Umění stárnout
Anselm Grün
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/113349/mid_umeni-starnout-zjx-113349.png
4
7
7
Málokdo se raduje z toho, že stárne. Své myšlenky na stáří většinou potlačujeme. Lidé mají ze stáří strach. Anselm Grün ve své knize Stárnout je veliké umění ukazuje, že stáří je pro člověka výzvou a příležitostí právě tak, jako jiná období života. Nabádá čtenáře, aby se svým stářím nakládali odpovědně a byli si vědomi jeho ceny, která spočívá v tom, že stáří je obdobím postaveným víc než ta předchozí na duchovnu, které dává člověku příležitost dalšího růstu a proniknutí do nové hloubky lidského života. To, že je člověk starý, není samo o sobě zásluha, ale zda se jeho stáří stane skutečnou hodnotou, závisí jen na něm, Stárnout dobře je velké umění. Kdo vnímá jen omezení, která stáří přináší, kdo není schopen přijmout sebe sama v dané situaci, nebude prožívat radost, vděčnost a štěstí. Výzvy stárnutí jsou hlavně tři: přijetí, opouštění, smíření. V nich tkví i šance: Kdo se naučí akceptovat daná omezení meze, přijme sebe se svým stářím, může rozvíjet nové ctnosti, ke kterým stáří vybízí: pokoru, trpělivost. vděčnost, mírnost, pokoj. Kdo se naučí leccos opustit, bude znovu obdarován. Tak jako každému umění i umění stárnout se člověk musí učit a pamatovat na to, že nikdy nebude perfektní, vždycky bude dělat chyby. Pokud se z nich umí poučit, pak ho chyby povedou k moudrosti a ta přece ke stáří patří. Témata jednotlivých částí knihy: Smysl stáří. Přijetí vlastní existence (smíření s minulostí, přijetí vlastních mezí, jak zacházet s osamělostí) Opouštění (opouštění majetku, zdraví, vztahů, sexuality, moci, ega). Plodnost Stárnout ve společenství Ctnosti stáří (klid, trpělivost, mírnost, vděčnost, svoboda, láska). Co se strachem a depresí Cesta mlčení Sebetranscendence Příprava na umírání.... celý text
Literatura světová Duchovní literatura Náboženství
Vydáno: 2009 , Karmelitánské nakladatelstvíOriginální název:
Leben ist jetzt. Die Kunst des Älterwerdens, 2009
více info...
Přidat komentář
„Pro druhé budeme požehnáním, bude-li z nás vycházet pokoj, naděje a důvěra. Pokoj z nás však může vycházet jen tehdy, budeme-li v míru sami se sebou. Vše, co uděláme pro úspěšné stárnutí, bude nakonec požehnáním pro ty druhé. Lidi totiž při setkání s námi pocítí, že se vyplatí stárnout, že stáří má svou vlastní kvalitu, která je pro nás dobrá.“
Je to zvláštní kniha. Trochu nesourodá směsice vlastních i půjčených tezí, které někdy nabídnou zajímavý úhel pohledu, přesahující předpokládaný rozhled katolického duchovního (pro mě nejvíc v tématech partnerských vztahů a v konfliktu mezi předpoklady vlastního sebeurčení a očekáváním společnosti), v jiných případech ale nepříjemně překvapí svojí banalitou – třeba tvrzení, že když se člověk cítí osamocen, má ve své samotě najít něco pozitivního. A pokud samotou přesto trpí, má si najít nějakou společnost a být v ní aktivní. Takovým radám se nedá nic formálně vytknout, ale zároveň si nedokážu představit, jak by v takto nekonkrétní podobě mohly být prospěšné.
Ale pozitiva jsem našel, mnoho pozitiv – a to přesto, že nejsem typická cílová skupina (a nejde zdaleka jen o věk). Nejvíc se mi líbila atmosféra knihy, líbilo se mi, že Grün není žádný Kiyosaki, není burcujícím motivátorem, nesnaží se své čtenáře aktivovat a přesvědčit je, že přečtením jeho spisu se jim ze dne na den změní život. Anselm Grün je jiný – neoslňuje ohňostrojem metafor ani nablýskanou originalitou. Nevyzývá k následování. Je mnohem víc empatický společník, jeho slova vyvolají pocit blízkosti – jako by mě někdo držel za ruku, jako by ke mně někdo promlouval konejšivým hlasem důvěryhodného přítele. Výsledná hodnota je pak mnohem vyšší než jen součet předložených myšlenek.
Ještě pár slov otce Anselma o tom, jak zůstat sám sebou v konkurenci představ okolního světa: „Naším úkolem je však bedlivě pozorovat, co je pro nás opravdu vhodné; kdy jen plníme očekávání jiných a kdy jsme v souladu s tím, co od nás Bůh vlastně chce. Naše pravá podstata by se nám měla v průběhu života stále jasněji vyjevovat. Když zmizí vnější role a masky, může zasvitnout původní jas naší duše. čím víc stárneme, tím prostupnější bychom měli být pro tuto pravou zář své duše.“
Kompilát cizích myšlenek, které nám autor „předžvýkal“, abychom se prý nemuseli prokousávat těmi stohy knih sami. Mno...
Ač to tak asi nezamýšlel, udělal nám tím medvědí službu. Jaksi nedohlédl velikosti těch myšlenek, vytrhl je ze souvislostí a jejich domnělé poselství značně ochudil a deformoval.
Kniha je asi vhodná pro jedince, kteří (ke své škodě) dávají přednost instatním závěrům místo aby přemýšleli sami a hledali své vlastní závěry.
Anselm Grün pohladil po duši, nic nevnucuje, jen je výborný pozorovatel a umí podat vysvětlení. Hovoří o stárnutí, nemocech, smrti a v závěru připojuje nádhernou Modlitbu stárnoucího člověka, kterou se můžou řídit všichni lidé, nejen stárnoucí.
Štítky knihy
stáří hledání smyslu života biblické citáty křesťanský život rozvoj osobnosti, osobní rozvoj senioři stárnutí sebepřijímání
Autorovy další knížky
| 2009 |  Deprese jako šance |
| 2000 | Každý má svého anděla |
| 2005 | O mlčení |
| 2002 | Poselství shůry |
| 2017 |  Svět bez Boha |
Souhlasím s níže Mirkem. Nemám k tomuto co víc dodat.