Umění být zdráv
Jan Vojáček , Věra Keilová
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/432416/bmid_umeni-byt-zdrav-Wul-432416.jpg
4
618
618
Proč neustále roste počet chronicky nemocných lidí? A proč si s těmito chorobami současná medicína neumí poradit? Jak naslouchat signálům těla a napojit se na svou skutečnou podstatu? Jeden z nejuznávanějších představitelů funkční medicíny Jan Vojáček vám ukáže, jak ve vlastním organismu probudit schopnost samoléčby a najít ztracenou harmonii. Umění být zdráv může ovládnout kdokoli – zjistěte, jak na to! Ptala se Věra Keilová... celý text
Přidat komentář
Nejvíce oceňuji zpracování knížky formou otázek a odpovědí, do toho sem tam krátký příběh. Zajímavá témata kapitol. Trošku už místy názory na hraně, ale každý si asi najde to svý. Pořád nevím, jestli je mi autor knížky spíše sympatický, nebo spíše nesympatický (to jsou dilemata :-D), každopádně mě zajímá, je to určitě charismatická osobnost se spoustou znalostí, takže se chystám přečíst i jeho další dvě díla a těším se ně.
I přesto, že některé pasáže byly i na mě příliš "ezo", tak jsem si našla své. Velice mě mrzí, že dnešní medicína léčí vše jednotlivě a nezaměřuje se na příčiny. Bohužel ne každý člověk ma dnes čas se takto zaměřovat sam na sebe a lékařů kteří přistupují celostně je jako šafránu. Nebo se pak musíte svěřit nejakemu leciteli, a to už je pro me zase za hranou. Hodil by se nejaky seznam lékařů kteří alespon inklinuji k celostnimu pristupu k cloveku a ten si pak uz muze vybrat zda se nekomu takovemu sveri do rukou ...
MEH. Ne. NE!!!
Pan doktor by mě jistě nazval newtonovským materialistou a nabubřelým skeptikem, ale mám k tomu mnoho důvodů. Tahle kniha je plná logicky si odporujících tvrzení (rodinu si nevybíráme, musíme hrát s kartami, které jsme dostali vs. svoji rodinu jsme si vybrali a nemůžeme tedy rodičům nic vyčítat, to je jedno velké WTF). Tvrzení, že jeho pacient nabral deset kilo svalové hmoty za tři měsíce je minimálně zábavné (nemohlo se jednat o váhu čistě svalové hmoty, ale o tom pojednávají jiné, ODBORNÉ, publikace).
Tvrzení o homeopatikách, očkování, mužsko-ženském principu pro mě byla třešničkou na dortu tohohle pseudolékařského-ezo-blábolu. Odkazy na vědecké studie a "odborníky" nejsou ničím podloženy, myšleno ničím na vědecké bázi, třeba aspoň uvedením zdroje tak, aby byl dohledatelný. Odkazy na další ezo knihy neberu v potaz, na to fakt nemám čas.
Celkově hodnotím jako velmi nebezpečnou záležitost vzhledem k tomu, kolik má tenhle člověk společně s lidmi jako je Dušek příznivců bez špetky kritického uvažování s touhou ověřovat informace z více zdrojů a ideálně na základě vědeckého a recenzovaného poznání. (Ne, fakt nevěřím, že když se budu na vodu zlobit, bude to působit na strukturu ledu, který z ní udělám.). Jedna hvězdička za celkovou myšlenku omílanou na dvě stě stranách - věř a síla tvá tě uzdraví, aneb placebo je jedním z nejúčinnějších léků medicíny odpradávna. Množství typografických chyb nekomentuju. Není zač.
Rozhovor novinářky Věry Keilové s Janem Vojáčkem. Dozvíme se jeho osobní příběh, ale hlavně to, co vede ke stále většímu počtu chronických onemocnění. Jak je důležité naslouchat svému tělu, i první kroky k tomu, abychom se cítili lépe.
V knize nenajdete univerzální návod na to, jak být zdravý, ale přináší nám inspiraci, jak bychom toho mohli dosáhnout. Jednou knihou se nedá obsáhnout vše, ale dá se nasměrovat naše mysl tím správným směrem. Donutí nás zamyslet se nad svým způsobem života a přijmout alespoň drobné změny, které povedou k našemu zdraví anebo k uzdravení.
Kniha je napsána tak, že je přístupná všem. Pokud jste se o funkční medicínu doposud nezajímali, určitě se knihy nebojte, naopak Vám může ukázat trošku jinou cestu.
Rozhodně je to inspirativní a já si do budoucna přečtu další knihy od autora.
Ke knize jsem přistupovala značně skepticky, neboť dr. Vojáček mně zatím příliš nezaujal (asi jen svým vzhledem :) Nakonec jsem překvapivě mezi již zmíněnými omílanými tezemi našla pro sebe nějaké podněty, takže nemůžu hodnotit až tak špatně. Kupodivu jsem četla i dost knih, které jsou v knize zmiňovány. Věřím že pro toho, kdo nečetl z tohoto žánru nic to asi bude přínosné více.
Nebudu vypisovat dlouhý komentář, jen by mě zajímalo, když pan Vojáček chodí spát do 22:00, v kolik hodin chodí spát paní Vojáčková?
Souhlas s kolegyní Per-quiee. Omílané teze, které dnes už téměř nikdo nezpochybňuje.
V podstatě souhlasím s 90% toho, o čem Honza Vojáček vypráví. (až na tu část s očkováním a nerovností mužské X ženské podstaty v současné populaci, to je hrozně zgeneralizované. )
Na začátku super, ale čím jsem byl v knize dál, tím méně mě bavila a upadalo i mé nadšení z ní. Hlavně přijde mi podprahově i dost pasivně negativní - svět dnes je nemocný, vztahy jdou do kopru, dřív se spousta věcí dělalo nebo dělo lépe. Trochu optimismu a víru v budoucnost, autore!
A ten formát mi přišel taky zvláštní, o něčem se autorka s JV baví, aby odskočila jinam a v zápětí řekne: "Ale zpět k předchozímu tématu", aby se opět vrátili k něčemu, co se řešilo pár stránek zpět. Pak se často točili v kruhu a něco jsem měl třeba pocit, že čtu už potřetí. Taky se mi občas zdálo, že autor působil přezíravě, často jsou tu obraty typu UŽ SE DÁVNO VÍ ŽE nebo BYLO PROKÁZÁNO nebo u toho očkování bylo NEŘÍKÁM, ŽE OČKOVÁNÍ ZPŮSOBUJE AUTISMUS, ALE NIKDE NENÍ VYVRÁCENO, ŽE TO NEMÁ VŮBEC ŽÁDNOU SOUVISLOST. ?! Myšlenky a teze povětšinou na 4-5***** , forma a provedení za podstatně méně. O překlepech, chybějících písmenkách apod. - zdravím korektora a editorku - ani nemluvě.
Hodnocení této knihy pro mě není jednoduché, váhala jsem mezi dvěma a třemi hvězdičkami.
Téma je mi velmi blízké, umění být dlouhodobě zdravým a spokojeným člověkem v posledních letech řeším poměrně intenzivně, se samotným tématem tedy souzním. Některé věty a části se mě hluboce dotkly, obzvlášť ty pasáže týkající se vztahu žen a mužů či odvahy v rozhodování:
"Správná chvíle je důležitá a poznáte ji. Najednou je před vámi otevřená cesta, víte, že musíte vykročit, a nepochybujete o tom."
Forma knihy se mi však nelíbí ani trochu, ačkoliv rozhovor může být skvělým způsobem, jak knihu postavit. Například u knihy "Mé cesty do hlubin mozku", kde je rozhovor veden s Vladimírem Benešem, jsou otázky pokládány Martinem Moravcem, uznávaným a oblíbeným novinářem. V této knize však rozhovor působil poněkud strojeně, jako by Věra Keilová dostala otázky předem a hrála vlastně jen roli formální tazatelky, z jejíž hlavy však žádná otázka nepochází. Co mě udivuje ještě víc, jsou vložené "články", které Jana Vojáčka citují, ačkoliv většinu těchto "článků" tvoří jeho odpovědi, vlastně úplně stejně jako v samotném rozhovoru. Za mě naprosto zbytečné, a ačkoliv jsou rámečky vždy tematicky podobné a vhodné, odvádí čtenářovu pozornost od textu a jeho plynulosti.
Principy se často dokola opakují, chápu, že cílem Jana Vojáčka bylo, aby tyto pravdy a důležité body byly čtenáři pochopeny a zanechaly v nich hlubokou stopu, toto však na mě bylo trochu moc. Po pár kapitolách jsem se tak do čtení musela nutit, a to právě kvůli neustálému opakování zásadních myšlenek.
S některými body nesouhlasím už vůbec, jako že u nemocí malých dětí musíme být v pokoře vůči vyššímu řádu a věřit, že existuje důvod, proč si duše vybrala toto tělo, rod, rodinu či brzkou nemoc. Nemoci u dětí prostě nejsou fér, bez ohledu na cokoliv, a tento postoj mi zavání téměř jakýmsi náboženským uznáváním řádu světa.
Proč tedy knize i přes všechny výtky dávám tři hvězdičky? Panu Vojáčkovi se totiž opravdu povedlo to, co zamýšlel, a já jsem po přečtení přehodnotila svůj přístup k životu a zdraví. Otázkou je, zda jsem už na této cestě nebyla před čtením, a právě z tohoto důvodu knihu vyhledala.
Tak jako tak si odnáším toto jako nejdůležitější: Pro klidný a spokojený život bez zbytečného stresu je extrémně důležité zbavit se napětí a pěstovat dlouhodobé zdraví.
Co musím knize vytknout v první řadě, je styl psaní. Forma rozhovorů nebyla podle mého názoru nejlepší volba a působí to celé nepřehledně a v knize se neustále opakuje a skáče z tématu na téma někdy v každém odstavci. Není to žádná odborná literatura, proto si každý člověk z toho může odnést pouze to pro něj přínosné a s čím souhlasí. Osobně, když se v knize příliš zachází do duchovna a "kvantové fyziky" bylo mi to trochu proti srsti, ale stále jsem si našel několik témat pro mě přinosných (např. mikrobiom). Reklama na kliniku Endala byla opravdu v jedné části - asi někde v polovině - až přiliš do očí bijící, až sem si jednu chvíli říkal, že by měla spíše být rozdávaná zadarmo nebo za symbolickou cenu, ale naštěstí pak už byla zmíněna poměrně málo. Ve výsledku nejsem z knížky nějak unešen a mnoho nového mi nepřinesla, ale také mám pocit, že byla napsaná s dobrým záměrem donutit člověka přemýšlet nad vlastním zdravím, nést za něj odpovědnost a zamyslet se proč jsou vůbec nemocní.
Lékař, kterému život ukázal jak psychika ovlivňuje naše zdraví, jak přemíra stresu dokáže zatočit i s fyzicky zdatným jedincem a dovést ho až na pokraj kolapsu.
Kniha je psána formou rozhovoru, což není špatné, nicméně ve čtenáři budí určitou neucelenost a roztěkanost.
Témat je zde několik, od stresu, přes hormonální systém až po mezilidské vztahy. Mottem celé knihy je chránit si své zdraví, jíst vyváženě, mít harmonický vztah, žít přítomností a radovat se ze života. Hmmm...upřímně říkám, že kniha mi průlomová ani nikterak objevná nepřišla a není to tím, že by mi celostní medicína přišla nezajímavá. Spíše jako celek nefunguje, forma rozhovoru také není příliš dobrým řešením. Myšlenky jsou občas roztěkané, opakující se a není zřejmé, co autor považuje za stěžejní.
Pro někoho, kdo si občas nepokládá hlubší existenciální otázky kniha nemá význam, ostatním může ovšem naznačit směr, kterým se vydat.
Z knížky mám velmi rozpačité dojmy. Nechala jsem se zlákat reklamou a jiným náhledem na medicínu. Nepochybuji o vlivu psychosomatiky na naše zdraví, ale místy na mě byla knížka až moc ezo. K některým studiím bych uvítala odkaz na zdroj k bližšímu dohledání. Navíc avizovaná forma rozhovoru se vytratí. V podstatě jsem se nedozvěděla nic moc nového a jak již zmiňují někteří čtenáři, závěrečné doporučení známe všichni.
V první polovině jsem měla nepříjemný pocit, jestli to nebude jen dvousetstránková reklama na Endalu. Od druhé půlky už to ale byla svižnější četba. Nemůžu říct, že bych se dozvěděla něco úplně nového, mám už načtené i některé knihy, které pan doktor Vojáček zmiňuje, a nakoukané besedy u pana Duška, nicméně pár neznámých titulů si ráda seženu. Závěrem pan doktor říká, že cílem knihy bylo seskládání informací (které už třeba i máme) do určité mozaiky a čtenář si z ní má odnést klid, dobrý pocit a naději - a v mém případě se to nakonec vlastně splnilo.
Ze začátku jsem se do knihy nemohl nějak začíst, pak mě docela zaujala a udělal jsem si pár poznámek,vždy si odnesu nějaké ponaučení, ale jakmile autor tam začal plést duchovno, reinkarnaci, Boha apod. tak kniha u mě ztratila trochu na hodnotě. Naše děti si nás vybírají a každá duše ví, proč přišla právě k nám. To je na mě moc. Připadá mě ovšem, jakoby to byl výběr ze všech knih podobného zaměření co jsem kdy četl, ale vůbec to nevadí, opakování je matka moudrosti.
V živote máme voľbu. Buď prenecháme starostlivosť o svoje zdravie lekárom a liekom, alebo prevezmeme zodpovednosť. Ja osobne som toho názoru, že väčšina tzv. civilizačných chorôb ako aj chronických problémov má pôvod v životnom štýle. Čím skôr si to uvedomíme, tým skôr môžeme podniknúť kroky k náprave. Táto kniha má potenciál meniť životy k lepšiemu.
Zamyšlení nad životním stylem, stavem dnešního zdravotnictví a zodpovědnosti za vlastní zdraví formou rozhovoru. Kniha tedy není nějakým uceleným systematizovaným návodem, jak lépe žít a dbát o své zdraví, ale najdete tam určitě mnoho podnětů, ze kterých můžete čerpat. Pokud se o zdravý životní styl zajímáte, nic zásadně nového nečekejte.Je to spíše o Janově cestě, kterou sdílí se čtenáři a s níž představuje i své postoje, názory k dnes akutálnímu problému chronických nemocí. Občas své názory na různých místech opakuje (ale když to budete brát v duchu "Opakování je matka moudrosti" , tak vám to zas tolik vadit nebude :) ) V knize jsem objevila i pár tipů na další zajímavou literaturu, kterou Jan Vojáček zmiňuje.
Člověk se všeobecným rozhledem se nedozví zcela zásadní informace, ale doplní si již známe znalosti, ale v globále rozhodně zajímavá kniha, která mě osobně nutila k zamyšlení a může nastínit směr jakým se vydat v dnešním uspěchaném životě ;-) Rozhodně si přečtu i další knihu Rozhodni se být zdráv :-))
Pěkně to do sebe zapadá a nemám touhu do toho vůbec rýpat. Chci se těmi myšlenkami utěšovat a věřit, že je to všechno opravdu prosté.
"Důležité je umět říct si to, co cítíme a potřebujeme, aniž bychom druhého obviňovali."
"...máme pocit, že bychom stále měli být aktivní, něco dělat a vymýšlet."
Zajimavá kniha psaná čtivou formou. Za mne je plus, že je prokládaná osobními zážitky autora a tím získává na svižnosti. Nešlo o to ztotožnit se s celou knihou, ale přečíst si Vojáčkovi názory a zkušenosti a vzít si k srdci věci, které mne osloví nebo mne přimějí se zamyslet. A to kniha splnila.