Unknown Pleasures - Pohled do nitra Joy Division
Peter Hook
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/425847/bmid_unknown-pleasures-pohled-do-nitra-j-FQx-425847.png
4
17
17
„Konečně jsme se dostali na pódium, asi o dvacet minut později, podívali se do davu – pokud se to tak dá nazvat – a tam byli úplně vepředu všichni moji kámoši a pokřikovali na mě: ,Čááááu, Hoooky. Jak to jde, Hooky?´ Culili se na mě a zdvihali palce. Pomyslel jsem si, že je fajn, že se ukázali, ale ty úsměvy a palce si mohli odpustit. My v Joy Division jsme byli velice vážní. Spíš jsme preferovali mračení se.“ Těmito slovy líčí první koncert Joy Division Peter Hook, basák a autor této knihy. V jeho autobiografii se čtenář samozřejmě ale dozví i to, co předcházelo i co následovalo, tedy jak vznikla skupina Warsaw Pakt a proč se přejmenovala na Joy Division, jaké byly další koncerty a co zapříčinilo smrt Iana Curtise.... celý text
Literatura světová Biografie a memoáry
Vydáno: 2019 , Volvox GlobatorOriginální název:
Unknown Pleasures: Inside Joy Division, 2013
více info...
Přidat komentář
Na to, že je Peter Hook (a basák k tomu), se moc zaháčit do tématu nedokáže. Je to takové hop sem, hop tam, vzpomínání na to, jak se formovala legendární skupina, jak si rozuměli jako členové kapely, ale ne až tolik v osobním životě, jak byl Ian trochu víc intelektuál, který měnil osobnost "jako chameleon v rámci toho, s kým byl", ale taky pohled na UK scénu konce 70-tých let, jaké to bylo protloukat se obtížně k popularitě, protože i navzdory dnešnímu legendárnímu statusu, Joy Division se během většiny jejich krátké existence příliš nedařilo a to z mnoha důvodů - když se to vezme kolem a kolem, Joy Division mělo jen pár let, během kterých většinu času strávili tím, že se vůbec snažili něčím být (a jak je i zde opět zmíněno, někdy přesně tuhle mizérii umění potřebuje k tomu, aby vykrystalizovalo v nějaké ryzí esenci), hráli i třeba v absolutně prázdném klubu, aby jim zaplatili, museli hrát, i když nebylo pro koho. Ale měli vizi toho, jak chtěli znít. Do toho ale zasahovaly problémy Iana, který se předtím, než úspěšně spáchal sebevraždu v roce 1980, o ni téhož roku jednou pokusil a zakecával to, jakože o nic nejde. Nic se ale nenakousne řádně, spíš jen tak projíždíte okolo... doba byla i v rámci punku trochu jinde, velkou pozornost na sebe strhnuli třeba extravagantnější Sex Pistols. V rámci toho je tak tahle publikace zajímavá spíš v tom, že jde o vzpomínání (ač sám Hook přiznává nespolehlivého) ale pořád svědka doby, ale o nějakých kvalitách bych tu příliš nemluvil. Vlastně mi přijde, že se toho ani příliš nedozvíte, než historky, vzpomínky a hodně přeskakování tam a zpátky. Ale díky tomu se na to člověk nepotřebuje příliš soustředit a je to tak easy read.
Je to určitě fajn, jen má Hooky občas problém udržet myšlenku a občas opustit myšlenku.
Oceňujem najmä mnoho pre mňa nových informácií, čoby fanúšika Joy Division.
Kapela vydala dva štúdiové albumy - Unknown Pleasures a Closer - oba nesmierne vplyvné, ktoré sú pevnými piliermi nielen post-punku, ale aj alternatívneho hudobného prúdu ako takého. Hooky sa s tým nepáral, niekomu sa jeho štýl nemusí páčiť, ale čo.. je to jeho knižka! :)
Pro fanoušky Joy Division a tohohle stylu hudby naprostá povinnost! Napsáno to je na můj vkus moc slangově a vulgárně, ale autor není spisovatel, ale punkovej kytarista, takže tak....za mě super!
RIP IAN
Zasvätený pohľad do počiatkov vzniku kapely Joy Division i do jej fungovania.
Pro fanoušky Joy Division a celkově britské hudební klubové kultury je tato kniha naprostá povinnost. Peter Hook zasvěceně a detailně píše o všech důležitých okamžicích ze života kultovní kapely a přidává tak spoustu informací, které v časopisech a internetových článcích nejsou. Oceňuji detailní popis nahrávacího procesu obou alb a výpis všech koncertů i s playlistem a někdy i průběhem koncertu, pokud se dělo něco zajímavého a to dost často dělo.
Opravdu jediným (ale obrovským!) mínusem publikace je až zarážející množství překlepů, především ve špatných koncovkách slov. Občas i některé slovo vypadne, či je nepřesný překlad. Tyto chyby jsou očividné a jsou téměř na každé stránce, což jsem u žádného jiného knižního titulu doposud neviděl. Nevěřím, že tuhle knihu četl jakýkoliv korektor nebo redaktor před posláním do tisku. Snad mohlo dojít k odeslání špatné a neopravené verze do tiskáren, jinak si tak velkou chybovost nedovedu vysvětlit.
Ať tak či onak, jsem rád, že něco takového u nás občas vychází. Knih o alternativních kapelách a jejich životech je na českém trhu jako šafránu. Bohužel.
Tuto knihu jsem si objednal asi 20 vteřin poté, co jsem se o její existenci dozvěděl.
Nebyla potřeba příliš ostré intuice, abych tušil, že to bude dobré čtení, ale Hookie mé očekávání stoprocentně překonal a neskonale mě svým počinem potěšil.
Není to spisovatel, nemá literární ambice, prostě chce všem co o to budou stát sdělit, jak to tehdy v té punkem prohnívající Anglii chodilo. Jako by vám svůj příběh vyprávěl v hospodě u piva, oba jste pořád ožralejší a prokouřenější a stejně mu visíte na rtech, akorát v tomto případě na řádcích. Popravdě mě lehkost a punková drzost vyprávění zpočátku trochu překvapila. Vzhledem k tomu, jak na mě Joy Division po hudební stránce působí, jsem čekal odtažité, vážné vyprávění. Nicméně tento způsob mi po pár stránkách naprosto sedl, jak se střídají historky s faktografickými poznámky v ideálním rytmu a knihu jsem přečetl více méně za dva dny s přestávkou, během které jsem si odskočil oslavit Silvestr.
Joy Divison patří k mým oblíbeným kapelám, neustále se k ním vracím, střídají se mé neoblíbenější skladby (momentálně Dead Souls, část kde Ian zpívá "They keep calling me" nabude v kontextu velmi temný rozměr) a uznávám jejich nepopiratelné přičinění o vývoj hudebního světa.
Bylo krásný číst o tom, že přes tu odtažitou stránku to byla parta mladých píčusů, kteří se smáli hovnům v záchodě, kradli si postele z pokojů, kradli co se dalo, rozdávali pěstí během koncertů, chlastali, užívali si slávu a do toho tvořili v podstatě dokonalou a neuvěřitelně intenzivní hudbu.
Jsem rád, že Hook nezvolil takovou tu falešnou skromnost při které skřípou zuby, ale klidně zařadí Closer mezi svá nejoblíbenější alba všech dob a když se mu nějaký jeho rif líbí, náležitě ho pochválí. Ještě aby ne, vždyť jeho basové linky se tak krásně zarývají do uší, ty melodie jsou nesmrtelný od Disorder přes She´s Lost Control po Transmission jsou to geniality. Ale jak sám správně píše, je to zásluha jich všech, tělesa které dohromady tvořili, čtyř hnusných zmrdů (jak sám kapelu nazval).
Byl to úkaz a kdybych měl možnost jít na koncert pěti již neexistujících kapel, Joy Division by stáli na prvním místě. Škoda toho prokletého večera s Idiotem.
PS: Nakladatelství Volvox mám rád, z jejich nabídky je znát, že jsou to lidé s dobrým vkusem, obohatili český trh o hromadu kvalitních titulů, ať už je to beletrie či knihy životopisné, především z hudební sféry.
Proč teda kurva Unknown Pleasures tak odflákli? Proč je na každé druhé stránce překlep, nesmyslná věta, nedokončená věta?
A z trochu povrchnějšího soudku, proč knihu o Joy Division, jejichž dvě řadovky mají tak krásné covery, obšťastnili tak odpornou obálkou, kde se třískají barvy i grafika, zkrátka všechno špatně a na poblití? Stalo se mi poprvé, že jsem přebal vyhodil a raději si v práci vytvořil nový.
Takže shrnuto, moc děkuji, že jste tuto knihu dostali na český trh, pořád vás mám jako nakladatelství rád, ale práce na této knize je prostě na poblití.
Unknown Pleasures - Pohled do nitra Joy Division
Hooky se na stránkách svých vzpomínek nijak netají tím, že není žádný intelektuál. Jeho přímočarost a neotesanost jsou sympatické a věrohodně zlidšťují mýtus, který se vytvořil kolem Joy Division a hlavně kolem Iana Curtise. Ta zpěvákova stránka, kterou znal a v knize zprostředkovává Hook, představuje obyčejného kluka, který měl rád muziku a umění, ale stejně tak balil holky a dělal bordel na šňůrách. Aspoň dokud mu psychiku nezačala rozhlodávat nemoc. Hook bez obalu přiznává, že on ani jeho kolegové nedokázali domyslet důsledky Curtisovy citlivosti v kombinaci s vyčerpávajícím životem muzikanta, stále častějšími záchvaty a hroutícím se manželstvím. Nesnaží se analyzovat zpěvákovy texty a hledat v nich klíč k jeho postupnému pádu, jen podává svědectví z první řady. Ostatně sám připouští, že Curtisovým veršům nikdy moc nerozuměl, zato na muziku a proces tvorby vzpomíná s opravdovou láskou a hrdostí.
Pořádnou ťafku by ale zasloužil editor (nebo snad už překladatel?), jehož vinou (překlepy, očividně defektní větná skladba) občas Hookovy vzpomínky působí prostodušeji než ve skutečnosti jsou.