Umění milovat
Erich Fromm
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/152430/bmid_umeni-milovat-wcy-152430.jpg
4
520
520
Četba této knihy by byla zklamáním pro každého, kdo by od ní očekával snadný návod k umění milovat. Jejím cílem je naopak ukázat, že láska není stav, kterého může snadno dosáhnout každý, bez ohledu na to, jak je pro lásku zralý. Chce čtenáře přesvědčit, že všechno úsilí o lásku nutně selže, nepokusí-li se co najaktivněji rozvinout celou svou osobnost, aby dosáhl tvůrčí orientace; že najít uspokojení v individuální lásce je nemožné bez schopnosti milovat svého bližního, bez skutečné pokory, odvahy, víry a kázně.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Vydáno: 1996 , Český klubOriginální název:
The Art of Loving, 1956
více info...
Přidat komentář
Krásná, krátká kniha. Láska je uměním, kterému se musíme učit a kdo nejvíce dává je nejbohatší.
S Frommem se neshodneme na mnohých závěrech ohledně (potřebnosti) uspořádání společnosti. Jako psycholog je ale úžasnej. Jde na dřeň. I v této poměrně krátké knize. Líbí se mi, jak elegantně v závěru došel k meditacím.
Tak bohužel. Snad to bylo vydáním z r. 1967, kniha se neskutečně špatně četla. Jako pomůcka pro studenty psychologie nebo filozofie možná poslouží, já si z ní bohužel odnáším pouze pocit hurá už je dočtena.
Kniha o lásce, jejích podmínkách pro vznik, vlastnostech, vlivech. Z knihy si především odnáším moudro, že láska je něco, co je potřeba v sobě budovat a aktivně podporovat. Nejde o otázku vhodného objektu nýbrž o nastavení jedince, které se dá prací na sobě vytvořit. Pravá láska nevyčerpává, když je dávána, ba naopak energizuje "dárce".
Zásadní tezí knihy je to, že láska není něco, co máme v sobě dáno a můžeme to kdykoli ze sebe rozdávat - naopak láska je umění, proto je třeba se mu - jako každému jinému umění - učit.
Myšlenka o tom, že člověk miluje, aby překonal vlastní samotu, kterou mu jeho pobyt ve světě přirozeně určuje, je asi nadčasová. Velmi mě také zaujal popis lásky v soudobé společnosti, založené na tržním hospodářství (jak by asi Frommův popis vypadal teď v souvislosti s rozvinutým světem médií?!) - náhled na lásku se mění společně s časem, ale Fromm se stejně pokusil popsat principy fungování lásky nadčasově.
Jak se mu to podařilo? Rozdělení lásky na její typy je jistě k hlubšímu zkoumání potřeba a kniha základní rozčlenění nabízí (často velmi málo rozvinuté, ale přece...). Problém (a to u sociologa dosti značný) se ale nachází v tom, jak Fromm popisuje komplementaritu muže a ženy. Jako téměř vždy se ale při hlubším prozkoumání používaných pojmů při důkazu toho, že muži a ženy se doplňují, zjistíme, že ženám se přisuzují jisté objektifikující vlastnosti. Nevím, kolik žen by nyní řeklo, že mezi základní atributy jejich lásky ke svému partnerovi patří "mateřskost". Nejde ani o to, kolik žen by to řeklo, ale spíše o to, že tomu tak není - nebo spíš není tomu tak ve všech případech, a proto by se tomu neměla přisuzovat univerzální pravdivost. Stejně tak je to u ideje bezpodmínečně milující matky a "pouze za zásluhy" milujícího otce. Nechci říct, že to je "pouze" stereotyp, protože Fromm má pravdu v tom, že se tento obraz odráží i v náboženství. To ale neznamená, že je to něco neměnného, vždyť dnes vidíme, že společnost se mění a to dosti razantně. "Komplementární" pojetí muže a ženy ztroskotává i na faktu existence homosexuality, nebo spíše šťastné homosexuality, protože podle Fromma "homosexuál trpí bolestí nikdy nevyřešené odloučenosti (pozn. - od ženského principu); není ovšem v tomto směru o nic méně úspěšný než průměrný heterosexuál, který neumí milovat".
I tak ale stojí po knížce sáhnout. Láska je hodna vědeckého zkoumání. Důležitější je ale určitě praxe. :-)
Spíš oddechovka, obsahuje poměrně podnětné myšlenky (dle mého spíše k hlubšímu přemýšlení), ale když vezmu princip, tu hlavní myšlenku, knihu rozhodně nevnímám jako nadčasové dílo.
Když někdo opravdu miluje, pak pokud možno nesobecky (i když i to je věc k diskuzi), pokud možno s jistou dávkou pokory a tak dále - asi proto mi četba nepřišla nějak revoluční, protože tohle je snad samozřejmost a to, že nejrůznější podoby sobecké lásky, případně lásky motivované vlastním narcismem jsou nesprávné, snad tuší každý, kdo někdy opravdu miloval. A ta část obyvatelstva, co bere lásku k druhému jako závislost nebo kompenzaci svých vlastních problémů stejně s tímhle přístupem o štěstí s největší pravděpodobností neškobrtne. Alespoň co se oblastí lásky týče. Takže asi tak.
Jak je již v knize zmíněno, není to návod, jak milovat- může vám pouze vnuknout podnět k zamyšlení, se kterým potom naložíte sami tak, jak cítíte.
Ač pro mě byly některé pasáže složitější, zvládla jsem ji přečíst. Oceňuji zajímavé myšlenky, které mě přiměly nad situací uvažovat jinak, než jak tomu bylo dosud.
Kniha, i když jako oddechové čtení cestou vlakem, naprosto splnila má očekávání.
Četba této knihy bude zklamáním pro každého, kdo by od ní očekával jak snadné je toto učení "umění milovat". Jejím cílem je naopak ukázat, že láska není cit, kterému se může každý snadno oddat, bez ohledu na to, jaké úrovně zralosti dosáhl. Všechno jeho úsilí o lásku nutně zklame, nepokusí-li se co nejaktivněji rozvinout celou svou osobnost, aby dosáhl tvůrčí orientace; že najít uspokojení v individuální lásce je nemožné bez schopnosti milovat svého bližního, bez pravé pokory, odvahy, víry a kázně.
Většina lidí pohlíží na lásku jako na problém, jak být milován, méně už na to, jak milovat, jako na problém schopnosti k lásce. Jde jim převážně o to, co dělat, aby byli milováni, než aby se stali hodnými lásky. Důvěryhodný je víc než být milován.
Všemu je třeba se učit - je to umění. A co je umění ví jen ten, kdo to zkusil.
Ano, vztahy se totiž nepořizují v nákupním centru Svět, kam přijdeme se svým soupisem požadavků a pořídíme si, co je přesně podle našich představ. A když to už podle našich představ není, tak to vyhodíme a pořídíme něco nového.
Nadčasová kniha.
Některé myšlenky jsou zajímavé, ale bohužel pro mě to bylo celkem trápení. Nebýt čtenářské výzvy, tak knižku po pár stránkách odložím.
Tato útlá knížka z roku 1956 v sobě skrývá hodně myšlenek, které mne zaujaly:
Láska - nejhlubší lidská potřeba překonat odloučenost, opustit vězení své samoty.
Tato touha po splynutí mezi osobami je nejmocnějším snažením člověka.
Je to nejzákladnější vášeň - je to síla, která drží pohromadě lidstvo, rod, rodinu, společnost.
Bez lásky by lidstvo nemohlo žít ani den.
A myšlenka mystika Rúmího:
Mudrci soudí, že Nebe je muž a Země je žena: co z nebe a v ni padne, to rozplodí země.
A láska mateřská:
Pro svůj altruistický, nesobecký ráz bývá mateřská láska považována za nejvyšší druh lásky, za nejposvátnější ze všech citových pout.
A na závěr: je třeba zdůraznit nelogičnost představy, že se láska k druhým a láska k sobě vzájemně vylučují.
Budeš milovat svého bližního jako sebe samého.
Nelituji času, který jsem s touto knihou strávila.
Dokonalá kniha, člověk se dozví i něco osobě, nebo o ostatních v okolí. Kniha k zamyšlení se na svým vlastním životem, na tím, jak přistupujeme k ostatním, převážně v lásce, ale nejenom v ní. Navíc popsané čtivou formou s minimem odborných termínů.
Čtenářská výzva 2018: Kniha, která byla zmíněna v jiné knize.
Poselství - nejvyšší láska, láska k Bohu. Biblická fungující pravda. Pak je člověk požehnaný a obklopený milujícími a milovanými, protože část Boha je v každé bytosti.
krásná, moudrá a vlastně dost srozumitelná knížka. Mám za sebou první čtení a nepochybně budu chtít připomnění. Je plná pravd a průhledů a tak vůbec. Měla by být nepovině povinná pro všechny kdo touží po hloubce
Kniha obsahovala pár zajímavých myšlenek, ale ty jsem četla jinde a líp. To, co mě zaujalo nejvíc, jsem četla v knize Mít nebo být? a ta se mi moc líbila. Umění milovat je především kniha dnes už zastaralá. I když jsem četla s vědomím, že v době, kdy byla psaná, se na některé skutečnosti dívalo jinak, tak ty názory na homosexualitu, S/M , mateřskou a otcovskou lásku a taky i náboženskou víru jsou už dnes hodně jinde.
Autorovy další knížky
| 2010 |  Umění milovat |
| 1992 | Mít nebo být? |
| 1993 | Strach ze svobody |
| 1997 | Anatomie lidské destruktivity |
| 1996 | Lidské srdce |
Spousta lidí, a já jsem nebyla výjimkou, má zkreslenou představu o lásce. Ta představa vychází z našeho konzumního způsobu života, a může mít podobu takovýho výhodnýho obchodu. Chceme odpovídající kvalitu za to, co sami nabízíme. Nebo se chováme nějak, ale na oplátku očekáváme nějakou „protislužbu“. Samozřejmě to není všecko takto prvoplánový, jde spíš o nevědomé jednání.
Citováno z knihy:
„Moderní člověk se přeměnil ve zboží; prožívá svou životní energii jako investici, která je mu přestředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností. Jeho hlavním cílem je výhodná směna jeho dovedností, znalostí, jeho samého jako „osobnostního balíčku“ s jinými, kteří mají stejný záměr spravedlivé a výhodné směny“.
Líbilo se mi jedno moudro, se kterým jsem se kdysi setkala. Říká, že jakmile se ve vztahu objeví nějaké „pokud“, už to není láska. Když bych měla použít takovej nejobecnější příklad, vypadalo by to asi jako: „Pokud se budeš chovat tak, jak se mi to líbí, budu tě milovat.“
Erich Fromm se hned od začátku pokouší odradit čtenáře, který prostředníctvím knížky hledá návod na šťastnej život plnej lásky. Lidi totiž obvykle hledaj problém v tom, jak být milován. Dělají všecko možný proto, aby byli milováni, a hledají způsoby, jak učinit sami sebe hodny lásky. Touha po lásce a splynutí je hodně často stimulovaná úzkostí ze samoty. Přitom samota není nic jiného než bytí sám se sebou. Lidi pak často hledaj různé úniky od tohoto „bytí sám se sebou“ skrze něco, co můžou konzumovat (informace, kouření, mluvení, jídlo, hodně jídla, čokoláda ).
V knížce je hezky popsána láska na všechny možný způsoby, počínaje láskou dětskou (jakože láskou dítěte), přes principy lásky rodičovské (opět poukaz na to, jak moc jsme ovlivněni našimi rodiči a jejich uměním milovat), až po lásku erotickou a lásku bratrskou, kterou jsem vnímala jako takovej oříšek, protože to je vlastně láska ke všemu. Celkem mě zaujala i myšlenka sebelásky, která je v západním myšlení často zaměňována za sobectví. Sobeckýmu člověku jde jen o sebe, přičemž posuzuje všechno a všechny jenom z hlediska užitku, který může mít. Neumí dávat, a nezajímá se o jiné. Kdežto láska k sobě samotnému vychází z lásky bratrské (miluj bližního svého). A milovat bližního svého jako lidskou bytost znamená, že logicky musím milovat sám sebe. Nejde to oddělit.
Jsem přesvědčená, že se k tomuhe titulu ještě vrátim, a řekla bych, že ne jen jednou. Knížka mě donutila přemýšlet (což miluju), a vlastně mi dala odpověď na otázku, po který jsem pátrala ????
Celkem podnětná byla pro mě vybídka ze strany autora k zamyšlení, kolik známe lidí, u kterých se domníváme, že umí doopravdy milovat.
Závěrem jenom takovej malej zajímavej orientační převodníček:
dětská láska – miluji, protože jsem milován
zralá láska – jsem milován, protože miluji
nezralá láska – miluji tě, protože tě potřebuji
zralá láska – potřebuji tě, protože tě miluji
Doporučuji