojivým svědectvím o minulosti, o lidském charakteru i o mysli člověka. Všichni jsme jen stopy v písku...zbude po nás možná vzpomínka a možná pár fotografií. Mlhavý obraz v paměti někoho, kdo nás miloval, či koho jsme milovali my...
Všichni jsme "lidé z pláží" a písek uchovává jen na okamžik stopy našich nohou.
A tak mne napadá, kdo přede mnou četl tuto knihu, držel ji v ruce, listoval v ní. Které řádky musel číst znovu a znovu, protože na nich našel něco, co ho oslovilo, co ho okouzlilo, co ho rozesmutnilo. Kolik lidí v tichu večera četlo ten příběh o hledání, identitě, běhu života a času. A kolik lidí, až příště vstoupí do starého domu, pomyslí na všechny ty, kteří šli po schodišti před nimi.
Toto rozhodně není kniha určená k oddechovému čtení. Je to místy hodně náročné ať už na psychiku, kdy některé postavy jsou opravdu smutné existence, a pak také na orientaci se v příběhu. Místy fakt zmatečné a listování zpět pro srovnání si obrazu je potřeba. Kniha mne zaujala, protože mám takovéhle zběsilosti ráda, ale chvilkama jsem trochu bojovala s nudou. . .
"Skrze skleněné tabulky ve dveřích jsem viděl spodek schodiště a měl jsem chuť vykročit po něm zvolna vzhůru, abych si zopakoval své tehdejší pohyby znovu si prošel, kudy jsem tenkrát chodil.
Domnívám se, že v domovních vchodech dodnes zaznívá ozvěna kroků těch, kdo tudy pravidelně chodívali a mezitím zmizeli. Stále tu po nich zůstává jakési chvění, vlnění stále slabší a slabší, kdo je však pozorný, ten je zachytí..."
moje první knížka od Patricka Modiana..a tudíž nesrovnávám (ale jak jsem se dozvěděla z doslovu od Václava Jamka, spousta motivů se u PM opakuje...)..a nebudu dlouho obcházet kolem, získal si mě...knížku jsem s užila..ponořila jsem se s neznámým do pátrání po jeho minulosti..na to že byl detektiv, střílel teda pěkně od pasu a tím rozvíjel zajímavou navazující linku..kdo byl ? kdo byli lidi , s kterými se ocitl na fotkách ?? a byl to opravdu on ? v knize na můj vkus velmi pěkně zachycena atmosféra a nálady...cítila jsem to chvění ve vchodech, sevření dechu na ulici...hmatala vzpomínky a pocity...a i když Ulice temných krámků začala naskočením do rozjetého vlaku a úplně stejně jsme pak z něho vyskočili, mně se moc líbila.
a asi zkusím i autorovy další. Howgh !
Téma identity, paměti a času je mi blízké (např. Auster a jeho Vynález samoty či Marías a jeho Černá zádu času) a obě zmiňované knihy se mi přece jenom líbili o trochu více jak Modianova kniha. Rozhodně se ale jedná o zajímavé literární dílo, na maximální hodnocení mi přece jenom kniha připadala místy trochu více rozvleklá, každopádně to už tak nějak k přemítání o minulosti patří.
Kniha, která začíná jako příběh spíše detektivní. Postupem času se však mění na dílo spíše psychologické a filozofické. Hlavní postava objevuje svoji minulost, a čtenář sám se stává hlavním hrdinou. Řada situací, řada scén je zde jen náznakových, a čtenář sám si musí vkládat vlastní představy. Téměř jako by sám ztratil paměť. Tomu nasvědčuje i samotná útlost knihy, kdy čtenář není pouze pasivním příjemcem ale skoro spoluautorem. Děj je vystavěn dokonale, neboť to, co nám v aktuálním okamžiku chápání děje spíše komplikuje, nám dává možnost porozumět tomu, s čím jsme se seznámili před časem. Nicméně, trošku slabou stránku spatřuji v poměrně předvídatelném závěru, který není nijak překvapivý. Ale otázkou je, zda chtěl autor vlastně překvapovat.
S ohledem na "modré hodnocení" jsem měla z počátku obavu, jestli kniha stojí za to, ale začátek mě příjemně překvapil. Kladla jsem si akorát otázku, jak by člověk pátrání po své zapomenuté minulosti mohl tak dlouho odkládat. Průběh pátrání byl zajímavý, i když mě postupně trochu štvalo, jak byl vlastně každý tak ochotný pomoci - když zhodnotím, jak se vyptával a navštěvoval lidi i u nich doma, musím říct, že já bych na něj asi koukala dost s nedůvěrou... Závěr mi bohužel přišel tak nějak uspěchaný, čekala jsem nějaké zhodnocení vlastních minulých činů, které hrdinovi vytanuly na mysli nebo mu byly připomenuty jinými. Nakonec hodnotím průměrně.
Knihu jsem četla v rámci čtenářské výzvy a zaujala mě atmosférou, stylem, obsahem, dobře se čte :-)))
Nalákána Goncourtovou cenou za tuto knihu, musím po přečtení konstatovat zklamání. Jednak jsem se ztrácela v tom množství navazujících postav, které hlavní hrdina při svém pátrání po minulosti objevoval a jednak jsem zřejmě očekávala silnější dojem z toho pocitu odcizení, hledání identity a prázdnoty žití, která je avizována na obálce a v doslovu. Francouzi jsou na tyhle existenciální otázky experti, tady mi to ale moc nerezonovalo, možná i proto, že důraz příběhu je více soustředěn na zápletku v podobě mnoha postav - záměrně - které postupně upadnou opět v zapomnění. Zřejmě tak to dopadne u mě i s touto knihou.
Zdaleka největší předností knihy je její atmosféra - tíživá, nepříjemná, dusivá, osamělá, melancholická i smutná. Nicméně střípky poskládané do mozaiky jsou stejně chaotické jako kniha sama. Představit téma skrze dusivé střípky životů je sice velice autentické vzhledem k tématům knihy, ale na druhé straně poměrně čtenářsky nepřívětivé. Přes kratičkou délku knihy se budete někdy ztrácet a listovat nazpátek, abyste získali ucelenější představu, kterou ale stejně nezískáte, protože to není autorovým záměrem. Má to myšlenky hodné zamyšlení a nádherně vykreslenou atmosféru, ale možná že je kniha vlastně až moc dobrá v té atmosféře, protože se k její dusné atmosféře vlastně znovu nebudete chtít vracet. Nic pro milovníky dějových knížek, ani pro milovníky dobře vykreslených postav. V obojím případě zde najdete (záměrně) jen črty. 65%
Tíživost okupace Francie bravurně maskovaná za pseudodetektivní román s jasným filozofickým podtextem tázání se na základní ontologické otázky - ,,Kdo jsem?" a ,,Jaký je smysl toho, že tu jsem?" Patrick Modiano píše lehce, běh románu plave v ,,pěně dní", naléhavost a tíha doby se ale postupně vynořují, vždycky z nich ovšem zbudou jen špičky ledovce, ta pravá hrůza a tíha na povrch nikdy nevyplave, zůstane milosrdně pohřbena pod závějemi sněhu i lidské paměti... Velmi chytře napsané, osobně jsem ale měl trochu problém orientovat se ve všech těch cizokrajných jménech a místopisných názvech... Kniha mi svým charakterem a navozením pocitu ohrožení z mezní/přelomové doby připomněla aktuální palčivý francouzský román Podvolení od Michela Houellebecqa...bezstarostným rastrem hlavního hrdiny/vypravěče, tématem identity a jejího ohrožení, motivem všudypřítomného cizorodého prvku (Rusové, Jihoameričané, Řekové/muslimové), motivem vykořeněnosti...
Anotace knihy je lepší než kniha samotná. Zpočátku poměrně chaotický a velmi táhlý příběh neznámého muže, který stránku za stránkou sbírá střípky své minulosti, aby nakonec zůstala naznačená, zpola odkrytá, odhalující jeden z mnoha osobních příběhů zlé doby. Gradující děj je useknutý jako ocas loveckého psa. Není důvod sekat, způsobovat utrpení čtenáři a useknutím přijít o vlastní funkci závěru, kterou v sobě příběh nese...dopovědět příběh celý, zakončit ho posledním chlupem, posledními větami s pointou...
Nositel Nobelovy ceny za literaturu... pro mě osobně zatím velké zklamání. K této knize se rozhodně nebudu vracet. Připomíná film se závěrečným "To be continued", který ale vůbec žádné pokračování nemá.
Čtivě napsané, jinak nezaujalo. Ale ještě něco si od autora přečíst zkusím, protože styl psaní se mi líbí.
Kniha byla zajímavá. Nic podobného jsem nečetla. Přesně vystižené zmatení a chaos u člověka, který ztratí paměť a prostě se nedopídí všech podrobností ze svého života. Vybaví se mu pár vzpomínek, ale ke svému jménu mu chybí život. Moc dobře se mi kniha četla.
Jediné co mne zaujalo na knize , byla skutečnost , že autor uměl pár slovy naprosto obdivuhodně vystihnout atmosféru jednotlivých okamžiků. Jednotlivé scény jsou jako živé , bohužel dohromady nějak moc nesouvisí a nedávají konkrétní děj. Příběh je zmatený , nedává smysl , je útržkovitý , zřejmě jako paměť hlavního hrdiny. Asi to mělo nastínit chaos v jeho hlavě. No dobrá.....ale nemyslím si , že se najde mnoho čtenářů , kteří po takovém chaosu touží.....
Priznám sa, že som o Patrickovi Modianovi nevedel a prvý krát som na jeho tvorbu narazil až potom, ako dostal Nobelovu cenu za literatúru.
Na knižku som sa veľmi tešil a musím povedať, že čítanie mi spôsobovalo veľkú radosť.
Nie vždy jednoznačné, nie vždy ´ťah priamo na bránu´.. ale práve v tom spočívalo čaro tohto diela - aspoň ja som to tak vnímal.
Hľadanie, obzeranie sa späť do minulosti.. veď hoci sa vraví, že človek by nemal venovať prílišnú energiu vracaním sa do minulosti, mal by žiť viac pre prítomnosť.. nie vždy je to jednouché. Minulosť je predsa našou súčasťou.
Osobne mám tému ´návratov´ rád a tak knihu vrelo odporúčam všetkým tým, ktorí sa radi obzerajú späť, aby si niečo pripomenuli, niečo našli, niečomu porozumeli..alebo len tak zaspomínali :)
Ačkoli je to o "mém" tématu - ztrátě paměti a autor získal loni Nobelovu cenu za literaturu, nezaujalo...
Tíživá atmosféra okupované Francie, pomalé odhalování minulosti, čtivý jazyk. Výborná kniha.
Štítky knihy
francouzská literatura psychologické romány ztráta paměti, amnézie Goncourtova cena
Autorovy další knížky
| 2014 |  Ulice Temných krámků |
| 1986 | Takoví hodní hoši / Mládí |
| 2007 | Dora Bruderová |
| 2017 | Katka Krátkozraká |
| 1980 | Vila Triste |
Zvláštní kniha. Příběh detektiva, který ztratil paměť, by mohl evokovat temný noir americké školy, ale tak tomu zde není. Ani říci, že zde jde o hledaní vlastní identity, by nebylo přesné. Hlavní hrdina se neptá, kdo je, ale kým byl - hledá svou minulost. A když se pokouší využít své dovednosti vyšetřovatele, nemá se pořádně čeho chytit: jen pár zasutých stop, mlhavých vzpomínek, útržků. Velmi smutná kniha..