Umrieť na jar
Ralf Rothmann
https://www.databazeknih.cz/img/books/34_/341944/bmid_umriet-na-jar-NjG-341944.jpg
4
68
68
Prostredníctvom príbehu dvoch sedemnásťročných mladíkov zo severného Nemecka, ktorí sú nútene regrutovaní na front, Rothmann približuje hrôzy a barbarstvo vojny. V nástojčivých, magických, no realistických obrazoch autor rozpráva o poslednom vojnovom predjarí v Maďarsku a ťažkých prvých týždňoch mieru. Zobrazil ich skutočne majstrovsky a dôveryhodne, pričom nestratil vôbec nič zo svojej poetickej brilantnosti. Pri detailnom ponorení sa do morálno-psychického zbedačenia vojakov v citlivom veku cítiť zároveň obrovskú empatiu bez akéhokoľvek sentimentu. Podrobne a realisticky opísaná brutalita, utrpenie a bežný život na fronte striedajú takmer transcendentálne opisy krajiny a ľudí. Autor neprikrášľuje, neodsudzuje, nesnaží sa zaujať k morálke, činom a motivácii vojnovej generácie nijaký postoj. Rozpráva príbeh a necháva na čitateľovi, čo s ním spraví.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2017 , PremediaOriginální název:
Im Frühling sterben, 2015
více info...
Přidat komentář
Téma vypadá zajímavě a na obálce se dokonce skví odvážné tvrzení o největším německém románu o 2WW od dob Güntera Grasse, což vyvolávalo velké očekávání, ale výsledek zase tak skvělý nebyl - dokonce si myslím, že označení "román" je trochu na hraně. Každopádně to pro mě moc povedený román není. Vnímám to spíš jako povídky propojené do nepříliš soudržného celku. Silné momenty kniha rozhodně má - ať už jde o příběh s popravou nebo válkou urychlené milostné vztahy, ale mezitím je příliš mnoho hluchých míst, kde mě kniha naprosto míjela. Autor je celkem silný v zachycení psychologie, ale válečnou situaci se mu moc popsat nepovedlo a nepřišlo mi to celé reálné. Během posledních dnů války a ústupu, kdy docházejí pohonné hmoty, si hrdina vyjede proti směru ústupu na výlet na motocyklu, který mi téměř evokoval Postřižiny? To, co by v jednotném čísle bylo silnou scénou, působí v množném, jak popisuje autor, až absurdně (ženy házejí své hořící děti přes hradby a samy za nimi skáčou - navíc si úplně nejsem jistá, že by Rusové bombardovali civilní město v Rakousku fosforem, ale zase bych se nehádala, úplný odborník nejsem...; po řece plave tolik mrtvol, že ohrožují statiku mostu...) Přečtení nelituji, ale ten "největší německý román..." je třeba opravdu brát s rezervou.
Tak jako vždy po přečtení každé knížky popisující hrůzy a útrapy 2. sv. v. je mi smutno. V posledních křečích války nahánějí Němci na frontu všechny, kdo jen trochu můžou, ačkoliv všem je jasné, že válka už jen prohraná a ti náctiletí kluci to už asi \"nezachrání\". Místo, aby si v posledních měsících války spíš pomohli k přežití, ještě více zesilují kontrolní oddíly, které tvrdě trestají dezerci. Ve velkém se tak umíralo jak přímo na frontě, tak mimo ni, kdy se z přátel stali \\\"nepřátelé\\\". Inu vojna není kojná. Za mě nádherný příběh přátelství a válečné nesmyslnosti.
Překvapuje mě poměrně nízké celkové hodnocení knížky. Mě se příběh moc líbil, ale pravda je, že některé věty byly divně poskládané a musela jsem je přečíst třeba 2x abych pochopila, co se mi snaží autor říci. Proto také jedna hvězda dolu, i když to je vina spíše překladu.
Přistupovala jsem k této knize obezřetně bez nějakého očekávání, neb špatných knih s válečnou tématikou je dost, ale tento příběh rozhodně neurazil a četl se docela snadno... ovšem i přesto pro mě zůstane jen průměrným.
"Nálepky" z anotací a recenzí na knihu sedí. Opravdu máte pocit, že se, bez ohledu na čas a prostor, v květnu v roce 1945 sešli v kavárně rozbombardovaného berlínského hotelu Adlon Erich Maria Remarque a Cormac McCarthy. Remarque se rozhodl, že napíše druhé dějství Na západní frontě klid. O svědectví mladých, už tak nenadšených, mužů z ustupující německé fronty na konci druhé světové války. A McCarthy ho doplňuje svým apokalyptickým viděním z chystané Cesty.
Pětihvězdičkovou sílu novele ubíraly obratové výkyvy i jemné překlepy české verze. Zasloužené čtyři hvězdy za významný pohled z "druhé strany", charakteristiku vztahu otců a synů nejen ve válce, a upřímný, ne příliš pacifistický, pohled na nesmyslnost a realitu nacistického eintopfu, který navždy změnil svět...
Otázka je, co od téhle knížky čtenář čeká. Není to kniha, která by se svým obsahem věnovala prvním liniím 2.sv.v. a bojům v nich. Jedná se spíš o malý/velký příběh, osobní drama jednoho kluka a lidí kolem něj, který vychází ze skutečných událostí.
Mou pozornost si knížka příliš neudržela. Nevím jestli to bylo mou roztržitostí nebo stylem vyprávění, který byl takový melancholicky pomalý. Knížka to určitě není špatná, jen si asi neumí získat každého.
Rychlá záležitost, která by ale rozhodně neměla zůstat zapomenuta a četla se velmi svižně. Původně jsem od ní chtěl dát ruce pryč, ale náhoda tomu chtěla, že jsme se s touto knihou nakonec setkali a nelituji ;-)
Ze začátku pro mě bylo obtížné se začíst, ale povedlo se a nakonec se nečetla tak špatně, jak to zpočátku vypadalo. Umím si určitě představit i lepší překlad. Z celkového pohledu mám pocit, že je knížka neúplná, nedokonalá, že jí prostě něco chybí. Není celistvá, má hluché pasáže, a prostor na citovou hloubku není zcela využitý. Z druhé strany námět knížky z konce války je zajímavý a jistě i důležitý. Dává to člověku větší šanci pochopit, že i na té "špatné" straně nelze házet všechny do jednoho pytle, že se zbytečně umíralo na všech frontách. Nepřirovnávala bych tuto knížku k Remarqueovi, ale za přečtení rozhodně stojí.
Nejspíš překlad zavinil prapodivné složení některých vět. Pár chybiček se také našlo. Nicméně to je opravdu pěkná kniha, která mě ještě dlouho bude ležet v hlavě.
Kniha je prezentována jako největší německý válečný román od dob Güntera Grasse. Ačkoliv se mi toto tvrzení zdá jako velmi odvážné, jedná se skutečně o dobrý román. Spíš než jako válečný bych ho označila jako protiválečný. Scény z bitev v něm nenajdeme, jedná se v podstatě o popis ústupu německé armády probíhající na území dnešního Maďarska na jaře 1945. Místo bojových scén a hrdinství se dočkáme výmluvných momentek "ze života". Podle mého názoru kniha odhaluje žalostně pitomou tvář války a mnoha jejích účastníků. Literární styl je stručný, jednotlivé události se nijak nerozpitvávají a ani věty nejsou příliš košaté. Přesto kniha dobře vystihuje atmosféru deziluzí, skepse, rozkladu a chaosu. Brutální scény se najdou, ale není jich příliš mnoho. Možná mnohem víc než syrové popisy na mě zapůsobily pasáže, ve kterých násilí neprobíhá, ale povahová zvrhlost účastníků se projeví jiným způsobem. Například část, ve které důstojník poučuje hlavního hrdinu (povoláním dojiče), žádajícího o milost pro nejlepšího kamaráda, o gramatice, a zkouší jej ze slovesných pádů...
Téma zbytečného umírání v posledních okamžicích druhé světové války není cizí ani českému čtenáři, vždyť Škvorecký sepsal své Zbabělce již v roce 1948 na základě stále živých vzpomínek (byť kniha vyšla až o deset let později). Také Rothmannova kniha má za hrdiny sotva dospělé hochy, kteří by raději proháněli děvčata na tancovačkách, než s puškou v ruce stříleli „nepřátele“. Německá zkušenost je však úplně jiná – zatímco kluci z Kostelce se zapojují do naivního povstání proti okupantům, mladí dojiči jsou nahnáni přímo do ozbrojených složek nacistické strany... Kniha je výjimečná v tom, že líčení válečných strastí z úst nepravděpodobného hrdiny – esesáka – působí zvláštně citlivě a lidsky, jde totiž o příběh autorova vlastního otce. Jelikož jde o jeho představu o otcových válečných zážitcích, kterou sepsal sedmdesát let po konci války a dvacet let po otcově smrti, lze tím vysvětlit určitou emocionální vyprázdněnost vyprávění – jde totiž daleko více o reflexi traumatu vlastní rodiny a vlastního národa, než o autentický popis válečných hrůz. (7/10)
Nevím, zda to bylo překladem, ale nečetlo se mi to snadno. Příběh je vypravován tak, že ve mně nevzbuzoval žádné emoce, něco tomu chybělo.
Protiválečná kniha, která se navíc více než půlstoletí později vyrovnává s poválečným traumatem celé jedné generace, to u nás nemůže mít vůbec lehké. Je to bytostně Německé trauma obyčejných lidí stále bojujících s myšlenkami, že přeci všichni nemohli být špatní, ale pouze žili v době, kvůli jejíž brutalitě bylo zcela nemožné se neprovinit. V takovéto době je lhostejné, kdo jste, co chcete a jak se rozhodnete, svět i doba Vás pošpiní a Vy se vždy nějakým způsobem proviníte, tak jako Walter.
Pro nás, navíc po takové době, kdy podobné téma nebylo naštěstí nijak aktuální, je to pouze neživá oblast, se kterou nemáme šanci příliš se ztotožnit. Válka je hrozná, všichni to víme, ale i tak je to pro nás vzdálená teorie a málokdo, kdo umí číst, by ji chtěl z oblasti teorie vyvést… Kniha díky tomu výrazně ztrácí na účinnosti, nepomůže tomu ani zvláštní způsob vyprávění, které zůstává syrové, téměř čistě popisné a bez vypravěčova hodnocení ani důrazné kontrasty mezi krásným světem a na něm běsnící brutalitou válečné mašinerie.
Kniha to asi není vůbec špatná, díky bohu jí ale nikdo nemůžeme opravdu docenit ani se s ní nijak výrazněji ztotožnit. Doufejme, že to tak i zůstane.
Nebyl to pravda žádný strhující příběh, ale o těch je toho napsáno již spousta. Tady se autor soustředí na "obyčejného" kluka, kterého válka dohnala téměř v poslední chvíli. Walter, jakožto řidič zásobovací jednotky, zůstává v relativním bezpečí mimo frontu. Přesto není ušetřen situací, kdy na jeho rukou nakonec ulpí krev, ač se tomu snaží vyhnout, jak může. Některé pasáže byly trochu zdlouhavé, ale například scéna posledního loučení s kamarádem byla vážně hodně emotivní. Vcelku se mi kniha líbila.
Mladý Walter pracuje ako dojič na gazdovstve a opaľuje mladú Elisabeth. Na jednej tancovačke sú všetci mladí chlapci donútení narukovať a Walter v sedemnástich rokoch vstupuje do záveru (už) prehratej vojny, v ktorej nikdy bojovať nechcel. Ale šiel, rovnako ako všetci ostatní.
Príbeh o obyčajných nemeckých chlapcoch, na osude zopár z nich ukázaný osud celých más...
Občas som sa potešila peknému štýlu, "obyčajnosť" príbehu mi nevadila, ale nebolo to ono. Knižka na to, že mala len 167 strán, bola nejaká prázdna. Nepotrebovala som viac akcie či zamotanie deja, ale autor to napísal tak, že ma to jednoducho nechytilo.
Bohužel musím jen tři. Při některých silnějších scénách (např. poprava) jsem uvažoval i o čtyřech, ale nakonec té výplně bylo o dost víc než napínavého děje. O napínavosti vlastně nemůže být vůbec řeč. Jde spíše jen o popisy válečných hrůz na mladého esesáka. Navíc je děj strašně kouskován do oddělených epizod a mnoho událostí tak chybí k celkovému pochopení té doby. Na začátku i pak dál se na vás vychrlí zástupy postav, ve kterých je těžké se orientovat, a když už si na ně člověk zvykne, tak hned zmizí nebo zemřou. Celkově se to četlo dost těžko a ty tři tak zůstávají jen za formu (bohatost popisného jazyka), ne za obsah.
Kniha nabízí pohled také z druhé strany. Příběh o přátelství a touze po svobodě. Silný příběh.
Dočteno a přiznám, knihu jsem de facto nepustil z rukou, dokud jsem nedošel na poslední stránku. Není to válečný román, ale román o válce. Jak krutost kolem zcela otupí vaše smysly a pohled na svět. Netradiční pohled na WWII a Němce, jako např. v výborném Železné včely od M. Václavka.
Tak tohle rozhodně nebyl největší německý román o druhé světové válce od dob Güntera Grasse, ač z něj čiší křečovitá snaha o nápodobu velkých románů typu Na západní frontě klid, leč bez úspěchu. Ve sračkách se brodil každý voják, každý zažil strach, bláto, špínu a smrt kamarádů, ale napsat o něčem takovém příběh, kterému čtenář uvěří, už je kumšt hodný pravého spisovatele. Ralf Rothmann se však touto knihou řadí k průměru za tři hvězdy.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) německá literatura vojáci Němci Třetí říše (Nacistické Německo), 1933-1945 otcové a synové hitlerjugend
Nemohla jsem se začíst. Z velké části je na vině pravděpodobně překlad knihy. Některé věty mi nedávaly smysl. Příběh (ať už smutný, jelikož se jedná o WWII) mě moc nezaujal, některé stopáže nudily.