Umřel jsem v sobotu
Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94833/bmid_umrel-jsem-v-sobotu-1SA-94833.jpg
4
462
462
Tento mrazivý příběh se skutečně stal. Nápis, vytesaný na domě v Třebíči, vídal v dětství muž, jenž na sklonku života vyprávěl autorovi svůj příběh. Z osudu rukou a vůle boží. A zde začíná autorovo putování za tajemnou větou, za domem, který aniž by sám chtěl, ovlivňuje jeho život i život ostatních. Je to strhující příběh o lásce, osudu, ztrátě dítěte a druhých šancích, které už se nikdy nebudou opakovat. Co se stane, když se nevyrovnáme s minulostí? Přijde vůbec nějaká budoucnost? Rodina Josefa Marana žila v domě, který změnil jejich život. Mozaikové oko boží a onen nápis jej poslal na cestu, na kterou se žádný smrtelník nechce vydat. Rodina přišla rukou vraha o svou jedinou dceru. Osud k nim byl ale shovívavý. Přišlo druhé dítě. V duši Josefa Marana, ale nebyl klid. Toužil jej najít. Rozhodl se pátrat v minulosti, a tak svou druhorozenou posílal na onen svět. Do míst, kam se žádné dítě nepodívá. Její oči byly oči Josefovy, a on hledal vraha. Viděla dívka, co se v budoucnosti skutečně stane? Vrátí se k němu alespoň jeho druhá dcera? Mnohdy nás stvořitel posouvá vpřed, my se však nedokážeme vymanit ze spárů minulosti. A tak ztratíme vše, na čem nám záleží. I sami sebe. Temná kniha spojuje prvky vyprávění s básněním. Celý příběh je jako hra. Hra o naději. Mrazí z něj v zádech, v srdci i v hlavě.... celý text
Přidat komentář
Kniha je to vskutku zvláštní. Objevuje se zde několik zajímavostí a objasnění předchozí Formánkovy knihy Mluviti pravdu. Opět se zde nachází dva příběhy. Osobní příběh autora, kde opět bojuje sám se sebou a popisuje pátrání po tajemném domě v Třebíči. Přijde mi, že tato "kurzívová" část bohužel převažuje nad částí druhou, a to tajemným, až strašidelným životem Josefa Marana a jeho ženy Heleny. Chvílemi jsem se opravdu těšil, až se JF vypíše ze svých pocitů a já se budu moct opět ponořit do jeho polo-fiktivního příběhu.
„Jsem zloděj pocitů, příběhů i vlastního života“.
To říká autor a opět je to pravda. V této knize je skutečný příběh o jednom domě a lidech v něm, o jejich neštěstí, neklidu a uvíznutí v minulosti a k tomu pocity postav i autora a kus jeho vlastního života. Knížku jsem přečetla vlastně hned dvakrát. Po prvním přečtení jsem znovu začala listovat a znovu pročítala detaily příběhu, a hlavně autorovy úvahy, poetické vložky i vyprávění o vztahu k Waldemarovi, hrdinovi příběhu Mluviti pravdu. Mám ráda vypravěčský styl pana Formánka, jeho propadnutí příběhu i neustálé hledání odpovědí na ty základní otázky. Jak vyplývá z nedávných rozhovorů kolem filmu Úsměvy smutných mužů, on už zřejmě svoje odpovědi našel. Mě teď jen napadá, jestli bude něco dál po knize Dvě slova jako klíč a pokud ano, jak doufám, o čem a jaké to bude.
Formánek je můj favorit. Každá jeho kniha (a tedy i tato) je velmi osobní, skvěle napsaná, magická, smutná i plná naděje. Radost číst!
Pro mne první kniha od tohoto autora. Četla se velmi lehce a tuto útlou a malou knihu jsem měla přečtenou jsem za den. První jsem si ale měla přečíst knížku Mluviti pravdu, na kterou sice úplně nenavazuje, ale odkazuje se na ni.
Moje druhá knížka od JF a... těším se na další. Moc se mi líbí, jak tenhle chlap píše. Paráda.
trochu z iného hrnca, než som čakal, ale zasa - Formánek nesklamal!
škoda len, že jeho web je zúfalo starý...
Velmi čtivě napsané. Styl psaní, který mě umí nějakým způsobem pohladit, i když v některých místech je příběh až mrazivý.
Velmi zajímavý formát knihy, kdy se prolínají autorovi myšlenky, vzpomínky a komentáře v průběhu vyprávění osudu muže, do jehož života zasáhla tragédie. Vyprávění má mystický nádech, který postupně pohlcuje čtenáře, jakožto i autora samotného. Vybočující, čtivé.
Skoro nevím jak knihu ohodnotit, od pana Formánka jsem četla Mluviti pravdu a myslela jsem, že už mne nemůže ničím rozházet... Mýlila jsem se, tento příběh se mnou ohromně zacloumal, silné vyprávění, které bych ale nedoporučila číst slabším povahám... Zvláštně šťastně depresivní příběh o smrti???
Na většinu knížek mi má fantazie stačí, ale u Formánka se nepřestávám divit, v dobrém smyslu slova, co se dá s čím propojit, jaký další příběh vyplyne atd. Moc pěkné čtení.
Silný Maranův příběh na pozadí (trošku slabšího) příběhu autorova, zajímavé zpracování. Rozhodně ještě něco od Formánka zkusím.
Mnohovrstevný, mysteriózní děj s mrazivým ústředním příběhem. Poskládaný jak mozaika okna dotčeného domu. Chvílemi sice hrozilo roztříštění, ale tragický osud Maranovy rodiny to udržel. Poutavě vykreslená mystika "staré" Třebíče. I když je hlavní příběh syrově dramatický, pan spisovatel sem dokázal dokázal vnést svou poetiku a smrt se stává nadějí. Celkový pocit: protože jsem "trebíčská" mám chuť vyrazit do ulic a pocítit dozvuky toho příběhu.
Podle mého Josef Formánek nevyužil potenciál příběhu. Hodně zajímavé téma podal hodně nezajímavým způsobem. Formánkovu předchozí knihu Mluviti pravdu považuji za velmi zdařile podaný strhující příběh, i když mi trochu vadilo narušování hlavní dějové linie autorovými vsuvkami plnými úvah a zbytečnými informacemi o autorovi samém. Tato kniha se už zcela roztříštila na spoustu fragmentů - jak zaznívá v některých komentářích, je to zřejmě vlivem autorova nemírného pití - a to příběhu opravdu ubližuje. Pane Formánku, přepište tuto knihu, prosím. Váš přítel a můj oblíbený autor Arnošt Lustig to dělal také. Když připravoval nové vydání svých knih, tak se téměř vždy jednalo o přepracované vydání. Ten příběh za to stojí.
Tahle kniha mi byla doporučena, zapůjčena a já nyní nemám slova, kterými bych ji dokázala popsat. Přečetla jsem ji za jedno odpoledne. Nemám pocit, že by mnou nějak pohnula, spíš jakoby mi naplnila plíce nějakou mazlavou tekutinou a já teď nemůžu moc dýchat.
Ze začátku jsem se bála, že si autor bude nárokovat až moc pozornosti a nenechá postavám jeho příběhu vůbec žádný prostor. Později mi došlo, že on sám je hlavní postavou. Příběhy byly dva a oba mě vážně uchvátili.
Některé pasáže jsem pročítala dvakrát, jiné jsem trochu přeskakovala (autorův pobyt v Indii mě nijak nezaujal), jindy jsem se smála nebo si myslela, že se každou chvíli pozvracím (přesněji u fáze s Čertem a myslivci, to jsem nečekala).
Nevím jestli to není náhodou pokračování "Mluviti pravdu" - tu knihu jsem nečetla, ale některé pasáže z téhle knihy jakoby odkazovaly na jakýsi první díl.
Každopádně používání rýmů, kurzívy, tučného písma a vlastně celková vizuální část knihy byla dost zajímavá. Včetně popisu prostředí. Jelikož já vážné viděla příběh očima autora. A teď je konec.
Kulka už prolétla, ale i když jsme se společně vraceli časem, mám pocit, že se to všechno stalo příliš rychle.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Tato knížka je slabší, jakoby si s tím tématem nevěděl autor rady, text působí rozháraně, moc nefunguje, přestože se jedná o silné téma, ale v podstatě to na mě působilo jako doslov k Mluviti pravdu a omluva Waldemarovi, že ho tam nechal zemřít. (3/5)