Umění naslouchat
Erich Fromm
Navzdory svým plánům za svého života Erich Fromm o psychoanalytické terapii skoro nic nepublikoval. Jak však píše jeho žák Rainer Funk, každý, kdo byl Frommem analyzován, pocítil jeho „neúprosnost hledače pravdy a kritického průvodce, ale také mimořádnou schopnost vcítění, blízkost a bezprostřednost ve vztahu k druhým“. V souladu s tím, že Fromm nezaložil novou terapeutickou školu, jeho stati na téma psychoanalýzy neinformují o žádných technikách. Zde předkládané texty, jež uspořádal právě Rainer Funk, spíše informují o Frommově vztahu s duševně trpícími lidmi naší doby a o jeho schopnosti individuálního vnímání základních problémů člověka. Analytik se v jeho pojetí učí vycházet především sám se sebou a je sám sobě nejbližším pacientem, takže pacient se v určitém smyslu stává jeho analytikem. Soubor zde předkládaných textů je přepisem nahrávek Frommových přednášek a rozhovorů, které tak mají povahu mluveného slova a důležitým způsobem charakterizují Ericha Fromma jakožto člověka.... celý text
Literatura naučná Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2018 , PortálOriginální název:
The Art of Listening, 1991
více info...
Přidat komentář
Umění naslouchat byla první kniha, kterou jsem od Ericha Fromma četl, a myslím, že představuje velmi podnětné dílo. Může se vám stát, že se v textu najdete - jako já při četbě kapitoly 'Speciální metody pro léčbu moderních charakterových neuróz'. To je na podobných publikacích fascinující: člověk se v nich poznává, může skrze ně poznávat sebe a ty okolo.
Kniha se čte snadno, chvílemi až podezdřele snadno, u někoho může vyvolat dojem, že téma zjednodušuje, přesto skvěle vysvětluje principy, jak Fromm přistupuje ke svým pacientům. Jeho názory, možná právě tím že jsou poměrně prosté, lidsky intuitivní, jsou velmi přesvědčivé.
Moc se mi líbí styl, jakým Erich Fromm píše. Psychoanalýza mě ze všech psychologických směrů zajímala vždy nejvíc a v podání Fromma je o to zajímavější, protože se jeho dílo velmi dobře čte.
V predošlej tvorbe môžeme Ericha Fromma vnímať z pozície popularizátora tematiky nevedomia zrozumiteľnou a o kultúrny aspekt obohatenou teóriou, ktorá nachádzala inšpiráciu prevažne v ľudskej patológii - tzn. nekrofília, malígna/benígna agresia, deštruktívne správanie etc., inými slovami, nazerali sme na spoločnosť očami psychoanalytika. V zbierke zväčša nepublikovaných pozostalostí, skĺbených dokopy blízkym Rainerom Funkom pod názvom Umenie počúvať sa stáva témou in medias res samotná psychoanalýza ako terapeutický proces. Fromm chce predstaviť terapeutickú prax psychoanalýzy s najväčšou možnou mierou autenticity a preto nemôže obísť osobnosť jej zakladateľa.
Carl Gustav raz povedal: "Som rád, že som Jung a nie jungián", odvážne sa domnievam, že k životu opätovne prebudený Darwin by adresoval podobné slová neodarwinistom a konečne, uvažujem, čo by povedal Sigmund Freud na cesty psychoanalýzy druhou polovicou 20. storočia. Medzi riadkami, ale aj v riadkoch nachádzame ašpiráciu autora, argumentovať proti sexuálno-infantilnej obmedzenosti Freuda a rannej psychodynamiky. Preniknúť hlbšie k zmyslu psychoanalýzy znamená, odložiť libido a patológiu smerujúcu ku komplexom, znamená to objaviť jej esenciálnu axiómu, ktorú príslovečne vyjadril Fromm nasledovne: "Čo je cieľom psychoanalýzy? Je to veľmi jednoduchá otázka a myslím, že je na ňu veľmi jednoduchá odpoveď. Poznať samého seba." Aký zmysel prináša vyššia miera sebapoznania, snaha spoznať nepoznané? Autor: "Čím lepšie sa poznáme, tým sú naše rozhodnutia správnejšie. Čím menej sa poznáme, tým zmätenejšie rozhodnutia robíme." Fromm nepochybne vníma psychoanalýzu ako veľkú výzvu k sebapoznaniu, ktorú v nej videl aj samotný Freud či mystický Jung. Odhaľovať skryté nevedomie alebo tieň, je tým istým zámerom vyjadreným inak. Nezostávajme sami sebe nepoznaní.
Už v anotaci jasně stojí, že rámcovým tématem této knihy je Frommovo pojetí psychoanalýzy. Cílem v Umění naslouchat je tedy něco úplně jiného než v Umění milovat nebo Mít nebo být?. Tyto knihy se soustředí spíše na autorovo pojetí člověka jako jedinečné osobnosti, která reaguje na vliv svého prostředí. Toto téma Frommových nejslavnějších knih je i zde velmi důležité, avšak kniha ho ve výsledku využívá spíše jako článek (jakkoliv podstatný) v řetězci (dalších, neméně fascinujících skutečností) vedoucího k prohloubení znalostí psychoanalýzy. Toto hluboce obdivuji. Není totiž vůbec jednoduché poskládat knihu tvořenou přednáškami, které spolu tématicky zdánlivě příliš nesouvisí, tak aby ve výsledku byla smysluplná a fungující jako celek.
Knížka mě ale velmi zaujala i po myšlenkové stránce. Frommův pohled na psychoanalýzu je totiž komplexní a konstruktivní do takové míry, že jeho přednášky o této psychologické škole mohou od základů změnit život i člověku, který se jí věnovat nechce. Všechny poznámky a příklady z praxe, kterými autor dokládá své myšlenky totiž nevedou pouze k pochopení psychoanalýzy, nýbrž čtenáře vybízí k tomu, aby kriticky přemýšlel a miloval růst, život. Právě díky tomuto Frommově přístupu k psychoanalýze mě tolik oslovil - nepovažuje psychoanalytika za schopného pro své řemeslo, pokud poznání potlačené (skryté) skutečnosti (pravdy) nepovažuje za základní hodnotu i mimo pracovní směnu. A jako taková může poté být psychoanalýza - i kniha o ní - z logiky věci nejen metodou léčby neuróz, ale i způsobem, jak lépe vidět pravdu a zlepšit vnímání svého okolí i sebe samotného. Taková psychoanalýza je nesmírně užitečná pro každého člověka, lhostejno na (ne)zájmu o tradičně podávanou psychologii.
"Většina lidí dnes onu schopnost (subjektivního prožití) ztratila, dokážou vidět věci jen realisticky, v prvotním smyslu, a tedy velmi dobře vědí, jak lze světem manipulovat. Nejsou však schopni, ať jde o člověka nebo přírodu, zcela subjektivně bez dalšího účelu jen prožít daný pohled, daný zvuk, tento obraz. Lze říci, že člověk je nemocný, jestliže nemá schopnost vidět subjektivně, stejně jako je nemocen, když není schopen vnímat vnější realitu. Nemocným či psychotickým ale nazýváme pouze toho, kdo nemá schopnost posuzovat vnější skutečnost.
Jestliže člověk postrádá schopnost vidět věci subjektivně, nenazveme ho nemocným. Důvod je jednoduchý: nemocným nazýváme pouze toho, kdo překáží společenskému fungování. Pojetí nemoci je v podstatě sociální. Jestliže je někdo idiot, emocionální idiot, umělecký idiot, nerozumí ničemu a je schopen jen vidět praktické hodnoty, je dnes považován za velmi chytrého člověka. A to jsou lidi, kteří jsou nejvíce úspěšní, protože se jim nikdy nestalo to, co Charlie Chaplinovi v jednom filmu, když kvůli krásné ženě při práci u stroje nad ním a nad nekonečným pásem ztratí vládu. Když nic necítíte, když nemáte žádnou subjektivní zkušenost, jste velmi dobře začleněni do společnosti, ve které je nejdůležitější věci prakticky zvládat. Ale kvůli tomu ještě nejste zdravější."
- - -
Neříkám, že se vším, co je napsáno v knize souhlasím, ale rozhodně Vás donutí přemýšlet a za některé myšlenky a formulace vyloženě tleskám. Jako za tuto.
»Člověk porozumí druhému pouze natolik, nakolik zakusil sám totéž. Být sám analyzován neznamená nic jiného než být otevřen celé lidské zkušenosti, která zahrnuje dobré i špatné, vše.«
Líbí se mi Frommovo pojetí psychoanalýzy, kdy psycholog pacienta nezkoumá, ale snaží se do něj vcítit natolik, aby prožíval jeho zkušenost jako svou vlastní.
Štítky knihy
Autorovy další knížky
2010 | Umění milovat |
1992 | Mít nebo být? |
1993 | Strach ze svobody |
1997 | Anatomie lidské destruktivity |
1996 | Lidské srdce |
Erich Fromm a Konrad Lorenz jsou autoři, k nimž se vracívám, v mé mysli stojí vždycky blízko a co soudím o knihách jednoho, obvykle stejně dobře platí i pro druhého. Jsou oba velmi lidští, velmi nadšení pro člověka. Tentokrát jsem byla zvlášť zvědavá, protože samo téma - psychoanalýza - není pro mě nijak zvlášť přitažlivé a asi by mě nenapadlo knihu číst, kdyby to nebyl právě Fromm a s ním jistota, že hranice odborného budou překročeny ve prospěch obecně lidského. Texty jsou přepisem autorových promluv, mají v sobě určitou uvolněnost a snadno se čtou.
"Lze analyzovat sebe a vědět všechno po celá léta, ale nebude to mít žádný účinek, jestliže to nepřinese žádné plody a jestliže to nebude doprovázeno změnami ve vlastní životní praxi. Tyto změny mohou být malé, ale jsou to změny; když však někteří levicoví filosofové tvrdí, že člověk se zlepší teprve s revolucí, nikam to nevede (...) protože když přijde revoluce a nikdo se nezmění, revoluce jen zopakuje celou bídu, která zde byla předtím. Revoluce dělají lidé, kteří nemají představu o tom, jaký by mohl být lepší život."
"Existuje ještě jiný příklad, který bych rád zmínil. Je to velmi moderní fenomén a velmi obtížná otázka k zodpovězení. Jak dalece je nemocen moderní organizující člověk, odcizený, narcistický, bez vztahů, bez skutečného zájmu o život, zajímající se jen o přístroje, kterého sportovní vůz vzrušuje více než žena? (...) Vyléčit ho by znamenalo především změnit celou jeho osobnost. Kromě toho by měl proti sobě celou společnost, protože celá společnost podporuje jeho neurózu. Je to paradoxní situace, kdy je člověk nemocný v teoretickém smyslu, ale v jiném smyslu nemocný není."
Osobně je mi užitečné Frommovo zdůraznění obou vlivů, které na člověka v jeho růstu působí: aktivita subjektu je nezbytná, nejsme uzdravováni a nedocházíme plnosti mechanicky, bez své vůle a bez svého přičinění - což v mých očích staví vážnou (bezpochyby existující, ale objektivně nezměřitelnou) výzvu naší odpovědnosti a zároveň nadějeplně odkazuje zdánlivou všemohoucnost životních okolností do patřičných mezí (opět: aniž bychom byli sobě či druhým schopni stanovit konkrétní polohu této meze). Obojí platí - jsme k Božímu obrazu, cosi v nás volá k životu a k pravdě, a zároveň "Záludné je lidské srdce, víc než co jiné, kdo je pozná?". Vedle toho autor zřetelně vidí a ani náhodou nebagatelizuje, v jak nemocné a znetvořující společnosti jeho klienti žijí. Člověk se nemusí příliš namáhat, chce-li jeho slova aktualizovat a vymyslet několik příkladů všudypřítomných očekávání a požadavků, jimiž zase naše společnost brání plnému rozvoji lidství a křiví je ve svůj prospěch. A není třeba myslet jen na násilí - dnešní doba je především dobou lahodných příchutí a působivého make-upu.
Obě úvahy vedou k závěru, že zápas o pravdivý náhled je tím nejdůležitějším úkolem, s nímž člověk do svého života vstupuje.
"Možná je pro porozumění psychoanalýze daleko užitečnější číst Balzaca než psychologickou literaturu. Četba Balzaca cvičí porozumění člověku více než všechny analytické síly na světě, protože Balzac byl velký umělec, který dokázal psát kazuistiky, ovšem velmi úplné a velmi bohaté, s velkým vhledem i do nevědomé motivace člověka a se vztahem k sociální situaci. (...) Pokud se někdo skutečně zajímá o člověka a jeho nevědomí, ať nečte učebnice, ať čte Balzaca, ať čte Dostojevského, Kafku. Zde se o člověku něco dozvíte, mnohem více než z psychoanalytické literatury (včetně mých vlastních knih). Zde naleznete bohatství hlubokého vhledu, a to by měla a mohla dokázat psychoanalýza ve vztahu k jednotlivcům."