Umění milovat
Erich Fromm
https://www.databazeknih.cz/img/books/15_/152430/bmid_umeni-milovat-wcy-152430.jpg
4
508
508
Četba této knihy by byla zklamáním pro každého, kdo by od ní očekával snadný návod k umění milovat. Jejím cílem je naopak ukázat, že láska není stav, kterého může snadno dosáhnout každý, bez ohledu na to, jak je pro lásku zralý. Chce čtenáře přesvědčit, že všechno úsilí o lásku nutně selže, nepokusí-li se co najaktivněji rozvinout celou svou osobnost, aby dosáhl tvůrčí orientace; že najít uspokojení v individuální lásce je nemožné bez schopnosti milovat svého bližního, bez skutečné pokory, odvahy, víry a kázně.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Vydáno: 1996 , Český klubOriginální název:
The Art of Loving, 1956
více info...
Přidat komentář
Ne se vším jsem se ztotožnila, ale našla jsem i spoustu inspirativních myšlenek.
Známý filozof a psycholog Erich Fromm rozebírá lidské city psychologicky, společensky, protože je vědec, analytik, rozumí problematice, chápe souvislosti, takže ví, co je láska!
Před časem jsem na internetu četl vyznání dívky Kateřiny ze 2.třídy. "Láska je růžová, sluníčko, hřejivá, maminka a tatínek."
Řekl bych, že Kateřina to ví také!
Erich Fromm je majster svojho remesla, táto publikácia to len a len potvrdzuje. Knihu som čítal druhý rok po sebe a musím sa priznať, že sa z toho s veľkou pravdepodobnosťou stane tradícia. Po každom prečítaní, si vie človek z tohto diela odniesť niečo iné, nové, krásne - nikdy to nie je tá istá kniha, to isté čítanie, tie isté myšlienky. Obsah knihy sa mení, tak ako sa mení Váš prístup k láske, k životu samotnému. Samozrejme pod prizmou toho, ak si človek pripustí, že milovaniu je nutné venovať toľko času, trpezlivosti, disciplíny ako ktorémukoľvek inému umeniu, alebo remeslu - je to beh na dlhú trať.
Jednoduchá a velmi prosta kniha která nabízí odborný ale jasný pohled co se lásky týče od vývoje, jejich podob až vyhoření. Velmi zajímavá publikace ačkoliv již starší myslím že se hodí do každé doby
Krásná kniha, o tom, že láska je dávání a umění a že naše moderní kapitalistická společnost lásce (ani tvořivosti celkově) nepřeje. Vede člověka k zamyšlení nad naší společností v tom smyslu, že se dnes věnujeme mechanické práci, která nás nijak nerozvíjí, ale po této práci jsme moc unaveni na to, abychom se mohli věnovat skutečné tvůrčí činnosti (kam patří i opravdová láska a přátelství) a svůj volný čas jenom "prolenošíme". Mě osobně znovu připomněla to, že tuto absenci kreativity často vidím na sobě samé a měla bych se snažit překonat svojí pohodlnost a pěstovat nějaký řád, který mi umožní se smysluplně věnovat kreativní činnosti, která mi nyní často chybí. A samozřejmě to, že láska není o "dostávání", ale o "dávání", což už jsme všichni slyšeli mnohokrát, ale myslím, že je důležité, si to znovu připomenout.
Láska je umění - o tom jsem neměl nikdy žádných pochyb. Je třeba se tomuto umění naučit - měl jsem na to celý život a myslím si, že se mi podařilo toto umění zvládnout. Aspoň podle tohoto autorova díla: podařilo. Podle mého okolí prý až moc - moc dávám. Nemohu za to, "bratrská láska" podle autora mne k tomu opravňuje. A to je ten recept ke štěstí!
Po prvom prečítaní som musel naspäť na stranu 1 a dať to znova. Priveľa, aby to človek vzal na jeden raz, aspoň pre mňa - jest fakt záhodno zapamätať si z tej knihy viac než zo sebelepšej kovbojky. Erich Fromm bol znamenitý psychológ a nesmierne múdry človek. Chcieť ho kritizovať alebo nejako posudzovať je smiešne - v oblasti duševných parametrov nás prevyšuje všetkých, nazdávam sa. Umenie milovať beriem ako šancu dovzdelať sa a trochu si skvalitniť život. Vyjadriť sa dá ku jazyku a štýlu. Aj tam je veľmi dobrý, vzhľadom na žáner a priemer v ňom sa vyskytujúci.
Po krátkej pauze chcem hneď ďalšieho Fromma. Niežeby na relax. Na dovzdelanie sa a psychohygienu.
Tak trefnou a inspirativní knihu jsem už dlouho nečetla. Není to žádná oddechovka, naopak se člověk musí místy hodně soustředit, ale stojí to za to, protože se dozvíte víc o sobě i o době, ve které žijeme.
Téměř každou informaci, kterou jsem přečetla, jsem si byla schopna zařadit do kontextu svého života nebo života někoho z mého okolí a nezřídka pak následoval moment pochopení: ,,Aha, tak proto mám tyto tendence!” ,,Tak proto se tento člověk nedokáže chovat jinak!”
Fromm často vychází z Freuda, ale Freudovy myšlenky dotahuje dál a někdy je i popírá svými teoriemi. Zároveň freudovské (a jiné, např. marxistické) modely zasazuje do historického kontextu, což mi pomohlo více pochopit postmoderní společnost a její vývoj.
Z knihy mám rozporuplné pocity. Je v ní několik zajímavých myšlenek, postřehů a zajímavých spojitostí, ale také dost myšlenek, které nemohu přijmout za přínosné a naštěstí jsou již všeobecně překonané.
(SPOILER)
Pfů, toto bylo těžké. Ač Fromm na začátku knihy píše, že nebude psát nějak příliš erudovaně, vědecky, přesto se nejedná o knihu, kterou bych doporučila běžnému člověku. Sama jsem měla velký problém udržet u čtení pozornost a některé pasáže byly velmi filozofické, pro mě nesrozumitelné.
Kniha obsahuje zajímavé myšlenky o lásce (a jejích předpokladech), jen je nesympatické, že se Fromm soustředí spíše na charakter západní společnosti a úpadku umění milovat v ní, místo toho, aby se soustředil tedy na jiné kultury, kde bychom mohli čerpat inspiraci. Mimojiné zde lásku také dává do souvislosti s vírou a důvěrou, píše o racionální a iracionální víře... což byly takové poměrně zajímavé úvahy. Ale zpět k lásce...
Opět se tu setkáváme s připomenutím, že láska a zamilovanost jsou dvě odlišné věci. A pak je tu ta opačná perspektiva - Umění milovat někoho (i sebe) - se kterou se v beletrii, filmech a seriálech (a často i v životě) moc často nesetkáváme, protože my chceme být milováni, ale často nejsme schopni sami (nesobecky) milovat druhé. Je to druhá kniha, která mi vlastně potvrdila, že jsem podstatu lásky během mého dosavadního života vůbec nepochopila.*
První knihou byl titul Pět jazyků lásky od Chapmana - tu bych doporučila spíš, je mnohem srozumitelnější a praktičtější a snad i aktuálnější.
Celkové hodnocení 2-3*. Myšlenkami spíše 3*, formou spíše 2* - pro mě opravdu utrpení číst.
*Vzhledem k tomuto zjištění cítím potřebu někdy toto téma prodiskutovat s mými přáteli, abych zjistila, jestli máme naše pohledy na lásku pokřivené všichni, nebo jestli je to jen nějaký můj osobní problém :D
„Milovat vlastní krev není těžké. Zvíře miluje své mladé a pečuje o ně. Bezmocný miluje svého pána, protože na něm závisí jeho život; dítě miluje rodiče, protože je potřebuje. Láska se začíná rozvíjet jen v lásce k těm, kteří neslouží našim cílům. Je příznačné, že ve Starém zákoně předmětem lidské lásky je chudý, cizinec, vdova a sirotek, popřípadě národní nepřítel, Egypťan a Edomský. Soucitem s bezmocným člověk začíná rozvíjet lásku k svému bratru; a v lásce k sobě miluje též toho, kdo potřebuje pomoci, křehkou, nejistou lidskou bytost. Soucit zahrnuje prvek poznání a identifikace.“
Základní myšlenka knihy patří mezi ty, které by se měly, takříkajíc, tesat do kamene. Ano, že láska není jen romantické vzplanutí, které na nás spadne z nebe a nad kterým nemáme žádnou vládu – to bychom si měli často opakovat. A naopak: uvědomování si, že na lásce je nutné pracovat, že je nutné ji pečlivě a poctivě promýšlet a pak prohlubovat, učit se jí... ve filmech podle knih Rosamundy Pilcher by podobné úvahy zněly nepatřičně, ale život není přeslazený kýč a platí v něm Frommovo tvrzení, že „milovat někoho není jen silný cit – je to rozhodnutí, je to soud, je to slib. Kdyby láska byla jen cit, nebylo by základu pro slib věčné lásky. Cit přichází a může přejít. Jak mohu soudit, že bude trvalý, jestliže můj akt nezahrnuje soud a rozhodnutí?“.
Za velmi přesnou a důležitou považuji i úvahu o univerzalitě lásky. Není možné se v lásce uzavřít do vlastního vesmíru ve dvou a přestat žít se srdcem obráceným k ostatním, ke světu kolem sebe. Taková láska není hodná svého jména, taková láska je vlastně jen rozšířením vlastního sobectví, samotou ve dvou.
Bohužel, podobně osvěžujících myšlenek bylo v knize jen pár (a ani ty nebyly nové: neměl jsem radost, že jsem něco objevil; měl jsem radost, že jsem si něco potvrdil), zbytek knihy na mě působil spíš dojmem rozšířeného časopiseckého textu. Většině tezí nelze než přitakat, jistě, přesto se zdály být dost povšechné a jaksi povrchně banální. A navíc se mi zdálo, že v řadě případů jsou Frommova zjednodušení – v principu jistě chvályhodná, je dobré mluvit o složitých věcech srozumitelně – přes čáru. Vytvářejí totiž typizace, které jsou sice přehledné, ale neodpovídají pestrosti lidského života, ukazují svět vztahů, jaký bychom snad chtěli mít (protože bychom se v něm mohli snadno orientovat a nebýt tak světem zneklidněni) a ne, jaký doopravdy je – a nejde zdaleka jen o pasáže, které se týkají stereotypního vidění mužů a žen, ve kterých pokrok ve společenských vědách ukázal, že Frommovy zdánlivě nadčasové myšlenky jsou ve skutečnosti dobově podmíněné.
Netvrdím, že Frommova kniha není užitečná, určitě může mnoha čtenářům přinést užitek. Ale obávám se, že knihy jako je tato jsou dvojsečnou zbraní. Jsou dobrým sluhou, ale špatným pánem. Tam, kde slouží jako výchozí bod k dalšímu promýšlení vztahů, dokážou velmi prospět. Ale tam, kde čtenář podlehne dojmu, že po přečtení Fromma už pronikl do tajemství lásky, a podle jeho realitu redukujících závěrů začne nahlížet na svět, aby pak vše, co ve světě najde, násilně nacpal do připravených přihrádek ... takový čtenář může významně uškodit sobě i druhým.
Dětská láska: ,,Miluji, protože jsem milován."
Zralá láska se řídí principem: ,,Jsem milován, protože miluji."
Nezralá láska říká: ,,Miluji tě, protože tě potřebuji."
Zralá láska říká: ,,Potřebuji tě, protože tě miluji."
Jedna z pasáží, která mě vzala za srdce a nemůžu nic jiného, než souhlasit. V knížce je hodně pasáží, se kterými soucítím, ale taky hodně pasáží, které se mě dotkly a nesouhlasím s myšlenkami Fromma. Například jeho až homofobní narážky, i když na tu dobu se není čemu divit.
Knížka má rozhodně co nabídnout, není to návod, jak milovat, ale vzhledem k tomu, že Fromm tam vysvětlí hodně věcí, donutí vás to přemýšlet nad vašimi vztahy a dost možná i něco přehodnotíte.
Dala bych pět hvězd, ale Frommova pasáž o mužské a ženské polaritě mi to neumožňuje. Vlastně je tam dost věcí, se kterými nesouhlasím.
Nejprve ale k tý polaritě - budu citovat: "Polarita mezi mužským a ženským principem je také základem tvůrčí činnosti ve styku mezi lidmi. Biologicky je to jasné z toho, že spojení spermatu a ova jsou základem pro zrození dítěte. Ale v čistě psychologické oblasti to není jiné; v lásce mezi mužem a žednou každý z nich se rodí znovu. (U homosexuální úchylky se toto polarizované spojení neuskutečňuje, protože homosexuál trpí bolestí nikdy nevyřešené odloučenosti; není ovšem v tomto směru o nic méně úspěšný než průměrný heterosexuál, který neumí milovat)." a zastavím se o homosexuální úchylky. Pro svůj vnitřní klid si užití pojmu "úchylka" odůvodním jako pojem "odchylka". Naprosto chápu, že bejt homosexuál nebylo to dobou něco, co byste zařadili do "top five" nej věcí na sobě. Že se o tom moc nemluvilo a vlastně šesesátky byly celý divný, protože byli hipíci a ženy začaly brát antikoncepci a vůbec se nějak víc emancipovat. A že tou dobou mohl Fromm být "stará škola", která změny neměla moc ráda. Ale říct, že homosexuál, ať se už snaží sebevíc, nikdy nebude víc než průměrnej zahořklej hetero, co nemá rád nic a nikoho? Naopak ten vnitřní boj, co musí v sobě překonat! Kolik úsilí to musí stát, přijmout se jako homosexuál a přiznat si, že mě přitahují osoby stejnýho pohlaví. Ta míra sebelásky a sebepřijetí. To všechno, co musí průměrnej homosexuál snést od ostatních proměrných či někoho milujích heterosexuálů. Vždyť takhle se nedá uvažovat. Jasně, gay komunita bývá trochu víc promiskuitní. Koneckonců why not. Nevím, jestli Fromm někdy přišel do styku s někým, kdo je homosexuál. Z toho ale, s čím jsem se setkala já, jsem usoudila, že o to víc si pak sami sebe (a to druhého) homosexuálové váží. Nedovedu si představit, jak náročné musí být přijmout sám sebe jako člověka, co nezapadá do kolektivního průměru. Pokud by chtěl Fromm mluvit o lásce mezi homusexuály, měl by spíše užít pojmů "uctivá, respektující".
Další můj kritický ohlas se váže k lásce k Bohu. opět cituji: "Zážitek spojení s člověkem nebo v náboženském smyslu s bohem není nijak iracionální. Je to naopak, jak ukázal A.Schweitzer, důsledek racionalismu, důsledek nejodvážnější, nejradikálnější. Je založen na naší znalosti základních, ne náhodných omezení našeho poznání. Je to poznání, že nikdy nemůžeme “chápat” tajemství člověka a světa, že je však přesto můžeme poznat v aktu lásky. Psychologie jako věda má svá omezení, a tak jako logickým důsledkem teologie je mysticismus, konečným důsledkem psychologie je láska." S tím, že nikdy nemůžeme chápat tajemství člověka a světa, plně souhlasím. Že to ale můžeme poznat prostřednictním lásky, do širší míry souhlasím taky. Ale už nesouhlasím s racionalizací boha a tím - co jsem pochopila ze zbytku knihy - že milovat Boha je nejvíc. Zasávám názor, že pokud se upneme k vyšší síle, je to z důsledku vlastní slabosti, resp. ze strachu převzít odpovědnost sám za sebe a vlastní život. To je asi celý. Ale chápu, jiná doba a ty šedesátky byly divoký, žejo.
(doplnění z dalšího dne, boť se mi včera už nechtělo)
Další věc, co mě vytočila je to, jak Fromm popisuje rozdíly mezi meteřskou a otcovskou láskou. Frommovu matku neznám, ale jestli měl dobrý dětství, tak good for him. Jestli kolem něj matka od rána do večera poskakovala a utírala mu kašičku z brady, zatímco míchala polívku k večeři, good for him. (Pak nastává otázka, jak moc to naplňovalo to matku, ale o to tady asi nejde)
Fromm byl marxista, což se mi osobně příčí, ale v kontextu doby to chápu. Ostatně Sartre byl taky marxista (a taky vychován k egocentrismu, ale o to tady taky nejde). Ale ten marxismus se v knize dost odráží a to mi vadí. Pro mě je tohle dost ze starý školy, ale fakt nevidím mateřskou lásku jako "bezpodmínečnou". Úplně vidim, jak matka zavře svýho potomka do sklepa pro jeho dobro a jak na něj od rána do večera řve, aby se z něj čirou náhodou nestal rozmazlenej spratek. Fromm to má dost zromantizovaný a asi místo toho chtěl použít pojem "obětavá". To už bych s ním souhlasila. A fakt mě baví/vytáčí jak Fromm jakožto zástupce mužského pokolení staví do role zploditele a pak čus. Ale jiná doba, chápu. Tyhle věci jsou z dnešní doby už dost jinde a jsem ráda, že jsem si rozšířila obzory o další Frommovu knihu a ve čtení jeho děl hodlém pokračovat. Nicméně povídání o lásce není jeho pole působnosti. Daleko víc si ho vážím pro jeho teorii osobnosti.
Kniha v sobě nese zřetelný otisk doby svého vzniku i autorův marxistický světonázor, který byl v padesátých letech mezi západními intelektuály ještě sexy. "Pouhá" láska k jednotlivci či blízkým je tedy v tomto kontextu klasifikována jako nedostatečná a je neustále v duchu sociálního inženýrství konfrontována s žádoucí a pravou kolektivní láskou ke všem. Tím se Fromm umně vypořádává jak s kapitalismem, tak i s křesťanstvím (či náboženstvím obecně).
Přesto dávám 4*, protože v pasážích kde autor nepoužívá lásku jako klacek k bití soudobého i historického společenského psa, ale píše o ní jako o intimním citu (čímž je podle mne především), přichází s řadou zajímavých myšlenek. Mateřská, bratrská, či otcovská láska jsou často podnětnými úvahami se stále aktuální platností a zajímavým příspěvkem do filozofie tohoto krásného lidského citu.
Fantastická! Tato kniha nutí k polemice, člověk ji chce - s právem - vyzdvihovat do nebes! Zároveñ nemusí být tím pravým šálkem kávy pro každého, je spíše pro čtenáře spíše filozofičtěji smýšlející, kteří se rádi a hlouběji zamýšlejí nad tématem lásky a jejím výkladem v komplexnějším smyslu slova - a to ve všech životních směrech.
zážitek odloučenosti vyvolává úzkost, odloučenost,opuštěnost,odříznutí=bezmocný, neschopný, s pocitem studu a viny - je zde nejhlubší potřeba překonat odloučenost - a tak hledáme únikové cesty (konzumní způsob života, víc chtít, zažít, mít, být, říct, ...). E.Fromm nabízí praxi - víra, kázeň, soustředěnost, trpělivost, nejvyšší naléhavost, aktivita. A podle hloubky vztahu, živosti a síly každého z partnerů dojít k poznání lásky - dávalo mi to celkově smysl, zažít pocit, že jste nakonec opuštěný a sám je někdy velmi osvobozující, i když ne se všemi podobami lásky jsem se ztotožňovala.
"Láska je umění, stejně jako je jím život sám."
Velmi zajímavá kniha. Ač obsahuje pár zvláštních pasáží a názorů, má rozhodně co nabídnout.
Spousta lidí, a já jsem nebyla výjimkou, má zkreslenou představu o lásce. Ta představa vychází z našeho konzumního způsobu života, a může mít podobu takovýho výhodnýho obchodu. Chceme odpovídající kvalitu za to, co sami nabízíme. Nebo se chováme nějak, ale na oplátku očekáváme nějakou „protislužbu“. Samozřejmě to není všecko takto prvoplánový, jde spíš o nevědomé jednání.
Citováno z knihy:
„Moderní člověk se přeměnil ve zboží; prožívá svou životní energii jako investici, která je mu přestředkem k dosažení co největšího zisku se zřetelem k jeho postavení a k situaci na trhu osobností. Jeho hlavním cílem je výhodná směna jeho dovedností, znalostí, jeho samého jako „osobnostního balíčku“ s jinými, kteří mají stejný záměr spravedlivé a výhodné směny“.
Líbilo se mi jedno moudro, se kterým jsem se kdysi setkala. Říká, že jakmile se ve vztahu objeví nějaké „pokud“, už to není láska. Když bych měla použít takovej nejobecnější příklad, vypadalo by to asi jako: „Pokud se budeš chovat tak, jak se mi to líbí, budu tě milovat.“
Erich Fromm se hned od začátku pokouší odradit čtenáře, který prostředníctvím knížky hledá návod na šťastnej život plnej lásky. Lidi totiž obvykle hledaj problém v tom, jak být milován. Dělají všecko možný proto, aby byli milováni, a hledají způsoby, jak učinit sami sebe hodny lásky. Touha po lásce a splynutí je hodně často stimulovaná úzkostí ze samoty. Přitom samota není nic jiného než bytí sám se sebou. Lidi pak často hledaj různé úniky od tohoto „bytí sám se sebou“ skrze něco, co můžou konzumovat (informace, kouření, mluvení, jídlo, hodně jídla, čokoláda ).
V knížce je hezky popsána láska na všechny možný způsoby, počínaje láskou dětskou (jakože láskou dítěte), přes principy lásky rodičovské (opět poukaz na to, jak moc jsme ovlivněni našimi rodiči a jejich uměním milovat), až po lásku erotickou a lásku bratrskou, kterou jsem vnímala jako takovej oříšek, protože to je vlastně láska ke všemu. Celkem mě zaujala i myšlenka sebelásky, která je v západním myšlení často zaměňována za sobectví. Sobeckýmu člověku jde jen o sebe, přičemž posuzuje všechno a všechny jenom z hlediska užitku, který může mít. Neumí dávat, a nezajímá se o jiné. Kdežto láska k sobě samotnému vychází z lásky bratrské (miluj bližního svého). A milovat bližního svého jako lidskou bytost znamená, že logicky musím milovat sám sebe. Nejde to oddělit.
Jsem přesvědčená, že se k tomuhe titulu ještě vrátim, a řekla bych, že ne jen jednou. Knížka mě donutila přemýšlet (což miluju), a vlastně mi dala odpověď na otázku, po který jsem pátrala ????
Celkem podnětná byla pro mě vybídka ze strany autora k zamyšlení, kolik známe lidí, u kterých se domníváme, že umí doopravdy milovat.
Závěrem jenom takovej malej zajímavej orientační převodníček:
dětská láska – miluji, protože jsem milován
zralá láska – jsem milován, protože miluji
nezralá láska – miluji tě, protože tě potřebuji
zralá láska – potřebuji tě, protože tě miluji
Doporučuji
Štítky knihy
láska psychologie sociální psychologie vztahy mateřská láska
Autorovy další knížky
| 2010 |  Umění milovat |
| 1992 | Mít nebo být? |
| 1993 | Strach ze svobody |
| 1997 | Anatomie lidské destruktivity |
| 1996 | Lidské srdce |
„,L'amour est l'enfant de la liberté, říká stará francouzská píseň; láska je dítětem svobody.“
--
Velký filozof a psycholog Erich Fromm chtěl, abychom si uvědomili, že láska není cit, kterému se může každý snadno oddat. Že láska není pocit, že je to spíš praxe, nebo ještě lépe řečeno umění, kterému, jako každému umění, je nutné se učit. A že bez rozvoje celé své osobnosti, bez tvůrčí síly a péče, disciplíny a trpělivosti to prakticky nejde.
Přes jeho marxistické podtexty, přes všudypřítomný sexismus v popisu rolí žen a mužů a přes do očí bijící (a doufám, že jen době poplatné) označování lásky mezi lidmi stejného pohlaví za chybu a selhání, je tahle útlá knížka nadčasová. I reflexe moderní společnosti jsou nadčasové, přestože je Fromm psal v 50. letech. Donutí vás přemýšlet o mnohém, o svých vztazích a rozhodně o sobě.
--
„Kdo nic neví, nic nemiluje. Kdo nic neumí, nic nechápe, je bezcenný. Ale ten, kdo chápe, ten i miluje, všímá si, vidí Čím hlubší poznání, tím větší láska Kdokoli si představuje, že všechny plody dozrávají současně s jahodami, neví nic o hroznech. – Paracelsus“