Ulysses
James Joyce
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/480234/bmid_ulysses-TYs-480234.jpeg
4
188
188
Jedno z vrcholných děl světové literatury v anglickém originálu. Román Odysseus, který poprvé vyšel v roce 1922, se řadí k vrcholům světové literatury a je mnohými považován za nejvýznamnější anglicky psané dílo 20. století. Dílo odkazuje na Homérovu Odysseiu i další pilíře evropské literatury a kultury. Na pomyslném jevišti irského Dublinu ožívají během jednoho dne příběhy jeho obyvatel, které se prolínají, míjejí, jsou zahalené do proudu vědomí a podvědomí, symboliky, experimentu a ve výsledku tvoří jediný monumentální celek.... celý text
Přidat komentář
Ačkoliv jsem ji už četl aspoň stokrát, nedočetl jsem ji ani jednou až do konce...a tak se na ni chystám v důchodu, a to by v tom byl čert, abych se nedopídil konce a snad i pochopení! A tak ji prozatím nemám odvahu ani hodnotit...
Dlho som túto knihu čítal a ešte dlhšie som sa ju snažil pochopiť, ale doteraz sa mi to celkom nepodarilo. Nedá sa porovnať so žiadnou inou, štýl je jedinečný a pre väčšinu čitateľov asi ťažko stráviteľný. Naozaj výnimočné dielo.
Netvrdím, že jsem tuhle knihu napoprvé pochopila... na to je úžasně poetická / nesmyslná / plná odkazů / plná Irů / plná irských dějin / plná neobyčejných obratů / plná... ??? Joyce je mistr v hledání pozoruhodných slovních spojení a slov vůbec. Mistr v tom, jak nás zaujmout / zmást / zavést docela jinam / zaskočit / nutit zapřemýšlet... Určitě se k němu vrátím, abych si utřídila - pokud to půjde - svoje názory na tuhle neobyčejně napsanou knihu.
A tímto jsem, přátelé, naplnila svůj osobní seznam Čtenářské výzvy!!!
Ha! Co říci, tato kniha to je interpretační a desinterpretační kretenský labyrint. Lze ji interpretovat mnoha úhly pohledu a vlastně pokaždé se trefíte a zároveň má člověk vzadu v hlavě, někde skrytě, pocit, že je úplně vedle. Ostatně už samotný název díla, tedy originální, je přepis. Možná proto, by se Odysseus měl především číst a to opakovaně. Za život mám za sebou prozatím pouhopouhé dvojí čtení, ale vím, že se k ni zcela určitě vrátím a to pravděpodobně opakovaně. Dle mého názoru se jedná o velkou hru literatury a tak ji chápu a tak ji čtu a víc kecat netřeba.
Po letech jsem se k této knize vrátila a stále si stojím za tím, že je to právě ta kniha s kterou bych odjela na pustý ostrov.
James Joyce se pro mě po přečtení Portrétu mladého umělce a Odyssea stává absolutním géniem a šílencem. Odyssea jsem četl celý rok s jednou přestávkou, která byla nutná, protože kdybych toto dílo četl v kuse, nebyl bych asi z něj tak nadšený a asi by mě unavil. Tento román je nazýván jako klasický zástupce experimentální a modernistické literatury. S prvním zařazením naprosto souhlasím, s druhým ale nemám tak úplně jasno, protože existuje jeden takový pojem: postmoderna. James Joyce vlastně odkryl část struktury nebo stavby používající se v postmoderním románu, kterou často aplikuje např. Umberto Eco. Už jenom ten název je postmodernistický, protože jde o román s paralelou na Homérův epos (z těchto parelel uvedu např. slepý klavírista, sirény, rozhovor s námořníkem, když se Bloom a Štěpán Dedalus vrací domů...) a postmoderna se vyznačuje mj. tím, že odkazuje na díla dalších autorů. A citací najdeme v Odysseovi spousta a to ne jenom na Homéra, ale také na Bibli, na irské popjevky a říkačky. Dále pak hra s jmény- Dedalus-Daidalos. Další postmoderní prvek: je mnoho cest, jak přistupovat k tomuto románu. Jelikož autor využívá své obrovské znalosti z historie, literatury, cizích jazyků, matematiky může se dílo brát jako takový výlev spisovatelových znalostí. Poté knihu brát jako experiment a obdivovat precizní jazyk a styly jednotlivých kapitol. James Joyce také Odyssea zašifroval do obrovského labyrintu, na který si troufnou jen velcí literární historikové a musím se přiznat, že tuto vrstvu jsem ani nehledal, protože jsem ji považoval za předem prohranou.
Líbilo se mi, že Joyce použil několik postav z jeho předchozích děl a dává tak svému celoživotnímu dílu pevnou ucelenost.
Co se týče experimentů. To byl nejhlavnější důvod, proč jsem Odyssea začal číst. Byl jsem z nich ohromen a nadšen. Spisovatelův talent popsat do nejmenších podrobností každý detail, každou vteřinu jednoho dne jsem si plně vychutnal. Kapitoly psané tak krátkými větami, že často šlo jen o jedno slovo, jsem si vychutnával a na kapitoly s větami dlouhými na stránky jsem pohlížel s obdivem. Poslední kapitola se mnou zatřásla a poznal jsem Joycovu doposud skrytou a do jisté míry také šokující stránku. Ovšem občas mi vadila přílišná délka jednotlivých kapitol, ale i to jsem s někdy i velkou námahou přečetl.
Odysseus se mi stává knihou, ve které je stále co objevovat, stává se pro mě pokladem světové literatury.
Pokoušela jsem se číst už na gymnáziu a odložila jsem pro netrpělivost a nedostatek času. I teď mi ale tato kniha trvala přečíst skoro 2 měsíce. Je to obtížné čtení, střídají se tam stavy vědomí i podvědomí, automatické psaní způsobuje, že je text mockrát nesrozumitelný, často jsem se v něm ztrácela. Autor musel být velmi vzdělaný, protože se v knize objevuje mnoho informací z mnoha vědních oborů. Jsem ráda, že ji mám za sebou, nemám vlastně experimentální prózu ráda, ale nějakým záhadným způsobem se mi to i líbilo.
Takzvaný stream of consciousness. Chrlíte na papier všetko, čo vám práve lezie z lebky. Alebo z inej časti tela, len ten papier by mal byť mäkší a aspoň štvorvrstvový. Kto považuje za literatúru klystýr vo forme polstranových viet bez elementárneho zmyslu, či pointy, tomu vďačne poskytnem kontakt na kvalitného psychoanalytika a samozrejme, maximálnu diskrétnosť. :)
Četla jsem od minulého listopadu po troškách, abych si tu rošádu užila. Nepřistoupila jsem k němu jako nějaký otrok čtenářského kamenolomu - což podle mého nejhorší přístup ke knize - , tudíž mi ta mi ta tíha jak je psáno mnohokrát "dole" nepřišla natolik nezměrná ( tím nechci říct že jsem položila k Odyssseovi žebřík poznání tak fortelně jako to učinil Joyce a doputovala do takových rovin, které na, nás čtenáře ,tak pěkně vylil :). ) Ovšem po zachycení té živé bytosti uvnitř a Joyce ji tam podle mě nějak zaklel jsem si řekla, že pokud měl on drzsost to s takovou bravurou napsat, já budu mít tu drzsost s lehkostí si to přečíst. Bez jisté lehkosti by tototiž mohlo přestat držet pohromadě a Odysseus by se mohl prostě i rozpadnout.
Douška: Není čeho se bát autor užil příliš mnoho vlastního zaujetí aby hodně lidí zaujal.(navždy)
Asi nejnáročnější kniha co jsem kdy četl, zpozdné v půjčovně bude kolem 300Kč ... Podle mě to není kniha pro běžného čtenáře, osobně bych ji nikdy nedočetl, nebýt toho, že když už něco "načnu" tak to téměř vždy dočtu. Podle mě to je pro "jazykovědce" nebo filozofy, ne pro normálního člověka. Kromě autora zaslouží nemenší uznání překladatel, v mém případě Aloys Skoumal -překládat to musela být tortura, stejně jako pro čtenáře.
Posbírala jsem veškerou svou odvahu a vyzvala na souboj Odyssea, dílo, které by se měl pokusit přečíst snad každý zdatnější čtenář, dílo, které bude častokrát pokoušet vaši trpělivost, soustředění a mozkové závity.
Když jsem začala číst, měla jsem pocit, že se ztrácím v labyrintu a o autorovi jsem přemýšlela, jestli byl šílený nebo geniální. Poté, co jsem přišla na to, jak Odyssea číst, jsem se musela zcela přiklonit k Joyceově genialitě. V tomto případě totiž nejde o to, JAKÝ příběh kniha vypráví, ale JAK příběh vypráví. A nutno podotknout, že ho vypráví úžasně.
Na každou z osmnácti částí byl použit jiný styl vyprávění a mě nezbývá než smeknout klobouk před autorovým nadáním, protože číst Odyssea, je jednoduše požitek. Pokud bych měla zvolit jednu "kapitolu", která mě oslovila nejvíce, byla by to zřejmě 15. epizoda: Kirké, kde zvolenou technikou byla halucinace.
Ověřená rada na závěr: nehledejte v knize příběh - ten je jednoduchý až triviální a vůbec není tak podstatný. Užijte si tu rozmanitost stylů, to, jak si autor hraje s jazykem. Smekněte před jeho vyjadřovacími schopnostmi a obohaťte si svou slovní zásobu.
Přeji hodně štěstí při zdolávání Odyssea, je to úkol nelehký, ale pokud se doberete konce (a i když pravděpodobně nikdy nikdo plně nepochopí celý jeho význam), pochopíte, že to stálo za to a že už pravděpodobně nic podobného v životě číst nebudete.
Naročná kniha kde najdeme spousta kapitol ma svuj vlastní literální styl. knihu jsem čelt skoro pul roku a v polovině jsem si musel dát oddych a přečíst si něco oddychového abych se k ni mohl vrátit. Kniha určitě stojí za pročtení pro toho kdo má rád natročnější a težší knihu a to nejenom po stránve vahove neboť šestset stran v takovém formátu a při použití spousty latiny italštiny francouštiny nebo anglických frází vás někdy dokáže zpomalit když ji čtete doma a napadne vás tyhle věci si překládat. Asi proto jsem knihu často nosil ven. kapitoly se Štěpánem Dedalem a jeho kumpánem Malachjášem turem Mulliganen jsou prostě o podme mě o něco lepší než s Poldym Bloomem. Kapitoly se Štěpánem mají lehký nadech filosofie a duchaplnosti které knize dodavá kouzlo. Jinak určitě pomuže mít dost načteného protože kniha má spousty odkazu na křesťanskou řeckou severskou mytologii a spousty klasických děl.
Odysseus není nic jiného než čirá dokonalost. A to o to větší, uvědomí-li si čtenář, jakým nezvyklým způsobem ji bylo dosaženo. James Joyce totiž naprosto převrátil strukturu prozaické literární formy, pro kterou je charakteristické, že v ústředí stojí příběh (pro ten platí, že by měl být v jistých aspektech podmanivý) a forma, která je užita pro jeho vyprávění, je jen dodatkem, jehož cílem je případné zkrášlení a obohacení příběhu. James Joyce činí naprostý opak. Forma mu neslouží jako prostředek, ale jako cíl. Ta má být totiž dotažena k dokonalosti a příběh, který je touto formou vyprávěn, je jen něčím vedlejším - je prostředkem, který napomáhá dosáhnout vytouženého cíle tím, že danou formu zkrášluje a obohacuje - poskytuje jí totiž látku, bez které by forma byla prázdná (přesto jsem měl při čtení díla z mnoha autorových odkazů na Aristotela pocit, že Joyce věří v to, že někde "na nebesích" se nachází něco jako čistá forma, čistý akt, něco ve smyslu "myšlení myslícího myšlení" (o němž Joyce fascinujícím způsobem hovoří), která je však člověku nedostupná). To, že je příběh vedlejší, lze poznat i z toho, jak jednoduchý vlastně je. Je natolik jednoduchý, že by mohl být beze ztrát převyprávěn v několika minutách (i proto je tak těžké komukoli sdělit, "o čem" vlastně Odysseus je tak, aby to daného posluchače upoutalo, neboť zde není podstatné, "o čem je", ale spíše "jak je"). Proto se nelze divit zmínkám o podivnosti a absurdnosti této knihy, jimiž se různé komentáře a recenze na Odyssea jen hemží.
Tento cíl, dosažení co nejvyšší míry dokonalosti formy, musel být pro autora obrovskou výzvou. Domnívám se, že ji James Joyce dokázal naplnit. Tento naplněný cíl, který se nachází v díle zvaném Odysseus, je pak podobnou výzvou i pro čtenáře. Obdoba toho, co je charakteristické pro prozaickou literární formu, platí i pro čtenáře prózy. Ten je totiž zvyklý, že se mu v literárním díle dostává jistého příběhu - dokáže obdivovat i formu, ale ta je pro něj vždy pouhým pozadím a prostředkem. Číst Odyssea je proto neuvěřitelně obtížné. I já si zpočátku připadal, jako bych četl telefonní seznam. Pokud je však čtenář tvárný a dokáže přistoupit na hru, kterou James Joyce rozehrává (tj. pokud zapomene na potřebu převládnutí příběhu a začne místo toho "číst formu"), užije si Odyssea více, než jakoukoli knihu, kterou kdy četl. Užije si poté dokonce i různé obdoby "telefonního seznamu", jichž je v této knize víc než dost (jsou v ní obsaženy různé výčty osob, předmětů, apod., které jsou mnohdy velmi dlouhé), a které jsou přesto formálně natolik úžasné, že jsem je četl s obrovskou radostí.
Na závěr svého komentáře jedna "rada pro čtenáře", reagující na "radu pro čtenáře", kterou ve svém komentáři uvádí uživatel "pistalka": Pokud opravdu splníte Pistalkou zmiňované podmínky a narazíte v Odysseovi na pasáž připomínající divadelní drama, opravdu se ji netrapte. Pokud se jí budete trápit, znamená to, že jste se trápili vším, co bylo napsáno dříve - pak raději knihu zavřete a v blízké době ji už neotevírejte. Pokud jste se ovšem tím, co v knize tuto část předcházelo, netrápili, pak ji rozhodně nepřeskakujte. Je totiž z celé knihy tím nejzábavnějším a snad i nejzajímavějším (odmyslím-li si kapitolu předposlední, která je psána formou deskripcí a výčtů). To si ale uvědomíte opravdu jen tehdy, znáte-li dobře předchozí části a pokud jste se u nich také bavili.
Kdo mi teď, sakra, dokáže říct, na jaký hranici se dá absurdnost a snesitelnost obtížnosti takovéto knihy vůbec ještě snášet.
Odysseuse možná nezná každý, také ne každý čte knihy, proto tato velekniha bude noční můrou, ale taky jasným sluncem pro vášnivé a přemýšlivé čtenáře. Ať teď nebo dýl, každý to zkusí.
Tahle ,,kniha" je literární postrach všech knih a z daleka se s ní žádná nemůže srovnávat. Pokud se Vám jí podaří objevit ve Vaší knihovně, rozhodně to zkuste projet očima - možná Vás po chvilce začne bolet hlava. Rád bych zamachroval, že čtení zvládám, ale bohužel nikolivě. Začal jsem jeden pustej a osamělej večer, kdy jsem si dodal obrovského sebevědomí a ujistil se, že to můžu číst po částech, ale copak to šlo? Najednou jsem prosekal 60 stránek a za to jsem se pochválil. Řekl jsem si, že to zkusím i další den a pak příští vejkend. Stalo se a pokaždý se mí podařilo pokročit o nějakých těch 20 stránek, přičemž sem absolutně netušil, kde jsem to minule skončil, protože hádejte co. Ono to nedávalo smysl a navíc to taky nenavazovalo. Latinský fráze a občas rozebraná situace do morku kosti. Naposled jsem se k tomu dostal tak před třemi týdny a pochybuju, že přes veškeré úsilí, které se do toho snažím nějakým způsobem zabořit, se pročtu dál.
Odysseus mě děsně lákal a vlastně jsem ani nepochyboval o tom, že se s tím dokážu vypořádat. Během uplynulé doby s Joycem mě sváděly stranou od čtení blbosti, ale opravdu naprostý. Čtu si a co když je dole něco dobrýho v ledničce? No a takhle lehce se nechat porazit, to je ostuda. Ti, kteří se budou snažit o stejný boj, si možná všimnou také toho, že ten ,,ťulpas" se nám tu věčně bude, v tom svým klobouku a brejlích alá John Lennon, posmívat nad naší snahou.
Prej se jedná o parodii na Homérova odyssea, ale to bych musel nejdřív pochopit, co na tom paroduje. Že by další výstřelek s naší myslí?
Pro takovéto veledílo zůstaneme asi jednou provždy intelektově poddimenzovaní.
Nejvýznamější román tohoto století, díky kterému pro nás zůstane Joyceova fantazie a myšlenkový tok stejnou záhadou jako smrt dinosaurů.
Z celého srdce přeju hodně silných nervů a silných myšlenek pro příštího bojovníka. Nerad bych byl skeptik, ale stejně to zůstane 1:0 pro Jamese a to možná na dobu neurčitou.
Zmiňované vydání z roku 1976 s úpravou Libora Fáry jsem asi před pěti lety v antikvariátu koupila, a jak vidím, za 150 Kč jsem opravdu neprohloupila. Jen tedy bez papírového přebalu, ale ten nejspíš za tisícovku nestojí... Ani jsem nevěděla, že mám doma tak cenný kus - bohužel, k objevení vnitřní hodnoty jsem se ještě nedostala, na to teprve čekám...
Ve srovnání třeba s Francem Kafkou nejde o mystické psaní.
Čte se to dobře, ale jen po částech, a taky je to kniha, která mě dosud nikdy moc nevtáhla do děje.
Zajímavostí asi je, že autor se nedívá nikdy dopředu, tedy do budoucna. Jen se zabývá tím co bylo a je.
S Odysseem jsem svedl souboj třikrát. A třikrát jsem odešel poražený. Poprvé to bylo někdy v mých sedmnácti. Byl jsem velterová váha, nepřipravený. Odysseus mě smetl na prvních třiceti stranách. Nedokázal jsem se k němu přiblížit. Pořád mi unikal, používal slova, která jsem neznal, věty na sebe nenavazovaly. V tomto zápase jsem se nechytil ani trochu.
Podruhé to bylo někdy kolem mých dvaceti. Nebudu to prodlužovat, long story short, byla to stejná potupa.
Potřetí jsem si přišel vytrénovaný studiem anglistiky na univerzitě, byl jsem učenec, znalý vysoké literatury, i těch nejlepších borců - Faulknera, Eliota, Tennysona a nespočtu dalších. Proto jsem si zápas docela i užíval. Obdivoval jsem se mistrné finese Joyceových uderů, jakoby ani nebojoval pro diváky, všechny údery skrýval za zády, pak se vytasil s krásnou stream of consciousness sekvencí, která mě donutila až přivřít oči před takovou mistrovostí. Ale nakonec jsem si uvědomil, že Joyce je stále jiná liga. Obdivuju se všem, kdo dokáží s Joycem udržet krok, ještě jinak - já jim ZÁVIDÍM, protože si uvědomuju, že se za tím vším skrývá nesmírná genialita. A že já a dalších 99% smrtelníků jsme ochuzeni o potěšení z takové knihy prostě proto, že tato kniha obíhá na oběžné dráze v úplně jiné galaxii.
Štítky knihy
irská literatura Dublin rozhlasové zpracování proud vědomí
Autorovy další knížky
| 1993 |  Odysseus |
| 1983 |  Portrét umělce v jinošských letech |
| 1999 | Dubliners / Dubliňané (5 povídek) |
| 1974 | Kočka a čert |
| 1996 | Anna Livia Plurabella |
Co napsat o Odysseovi aby to nebylo plytké a nevyznělo to lacině či banálně...Bloom bloumá po Dublinu aneb nedočetl jsem, stejně jako mnozí přede mnou a po mně. Jazyk originálu, stejně tak překlad Aloyse Skoumala je skvostný, k tomu nelze nic dodat. Práce autora i překladatele má můj obdiv. Ale je to jako například s Duhou Gravitace od Thomase Pynchona; ta délka mě umořila, vše je natahováno do nesnesitelných rozměrů, vše chce být popsáno, vše směřuje k symbolu, k metafoře, k podobenství. Je toho ale tolik, že je to na úkor čitelnosti - čtivosti, chcete-li. I humor a satira, jíž je v Odysseovi spousta, je křečovitá a snaží se blýsknout tu citátem z Bible, tu citátem ze Shakespeare, tu citátem z nějakého polozapomenutého irského souchotináře. Pro vývoj moderní literatury je to jistě zásadní dílo, ale to je často problém zásadních děl. Jejich objem a monumentálnost mnohdy nehovoří ke čtenáři, ale sama k sobě. Dílo se svou vlastní oběžnou drahou. Dílo, jež se snaží uchopit celý svět a celou tehdy známou literární tradici, a jehož pochopení je často v nepochopení.
Ale rozhodně stojí za zkoušku se s Odysseem aspoň zkusit poprat.
Těm, co ztroskotali podobně jako já, bych doporučil vcelku povedený film Ulysses od Josepha Stricka ze 60. let. Je to samozřejmě odvar knižní předlohy, ale děj je věrný předloze a atmosféra Dublinu je poměrně slušná.