Umění a krása ve středověké estetice

Světoznámý autor Jména růže je i autorem filosofických a umělecko-historických esejů. Umění a krása ve středověké estetice patří k nejzdařilejším a nejinspirativnějším z nich. Eco v něm výstižně zachytil dějiny středověké estetiky, teologického i lidového vnímání nástěnných a deskových obrazů, hudby i architektury s důrazem na alegorický obsah a transcendentální dosah středověkého umění, jež nelze bez znalostí dobových estetických představ nikdy pochopit. Tato kniha je shrnutím dějin estetických teorií, které v období od 6. do 15. století vypracovala kultura latinského středověku. Jak udává autor, nejde tu o výzkum, který by si činil nárok na originálnost, nýbrž spíše o přehledný a systematický souhrn předešlých zkoumání. Základními prameny knihy je autorovo pojednání o estetických problémech u Tomáše Akvinského (1956), Études d'esthétique médiévale od Edgara de Bruyneho a antologie textů o metafyzice krásna od D. H. Pouillona. Nejde tu o shrnutí teoretické, ale historické. Účelem této knihy není filozoficky přispět k současné definici estetiky, jejích problémů a řešení, nýbrž nabídnout obraz určité epochy. Historie, kterou zde začínáme sledovat, je složitá a skládá se jak ze zlomů, tak z období stability. Z větší části jde ovšem právě o dobu stálosti, protože středověk byl jistě epochou autorů, kteří opisovali jeden od druhého, aniž by uváděli své zdroje, mimo jiné i proto, že v době kultury rukopisů bylo opisování jediným možným prostředkem, jak nechat kolovat myšlenky. Nikoho ani nenapadlo, že by opisování mohlo být přečinem, a jak se na sebe jednotlivé opisy vrstvily, nakonec se často už ani nevědělo, komu který výrok vlastně patří. Navíc vládlo všeobecné přesvědčení, že pokud je nějaká myšlenka pravdivá, patří všem. Tato historie má své nečekané zvraty a ty nejsou vždy tak nápadné a zvučné jako karteziánské cogito. Maritain poznamenal, že teprve Descartes je myslitelem, který se prezentuje jako „absolutní debutant", a po Descartovi se každý myslitel již bude snažit vkročit na dosud panenskou scénu. Středověcí lidé nebyli tak teatrální, domnívali se, že originálnost je hřích, projev pýchy. I středověcí lidé však byli schopní dát nečekaně najevo svůj důmysl a genialitu.... celý text