Upír Lestat
Anne Rice (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/17_/175817/bmid_upir-lestat-fGH-175817.png
4
123
123
Upíří kroniky série
< 2. díl >
Lestat je upír, nikoli však obvyklá nemrtvá-neživá bytost. Je temperamentní, výstřední a živý v tom nejlepším slova smyslu. Střemhlavě se řítí v čase ze smyslného prostředí Paříže osmnáctého století do doby vlády římského císaře Augusta, ze starověkého Egypta plného démonů do New Orleansu před koncem devatenáctého století, z Galie zabydlené potomky Keltů a jejich kněžími - druidy, do frenetického světa rockových superhvězd ve dvacátém století. Lestat - pronásledován jak smrtelníky, tak nesmrtelnými - se snaží ve světě dobrat smyslu své existence a skrze čas se mu podaří dobrat se tajemství vlastní temné nesmrtelnosti.... celý text
Horory Romány Fantasy
Vydáno: 2013 , Československý spisovatelOriginální název:
The Vampire Lestat, 1985
více info...
Přidat komentář
Úžasný druhý díl Interview s upírem. Miluji Lestatův příběh a nový rozměr jeho osobnosti, miluju Nicholase a Gabrielle... Nejlepší upíří série!
Tady mohu napsat komentář velice krátce - úplně nový rozměr Lestata. Člověk má Lestata nějakým způsobem zažitého z Interview i z filmové verze, ale tohle je úplná pecka. Opravdu úplně nový rozměr - proč je Lestat tím, kým je, ne jen excentrik, jak ho již známe, ale daleko zajímavější postava :)
Jedna z knih, kterou si někdy přečtu ráda znovu a znovu si ji užiju.
Konečně se dostávám k psaní komentářů ke knihám, které jsem přečetla loni:
Když jsem kdysi viděla Interview s upírem, propadla jsem osobnímu kouzlu Lestata v podání Toma Cruise. Po letech jsem dostala chuť se na snímek podívat znovu, znovu přečetla knihu a přečetla i Prince Lestata, který mne překvapivě zaujal hodně. Doteď mám v paměti první roky na vysoké škole, kdy jsem hledala jakoukoli knihu od Anne Rice, litovala, že u nás nevyšlo víc dílů Upířích kronik a marně sháněla na VHS film Královna prokletých. Domýšlela jsem si to, co bylo v knize jen naznačeno, a představovala si celý svět, který autorka vytvořila. (A který se v mých představách zcela lišil od toho, do kterého jsem se nyní s Princem Lestatem vrátila.) Královnu prokletých jsem konečně skoukla až po nějakých 20 letech a překvapivě mi výměna Cruise za Townsenda vůbec nepobouřila. Díky filmu a Princi Lestatovi jsem se orientovala v postavách světa Upířích kronik a měla svá očekávání a domněnky, jaké byly jejich osudy a pohnutky v minulosti. A samozřejmě jsem se před četbou nejvíc těšila na samotného Lestata, kterého mi poslední kniha autorky ukázala v jiném světle, než jak jsem ho znala.
V Interview je Lestat představován očima Luise, který je k němu dost nemilosrdný. V knize, i když také umí být rozkošně cynický a neodolatelně zlý, Lestat na mnoha místech postrádá Cruisovo charisma. Roky jsem měla vytvořený obrázek, který Upír Lestat naprosto zboural. Ovšem i když je knižní Lestat zcela jiný než ten filmový, který mi ukradl srdce, byla jsem šťastná za to, že kniha má tolik stránek a já s ním mohu trávit tolik času a sledovat nejen jeho osudy, ale i jeho hnutí mysli, chvíle radosti, trápení i pochyby.
Ještě knihu čtu ale za mě je to ještě lepší než Interview s upírem. Hrozně se mi líbí že Lestat tu ještě není tím chladným, sarkastickým, necitelným tvorem jak si jej člověk představí při čten Intervia. Úvod jsem po několika stranách znuděně odložila a už jsem si říkala že to bude zase jedna z těch knížek co prostě nedočtu, ale přirozeně mi to nedalo a ačala jsem si číst rovnou hlavní příběh... a nakonec jsem naprosto nadšená jak nádherně detailně a procítěně je napsaná. Smekám před spisovatelkou.
Upír Lestat je má nejoblíbenější kniha vůbec. Jakožto někdo, kdo vždy měl upíry v lásce a fascinoval ho jejich způsob života je přesně tato kniha pro mě něčím vzácným. Je zde ponurost, chladnost, temnost, ale i romantika, dále dokonale popsané charaktery jednotlivých postav, čemuž mnoho dodává také detailnost autorčina psaní. Právě z těchto důvodů nemůžu knize nic vyčíst, naopak ji jen doporučit.
Zajímavý Lestatův příběh, který poodhalil roušku interviewa s upírem. Lestat ve skutečnosti není takový sobecky hajzl jak se mohlo v první knize zdát. Ukázalo se, že jeho cesta byla daleko komplikovanější než ta Louisova a ta zápletka s jeho mámou a přítelem Nikolasem? No krásná kniha, možná Interview o trošku vítězí, ale i tak. Škoda, že v této sérii nemohu pokračovat... přeložené další díly nebyly krom nějakých posledních a to mi logika nebere. Proč nemůžou být přeloženy do češtiny postupně všechny upíří kroniky?
Snad ještě lepší, syrovější a temnější než Interview s upírem. Snad těžkopádně může působit mnohovrstevnatost příběhu, nemůžu si pomoci, ale myslím si, že jeho obsah by v pohodě uživil dvě samostatné knihy. Minimálně příběh Akáši a Enkila by si zasloužil samostatnou knihu. Anne Rice se však musí uznat, že rovnou půl tisícovku stran zaplnila jen minimem suchých a slabších částí a zcela překvapivě dokázala přijít s velmi zajímavým a výživným závěrem. Kdysi před přečtením Interview by mě to asi nenapadlo, ale jsem spokojen a s chutí půjdu do další knihy Kronik.
Byla to naadhernaa kniha, ikdyz misty silne ukecanaa. Nenii to ani naahodou zaadnyy Kulhaanek. Spisovatelka si chvilkama ujiizdii stylem Alexandra Dumase, resi vsechna mozna upirska P, tedy Puvod, postaveni, poslanii. Spisovatelka do te knihy dala doslova a do piismene svojii dusi. Necetl sem jeste nikdy v zivote vec Makrupulos, takze neviim jakyym zpuusobem se zmocnil popisu nesmrtelne bytosti nas K. capek. Kazdopadne z knihy A. Rice doslova kape nostalgie a nihilismus. Lestratuv pribeh je proste opusem tvora, pohybujiciho se napric casem opusteneho jak Bohem tak lidmi a vyvrzeneho vlastnii rasou. Nebyyt Mariuse a Gabriely tak nevim neviim. Sem raad, ze sem byl schopen narozdiil od mnohych Lestratuuv priibeh odciist od zacaatku az do konce, ale znovu uz bych ho asi necetl . preskocil bych totiz rovnou k Armandove a Mariusove priibehu. Na zaver bych se s vaami rozloucil piisnii klasika
" Who wants to live for ever... who wants to live for ever...."
Dá se říci "pokračování" Interview s upírem, ale tentokrát vyprávění hlavní Lestata. Začátek byl lehce nezáživný, ale později mne děj vtáhl do sebe. Dostala jsem to jednou jako dárek od ex spolužáka a štěstím jsem skoro skákala do stropu.
Neuvěřitelné ukecana a nudná knížka. Příběh v podání Louise v Interview s upirem byl mnohem lepsi.
Úžasné! Ještě lepší než první kniha. S Lestatem byl děj živější a zajímavější než s Louisem a celkový životní příběh působil mnohem svižněji. Škoda jen, že toho Louis věděl o Lestatově životě tak málo, možná by ho dokázal více pochopit a hledět na něj i z jinéhu úhlu. Pro mě se Lestatovo osobní kouzlo stalo prostě neodolatelné. Jeho vzdorovitý postoj, občasná marnivost, ale i schopnost hluboce se zamyslet nad podstatou věcí. Další díly si v každém případě přečtu, i kdybych je měla louskat hodiny se slovníkem v ruce. Pro ty, kterým se líbilo Interview, určitě doporučuji.
Kdysi v dětství jsem v časopise Pevnost četla článek, jehož první věta se mi na věčné časy vpálila do paměti: „Nenávidím Anne Riceovou a její upíry, ty ufňukaný buzíky, kteří si pořád stěžují, že jsou až do konce svého bídného života ach tak sami.“
Pamětliva zmíněné věty jsem tedy k této knize přistupovala patřičně skepticky.
A výsledek?
Guilty pleasure! Občas nadbytečně filozofující, občas opravdu upírsky ukňourané a připomínající spíše fanfiction, nežli skutečný román, ale přesto svým způsobem skvělé. Anne Rice vytvořila podmanivý upírský polosvět, a podala svou verzi jejich mytologie a původního poslání. Tedy, že upíři byli na počátku své kariéry bohy, kterým se přinášela obětina. To dává smysl! Takovou míru propracovanosti jsem nečekala a moc mě potěšila. Stejně tak i skvěle vykreslené charaktery postav a lehce homoerotický nádech mezi nimi. Ačkoliv stále se opakující popisy těch hebkých a lesklých vlasů byly už unavující.
A samotný Lestat? To je zářivý paprsek mládí, okouzlující a svébytný džentlas, který by si o třpytkujícího a bezvýrazného Edwarda Cullena neotřel ani boty a ještě by ho nějakou trefnou hláškou poslal zpátky na strom. Musím si přečíst i ostatní knihy z Upířích kronik.
Mnohem dynamičtější, bombastičtější, akčnější a rychlejší než pochmurné a osobní Interview s upírem. Obě knihy jsou koneckonců "autobiografiemi" dvou rozdílných osobností a podle toho to také vypadá. Milovala jsem obě. (poznámka - obě knihy jsem četla v angličtině)
Nečetlo se to špatně, ale po Interview s upírem to bylo něco hodně jiného, než jsem očekávala. Knížku jsem nedočetla, skončila jsem tak v 1/3, takže ji ještě určitě dám šanci, ale zatím mě nijak moc nezaujala, Interview s upírem mi přjde teda daleko lepší. Moc mi nesedí charakter Lestata tak, jak je popsán v Interview, tady s tímhle, ale možná jsem jen nedošla do správné části knihy. Za mě tedy zatím 3/5.
Po Interview s upírem zklamání. Hodně těžko se mi prokousávalo stránkami. U Intervia mi to nevadilo, naopak. Přestože by Lestat měl být spádnější (prostředí, postavy), tak je to právě naopak. Budu se k tomu muset ještě vrátit, pokud přemůžu vybudovanou nechuť.
Veľa času som nad ňou strávila, aby som dospela k stručnému koncu, ktorý som tušila už dopredu.
Lestat je zlatíčko, miláčik, anjel, sklamané dieťa. Nejde nemilovať ako postavu, príbeh nekulhá, ale často sa vlečie a nudí.
Nedočteno, vzdala jsem to někde po dvou třetinách. Anne Riceová je užvaněná autorka, ale doufala jsem, že s Lestatem v hlavní roli nebude její kniha tak strašná. Jenže ve chvíli, kdy se Lestat, v minulém díle jediný záblesk světla v temnotě sebelítosti, dostal do hlavní role, stal se z něj... Louis v bledě modrém.
Nedočetla jsem, protože tuhle knihu už jsem jednou protrpěla, jen pod jiným názvem. Stejná sebelítost, stejné nekonečné monology o ničem, stejně nulový posun děje či vývoj postav, stejná hlavní postava. Autorka okavidně umí vyprávět jen v jednom jediném stylu, a proto se raději měla držet Louise. Pak by to třeba nebylo tolik vidět. A taky z toho měla udělat pouhou povídku, protože víc obsahu to stejně nemělo.
Autorovy další knížky
| 1996 |  Interview s upírem |
| 1995 |  Hodina čarodějnic I. |
| 2013 | Upír Lestat |
| 1998 | Upír s tváří anděla |
| 2012 | Dar vlka |
Nesdílím nadšení většiny čtenářů.
Je to jednak tím, že jsem podlehla temné aureole Lestata v podání Toma Cruise. Byl to hajzlík a ďábel, zároveň v něm však bylo i něco jemného, co jeho hříchy očišťovalo a ženská srdce tím pookřávala.
Ale tenhle klouček je co? Vlastně ať jsem se snažila sebevíc, nepochopila jsem ho. V jednu chvíli svatý jelimánek, co nenávidí toho ďábla, co mu přišel vysát krev, ale ve chvíli druhé svého vraha bezmezně miluje a truchlí nad jeho odchodem. Lestat ani vlastní změnu nijak neřeší, prostě si teď zalezu do hrobky a co? Proč by to mělo vadit?....
Další otravná záležitost je jeho neustálé vzdychání nad láskou k Nicholasovi, Lestat vlastně vůbec neřeší svou bisexualitu, proč taky? Jsme jen v 18. století a společnost to naprosto miluje. Tím si chlapec hlavinku tížit nebude, pojďme raději fňukat nad hrůzou toho, že jednoho dne umřeme.
Po přetvoření své matky to začne být ještě zvrácenější, on o ní uvažuje jako o milence!
Spolu chodí po ulicích Paříže a kosí lidi po desítkách bez jakékoliv lítosti, jako když zamačkáváte červy.
Příběh je dál neskutečně nudný, Lestat se s matkou vzbudí a společně jdou sosat človíčky na ulici, vrátí se, zaklapnou rakev, usnou a zas znova.
Text ještě ke všemu je z větší části jen popisný... nekonečně popisný. Dva řádky přímé řeči a už zase pojďme přemýšlet nad nesmrtelností chrousta.
Je mi líto, chtěla jsem se dozvědět, kdo byl Lestat de Lioncourt před filmovým příběhem, ale tento kluk není TEN Lestat, kterého jsem poznala ve snímku Neila Jordana.
Snažila jsem se dočíst, nicméně to nejde, hlavní hrdina ztratil všechny moje sympatie.