Umřel jsem v sobotu
Josef Formánek
https://www.databazeknih.cz/img/books/94_/94833/bmid_umrel-jsem-v-sobotu-1SA-94833.jpg
4
462
462
Tento mrazivý příběh se skutečně stal. Nápis, vytesaný na domě v Třebíči, vídal v dětství muž, jenž na sklonku života vyprávěl autorovi svůj příběh. Z osudu rukou a vůle boží. A zde začíná autorovo putování za tajemnou větou, za domem, který aniž by sám chtěl, ovlivňuje jeho život i život ostatních. Je to strhující příběh o lásce, osudu, ztrátě dítěte a druhých šancích, které už se nikdy nebudou opakovat. Co se stane, když se nevyrovnáme s minulostí? Přijde vůbec nějaká budoucnost? Rodina Josefa Marana žila v domě, který změnil jejich život. Mozaikové oko boží a onen nápis jej poslal na cestu, na kterou se žádný smrtelník nechce vydat. Rodina přišla rukou vraha o svou jedinou dceru. Osud k nim byl ale shovívavý. Přišlo druhé dítě. V duši Josefa Marana, ale nebyl klid. Toužil jej najít. Rozhodl se pátrat v minulosti, a tak svou druhorozenou posílal na onen svět. Do míst, kam se žádné dítě nepodívá. Její oči byly oči Josefovy, a on hledal vraha. Viděla dívka, co se v budoucnosti skutečně stane? Vrátí se k němu alespoň jeho druhá dcera? Mnohdy nás stvořitel posouvá vpřed, my se však nedokážeme vymanit ze spárů minulosti. A tak ztratíme vše, na čem nám záleží. I sami sebe. Temná kniha spojuje prvky vyprávění s básněním. Celý příběh je jako hra. Hra o naději. Mrazí z něj v zádech, v srdci i v hlavě.... celý text
Přidat komentář
Silný začátek, poetické vstupy, příběh, který se postupně vyvíjí, tajemno, záhady, 2. světová válka, osobní deník, další poetické vstupy, poněkud nezvyklá Formánkova kniha, která je občas obyčejná, občas silná a překvapující. Několik stránek i vět mě velmi překvapilo, proto dávám plný počet bodů.
Vyborná kniha - velmi dobře se čte. I když je vlastně kniha úplně jiná, než starší Formánkovy díla, hlavní linie je vlastně velmi podobná. A taky se kniha odehrává v ČR, víceméně. A taky trošku chybí ty výborné ilustrace. Je to zřejmě dost osobité a osobní dílo a docela mne překvapuje, že to vlatně Formánek vydává jako knihu - zní to spíš jako osobní deník.
Z osudu rukou a vůle boží. Ta věta, která vám bude ležet v hlavě i dlouho po přečtení tohoto temného příběhu o nezvratnosti osudu a lidských chybách.
Verte, či nie, ale ja ani neviem čo napísať. Bola som vtiahnutná do silného príbehu odohrávajúceho sa na nepatrnom množstve strán, ktoré tak rýchlo pominuli, že na konci som nemala pocit, žeby som čítala knihu. A predsa vám tá krátkosť surového rozprávania utkvie v pamäti. Občas zdanie klame, ale predsa sa na povrchu jednoduchého príbehu skrýva určitá hĺbka. Nazeranie do nej je šokujúce a mne v ušiach neustále znie veta: "Z osudu rukou a vůle boží."
Na tuto knihu jsem se dlouho těšila. JF opět nezklamal...Jen na mě byla příliš krátká...Ale mohu ji doporučit. Už se těším na další dílko oblíbeného autora
Jako dlouholetý čtenář magazínu Koktejl je Josef Formánek moje srdeční záležitost.
Jeho zvláštní dokumentární styl psaní má zvláštní kouzlo. Klobouk dolů, ale s každou další knihou je to lepší a lepší.
Román Umřel jsem v sobotu je vynikající zpověď němého pozorovatele jedné tragédie - jak jinak než Z osudu rukou a vůle boží.
Těším se na další dílko.
Tak tento spisovatel je moje srdcová záležitost, každá jeho další kniha je prostě lepší a lepší :-)
Pro mě jednoznačně zatím nejslabší Formánkova kniha, zkrátka si chtěl zkusit duchařskou historku.
Známý zloděj příběhů se ve své čtvrté knize Umřel jsem v sobotu posunul k románu, ve kterém cítím příchuť románu gotického. Nepříliš komplikovaný ač pochmurný příběh jednoho domu a jedné rodiny s tak trochu mysteriózním laděním, námět, který by se dal zpracovat jako povídka či novela, dokázal rozvinout do rozsahem i obsahem náročnější formy, příběh s hororovým nádechem dokázal propojit se svým životem v knihu čtivou (jedním dechem – abych použil zde často oblíbené klišé) - k tomu přispívá i grafické zpracování knihy s použitím různých fontů. V pasážích o Maranovi, jeho rodině a jeho domě je autor přesvědčivý a působí pravdivě, z částí “autorských“ se to ale jaksi vytrácí a mám spíš pocit, jako by mi autor podsouval svůj pohled a místy mi to až zavání rádoby mudrováním. Vyrovnává se to ale určitou poetičností některých pasáží (tím nemám na mysli jakože náhodné jednoduché rýmy) a tvoří celek, který přečíst nepovažuji za ztrátu času.
Opět pan Formánek boduje. Úžasně propracovaný příběh. Vtáhne vás a nepustí.
Otázky " Podle čeho vybírá bůh? Co je po smrti?" jsou staré jako lidstvo samo. A odpověď si musíme najít v sobě sami.
Po x-letech věc, která mne tak strhla, že jsem se musel přesvědčovat, že v ulicích Prahy číst knížku při chůzi po ulici je blbost. Docela by mě zajímalo, kolik je pravda a kolik licencia poetica.
Ještě o kousek drsnější než Mluviti pravdu. Záležitost na čtení na pár dní, ale neskutečných. Druhá kniha ze které člověka bolí hlava a prostě si musí dát na Marana panáka ... Díky autorovi za dokonalost.
Jedním slovem strhující. I když samotný příběh nebyl příliš poutavý (pro mě byl spíš děsivý), kniha mě vtáhla tak, jako se to už dlouho žádné nepodařilo. Hltala jsem ji jedním dechem a čekala na rozuzlení a nemohla se od ní odtrhnout.
Kniha sama o sobě je velmi osobitá, nepřipomíná mi nic, co bych už četla. A to jak příběhem, tak především formou. Zanechala ve mě hluboký dojem, který ani časem nevyprchává.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Úsměvy smutných mužů |
| 2008 |  Mluviti pravdu |
| 2008 | Prsatý muž a zloděj příběhů |
| 2016 | Dvě slova jako klíč |
| 2011 | Umřel jsem v sobotu |
Pan Formánek svoje knihy nepíše, on je žije... a já je mám hrozně ráda. Nechci ho přečíst na jeden zátah, jednu knihu po druhé, chci si ho pečlivě dávkovat, jeho knihy mám za odměnu... Většinou po přečtení knihy hned sahám po další, ale u téhle jsem měla chuť dlouho nic nečíst a nechat ji jistě v sobě doznívat. Sice je krátká obsahem stran, ale zůstalo ve mně toho tolik, jako po přečtení rozsáhlého románu.