Unknown Pleasures - Pohled do nitra Joy Division přehled

27.08.2024

Hooky se na stránkách svých vzpomínek nijak netají tím, že není žádný intelektuál. Jeho přímočarost a neotesanost jsou sympatické a věrohodně zlidšťují mýtus, který se vytvořil kolem Joy Division a hlavně kolem Iana Curtise. Ta zpěvákova stránka, kterou znal a v knize zprostředkovává Hook, představuje obyčejného kluka, který měl rád muziku a umění, ale stejně tak balil holky a dělal bordel na šňůrách. Aspoň dokud mu psychiku nezačala rozhlodávat nemoc. Hook bez obalu přiznává, že on ani jeho kolegové nedokázali domyslet důsledky Curtisovy citlivosti v kombinaci s vyčerpávajícím životem muzikanta, stále častějšími záchvaty a hroutícím se manželstvím. Nesnaží se analyzovat zpěvákovy texty a hledat v nich klíč k jeho postupnému pádu, jen podává svědectví z první řady. Ostatně sám připouští, že Curtisovým veršům nikdy moc nerozuměl, zato na muziku a proces tvorby vzpomíná s opravdovou láskou a hrdostí.
Pořádnou ťafku by ale zasloužil editor (nebo snad už překladatel?), jehož vinou (překlepy, očividně defektní větná skladba) občas Hookovy vzpomínky působí prostodušeji než ve skutečnosti jsou.

10.06.2023

Na to, že je Peter Hook (a basák k tomu), se moc zaháčit do tématu nedokáže. Je to takové hop sem, hop tam, vzpomínání na to, jak se formovala legendární skupina, jak si rozuměli jako členové kapely, ale ne až tolik v osobním životě, jak byl Ian trochu víc intelektuál, který měnil osobnost "jako chameleon v rámci toho, s kým byl", ale taky pohled na UK scénu konce 70-tých let, jaké to bylo protloukat se obtížně k popularitě, protože i navzdory dnešnímu legendárnímu statusu, Joy Division se během většiny jejich krátké existence příliš nedařilo a to z mnoha důvodů - když se to vezme kolem a kolem, Joy Division mělo jen pár let, během kterých většinu času strávili tím, že se vůbec snažili něčím být (a jak je i zde opět zmíněno, někdy přesně tuhle mizérii umění potřebuje k tomu, aby vykrystalizovalo v nějaké ryzí esenci), hráli i třeba v absolutně prázdném klubu, aby jim zaplatili, museli hrát, i když nebylo pro koho. Ale měli vizi toho, jak chtěli znít. Do toho ale zasahovaly problémy Iana, který se předtím, než úspěšně spáchal sebevraždu v roce 1980, o ni téhož roku jednou pokusil a zakecával to, jakože o nic nejde. Nic se ale nenakousne řádně, spíš jen tak projíždíte okolo... doba byla i v rámci punku trochu jinde, velkou pozornost na sebe strhnuli třeba extravagantnější Sex Pistols. V rámci toho je tak tahle publikace zajímavá spíš v tom, že jde o vzpomínání (ač sám Hook přiznává nespolehlivého) ale pořád svědka doby, ale o nějakých kvalitách bych tu příliš nemluvil. Vlastně mi přijde, že se toho ani příliš nedozvíte, než historky, vzpomínky a hodně přeskakování tam a zpátky. Ale díky tomu se na to člověk nepotřebuje příliš soustředit a je to tak easy read.