Ultima Thúlé, nejzažší zem
Vít Slíva
Kolik toho unese báseň? Nikoli ve smyslu „jak mnoho“, nýbrž „jak nejméně“. Právě s tímto pokušením se Vít Slíva vyrovnává. A je to pokušení, k němuž v jistém okamžiku dojde snad každý zasvěcenec Poezie, přičemž Slíva si k němu klestil cestu již v předchozích sbírkách. Dalším silným momentem budiž setkání Eróta s Thanatem, objetí lásky a smrti. A pak jsou tu věci poslední, Slívova eschatologie — loučení, ztráty, tíže nenávratna. Procházíme se básníkovou „temnou nocí“, tedy stavy plnými úzkostí a nejistot: Co s námi bude, až tady už nebudeme? Co všechno utáhne slovo, když se ho musíme vzdát? A co utáhne víra, když se dostavují myšlenkově studené běsy pochyb? Barokní sváry a v nich více tmy než světla… a Boha nevidět. Vím, že bych měl věřit, ale neumím to. Neumím to, ale modlím se.... celý text
Přidat komentář
Slíva až podivně plačtivý, ve srovnání s poslední Šiktancovou sbírku, kde popisuje také ubíravé ubývání, je mi Slívovo štkání až jakýmsi podivným umanutným pláčem. Byť ještě není důvod, autor je ve věku 68 let poměrně mlád :)
Objevila jsem Víta Slívu a líbí se mi. I to, že se v knize občas mihne Platón a autor se netají náklonností k němu.
Básně jsou syrové, někdy temné a často silné, v každé je jasná emoce. Ale mezi tím se objeví i snivé a něžné.
Svíce plane pod měsícem
měsíc nad svící
Světla nikdy nenasycen
v obou hořící
Autorovy další knížky
1987 | Jak lomikámen v dešti |
2002 | Bubnování na sudy |
2011 | Račí mor |
2016 | Nejlepší české básně 2016 |
1997 | Volské oko |
Literární ekvivalent exhibicionismu.
Pod honosným kabátem se skrývá jen...
Platón by zaplakal.