Upálená zaživa
Souad , Marie-Thérese Cuny
https://www.databazeknih.cz/img/books/23_/233443/mid_upalena-zaziva-233443.jpg
4
421
421
Souad má sedemnásť rokov a je zamilovaná. V jej dedine, rovnako ako v mnohých iných, láska pred manželstvom znamená smrť. Rozsudok nad „zneuctenou“ dievčinou má podľa rodiny vykonať jej švagor. Souad si vypočuje svoj trest zamknutá vo vedľajšej izbe. Nasledujúci deň vešia na dvore pred domom bielizeň, keď k nej pristúpi švagor, poleje ju benzínom, škrtne zápalkou a upáli zaživa. V očiach dedinčanov sa muž stáva hrdinom. Jeho zločin sa považuje za „zločin pre česť rodiny“, no v skutočnosti ide o zbabelú vraždu. Popravca nič neriskuje, jeho zločin nikto nikdy nevypátra a zriedkavo ho niekto odsúdi. Souad napriek hrozivým popáleninám ostáva ako zázrakom nažive. Pred smrťou ju zachránia susedia, no v nemocnici sa ju opäť pokúsi zabiť vlastná matka otrávenou vodou. Po týchto skúsenostiach sa Souad rozhodla, že celému svetu povie pravdu o barbarských praktikách, ktoré ešte stále panujú v rôznych častiach sveta. Upálená zaživa je volanie o pomoc. Volanie, aby sa prelomilo tiché tabu, ktoré zahaľuje smrť týchto žien – obetí zákona mužov. Souad (pseudonym, svoje skutočné meno nezverejnila) sa narodila roku 1957 alebo 1958 v malej zajordánskej dedine. Žila v nej až do roku 1970, kedy uvrhla rodinu do hanby tým, že mala predmanželský pomer. Podľa miestnych tradícií ju za to rodina mohla potrestať smrťou, čo sa aj stalo – jej švagor ju polial benzínom a podpálil. Vtedy sa skončil jej prvý život – v Jordánsku je úradne mŕtva. Jej druhý život sa začal v Európe, kde sa prebrala v nemocnici po vyše dvadsiatich operáciách. Za svoj život vďačí Jacqueline Thibaultovej z humanitárnej organizácie Zem ľudí (Terres des hommes). Má 45 rokov, žije na neznámom mieste v Európe, ukrytá pred svojou rodinou. Pracuje ako sekretárka. Je vydatá, má dve dcéry a jedného syna. Svoj životný príbeh sa rozhodla vyrozprávať kvôli manželovi. Jej najväčším želaním je, aby sa táto kniha dostala až do jej rodnej krajiny, aby si tamojší ľudia uvedomili, že tí, čo páchajú „zločiny pre česť rodiny“, nie sú hrdinovia, ale vrahovia.... celý text
Přidat komentář
Na knihu jsem se opravdu tesila a horko tezko ji shanela. Ackoli je pribeh opravdu silny a pro nas, Evropany, tezko stravitelny, hodne me rusila spatna gramatika, nespisovne vyrazy, opakovani tehoz porad dokola a preskakovani v case na konci knihy.
Před přečtením knihy jsem od známých, z různých populárně-vedeckých zdrojů, apod. zhruba tušila, co se v pro nás nepříliš probádaných krajích děje. Nicméně již během čtení tohoto dokumentu jsem si uvědomila, že víme tak málo. Oceňuji autorčiny dodatky co se legální roviny týče, protože samozřejmě první, co mne napadalo - jak je možné, že ani státní orgán není schopen tomuto zabránit? A ono se vlastně jedná o kulturu zakořeněněnou i v myslích žen. Jsem velice překvapena. Kniha je skvěle napsaná, člověk se do autorky vcítí (především ke konci, kdy už psychologii postavy má v hlavě). Doporučuji číst současně další knihy, tato se nedá zhltnout či počítávat u kafe.
Celá kniha byla "šílenost", která nelze nijak hodnotit. Co by se jinak hodnotilo? Utrpení? Bolest? Neuvěřitelnou krutost? Nebo by autorka/postižená měla dostat 5 hvězd za to, že přežila? To by byl výsměch.
Už od prvních stran mě vyprávění hrozně fascinovalo. Nemohla jsem uvěřit, zda je to opravdu pravdivý příběh. Bylo to neskutečné. Byla jsem rozhozena a znechucena. Už od prvních stran jsem ty zrůdy, ty muže, kteří rádoby hájili svou čest nebo své rodiny, považovala za hyeny. O nic jiného nešlo než o nechutný hyenismus. Nyní, po přečtení, nenacházím horšího slova.
Rozumím, že v zemích "třetího" světa mají jiná pravidla, zákony, mentalitu, ale tohle? Opravdu?
V tomhle století, v oblasti i v kolektivu určitých lidí, ve kterém jsem vyrostla, se mi jednoduše nechce věřit, že se tohle na druhé straně světa děje. O to smutnější je fakt, že to je u nich "normální". (!!!) Moje hlava to nepobírá.
Že se jedná o vážnou věc jsem si uvědomila, hned, ale téměř mě vyděsilo, když autorka zmínila, že nějaká dívka je bez nohou, protože její otec a snad bratr jí svázali a hodili pod vlak. (???)
Já z toho opravdu nemám slov, a tak se celkem divím, že tenhle komentář je tolik obsáhlý.
Musím se přiznat, že jsem měla výtky vůči tomu, jak se vlastně do toho kolotoče dostala. Autorka věděla o zvycích a trestech, které by jí čekaly, kdyby se něco nedovoleného stalo a přesto riskovala. Ať už z nerozvážnosti (dle mě) nebo snad z touhy k čemukoliv. A ta její až moc rychlá zamilovanost měla k pravé zamilovanosti daleko.
Ale do tohoto příběhu ženy, která měla to štěstí, že dokázala přežít nevidím a omlouvám se, jestli bych jí křivdila.
Chápu a rozumím jí v tom, že se pak psychicky zhroutila, měla šíleného stihomana a chtěla se od toho všeho odloučit - měla na to právo.
Na konec nemohu nezmínit, že vše zlé se v dobré obrátí. Možná ne na 100%, ale ve větší části se jí to splnilo, což jí moc přeji vůči tomu, co má za sebou.
Jedním dechem...nešlo přestat, i když se člověku nechce věřit... že se tohle vůbec mohlo stát...
Je velmi těžké hodnotit takové knihy, protože obsah často vítězí nad formou. Svá svědectví podávají lidé, kteří je zažili,nikoli spisovatelé v pravém slova smyslu. A právě sdělení těchto zkušeností je cennou hodnotou podobných knih. Autorce, která vystupuje pod pseudonymem Souad, se podařilo podat otřesné svědectví o životě v jordánské vesnici, kde se zastavil čas, kde zákon drží v ruce otec rodin, nikoli stát, a kde "zločin cti" může (a vlastně z pohledu tamních lidí musí) být potrestán smrtí. I když to všichni víme, vždycky se znovu a znovu pozastavujeme nad tím, že v dnešní době je něco takového vůbec ještě možné.
A kolik hrůzy a dalších zrůdností se děje pod černými závoji žen v arabském světě...velmi pěkná kniha..pravdivá...
V průběhu čtení si člověk uvědomuje, jaký je rozdíl mezi životem u nás a u nich a jaké máme vlastně štěstí, že je to z části takové jaké to je, protože nikdo by nechtěla zažít to, co Souad. I když z příběhu mrazí po zádech jsem ráda, že ji mám ve své knihovně a můžu si ji kdykoli znovu přečíst a uvědomit si, že to není svět, kde by někdo chtěl někdy žít....
Brrrrrrrrr.......ještě teď mi běhá mráz po zádech. Zlatý čechy a zdejší život.......
Je až neskutečné, jakým způsobem žijí ženy v některých částech světa! Až si říkám, že můj život je v porovnání s jejich procházka růžovým sadem.
Rozhodne odporúčam túto knihu na čítanie. Aké má človek obrovské šťastie, že nežije v takej primitívnej krajine ako žila Souad.
Jak mohla tato žena najít sílu žít dál a vrátit se zpět do společnosti a opět uvěřit lidem a hlavně mužům .... Přečetla jsem jedním dechem .
Hrozný příběh. Já se v takové situaci jako je Souad nedokážu představit...jsem hodně vzpurná a asi by mě ihned ukamenovali. :)
Věřím, že tak otřesné věci se stávají v dnešní době v těchto zemích 90ti % žen...je to smutné..proto tak strašně nenávidím islám.
Kniha na mne udělala veliký dojem a nějak nevím, co říct. Skutečně děsivé čtení, musela jsem si dělat dlouhé pauzy ve čtení, protože to bylo příliš silné.
Je strašné, kam až mohou někteří lidé zajít, aby si "zachovali čest". Kromě svědectví, jak hrozně se může vlastní rodina zachovat, je zde také nastíněno, proč se utlačované ženy proti mužům nebouří a nemohou svoje životné podmínky zlepšit.
Byla bych ráda, kdyby se tato a jí podobné knihy četly mez lidmi daleko častěji a aby se lidé pak dozvěděli, že mnoho žen na světě není svobodných a musí toto zažívat. Kéž by je četlo tolik lidí, jako dnešní oblíbené "erotické bestsellery"...
Literatura faktu, jinak se to brát nedá. Proto mi nevadí jednodušší vyjadřování, stereotypy - co může taky člověk chtít po bytosti, kterou takhle zmučili? Je zázrak, že žije. Co to vůbec je za lidi tam v Předjordánsku? V dnešní době, a žijí daleko hůř, než v otrokářské společnosti. Ve starém Římě taky byli otroci, pán rozhodoval o jejich životě i smrti. Přece ale jen se k nim chovali líp, protože při špatném zacházení by nepodávali výkony. Otroci se nikde a nikdy neměli dobře, ale v rodinách se s dívkami nikde nezacházelo tak strašně, jak to popisuje Souad. Jak matka vraždila novorozené holčičky, jak se chladnokrevně domlouvali na vraždě dospívající....Je to ještě horší, než jsem si myslila. A vraždy ze cti....ať se tihle lidé zabarikádují ve svém světě a ať se jim už vůbec nerodí děti. Kéž vymřou.