Upír s tváří anděla přehled

24.08.2024

Od některých pasáží jsem se téměř nemohla odtrhnout, jiné mě zase neuvěřitelně nudily. Jednalo se hlavně o filozofické rozjímání nad vírou, která mně osobně nic neříká. Jinak je ale postava Armanda nesmírně zajímavá, ale také jedna z nejtragičtějších z celé série.

14.08.2022

(SPOILER) !!! POZOR SPOILERY !!!

CITÁT: Tohle je jediné slunce, které ještě někdy uvidíš. Ale tisíciletí nocí budeš mít na to, abys viděl světlo, jak je nikdy žádný smrtelník neuvidí, abys je ukradl vzdáleným hvězdám, jako bys byl Prométheus; nekonečné osvícení, jehož prostřednictvím porozumíš všemu.

Svého času byla tato kniha jediným dalším česky vyšlým dílem série Upíří kroniky, tipuji že kvůli tomu, že Armanda v adaptaci hrál u nás vcelku populární Antonio Banderas. (Toho jsem mimochodem po celou dobu viděla ve své hlavě, přestože jsem neustále vrhala zrak na obálku s Botticceliho Merkurem, k němuž byl hrdina nejednou přirovnáván.) V ústecké knihovně byla kniha nesehnatelná, koupit se nedala, a když jsem slyšela Kassovu „recenzi“ na Festivalu fantazie v Chotěboři, nijak jsem se do čtení ani nehrnula. Mám teď po letech období nostalgického návratu k Interview a po přečtení Prince Lestata jsem se nakonec rozhodla přečíst i Armandův příběh. Problém je v tom, že ač mám některá slepá místa zaplněna, Upíra Lestata jsem ještě nečetla a díly, které Upírovi s tváří anděla předchází (zejména Memnoch the Devil) u nás v českém překladu stále nevyšly. Při čtení jsem proto postrádala souvislosti a stejně jako v Interview s upírem jsem místy tápala v Armandových duševních pochodech. Jeho vyprávění o Mistrovi v první části knihy pro mne bylo skutečným utrpením, opravdu mne nebavilo číst o tom, co ti dva spolu v ložnici prováděli, kdo všechno Amadeovi sál bradavky, potíral ho olejem a v jakých pozicích si to dával v benátských nevěstincích s ženami, mladíky či soukromě s hrabětem z Harlechu. (Velký díl viny kladu překladu; slovo „orgán“ je pro mne něco naprosto ohavného.) Kladla jsem si otázku, kde se vzalo to vysoké hodnocení a obliba knihy? (Uvědomme si, v jaké době to Anne Rice napsala.) Coby čtenářce, která má pro upíry slabost, mi jedinou naději daly erotické scény s Biankou, neb jsem z nich pochopila, že i upíři si mohou užít se smrtelníkem. Těšila jsem se, až se z hrdiny stane upír a až se dostane do Paříže, že se vše zlomí, ale zejména pobyt u Satanových dětí byl velice rychle odbytý a čtenář byl odkázán na předchozí díly.

Nakonec jsem ale ohodnotila čtyřmi hvězdami, protože se mi neskutečně líbilo to, co možná jiné čtenáře svého času odradilo a některé možná odrazuje i nyní. Amadeův / Armandův konflikt mezi dvěma modely náboženského uvažování, který byl v knize ukázán hlavně na výtvarném umění. Na jedné straně nezemsky krásné strnulé byzantské ikony, na straně druhé barvy, dynamika a pohyb západních malířů, oslavujících téhož Boha. Když Amadeo konečně našel vnitřní mír, byl vyrván z místa, kde našel lásku a krásu a byl vržen do naprostého protipólu, do víry v zatracení, ďábla a do pochyb o vlastním smyslu. V knize to bylo velice nenápadné a mrzí mě, že to autorka nevypíchla víc, ale tak jako v Benátkách Armanda formovali Marius a Bianka, později se jeho novým Mistrem stal Santino a jeho novou paní Allesandra. Lestatův význam pro celé universum Upířích kronik je i v této knize jen naťuknut, avšak byl to právě on, kdo rozmetal filozofii upírů jako zatracenců a vyvedl je z podzemí, kdo i Armandovi ukázal jiný výklad a jinou cestu.

CITÁT: „Jestliže Kristus je Bůh, (…) jestliže Kristus je Bůh, pak je to krásný zázrak, tohle křesťanské mystérium… (…) Že Bůh sám přišel na zemi a oděl se do lidského těla, aby nás lépe poznal a pochopil. Ach, který bůh, stvořený kdy v představách člověka podle jeho fantazie, byl kdy lepším než ten, který se stal tělem? Ano, řekl bych ti, ano, tvůj Kristus, jejich Kristus, dokonce i Kristus těch mnichů z Kyjeva, to je Bůh! Jen měj provždy na mysli ty lži, které se vyprávějí jeho jménem, a činy, které se konají. Neboť Savonarola vzýval jeho jméno, když chválil cizácké nepřátele, útočící na Florencii, a ti, kdo upálili Savonarolu jako falešného proroka, i oni, když zapalovali otýpky pod jeho houpajícím se tělem, i oni vzývali Krista Pána.“

Říkám si, že Anne Rice, než znovu našla cestu k víře, musela sama žít ve velikém konfliktu, což odráží většina jejích literárních hrdinů, kteří jsou navíc konfrontováni se svojí nesmrtelností. Ne nadarmo se říká, že Bram Stoker sice dal literatuře upíry, Riceová je však obdařila duší. V tomto ohledu mě velice mrzí, že jsem nečetla další knihy série, abych si udělala celkový obrázek. Ale nahlížím-li na celou věc z tohoto úhlu pohledu, naprosto chápu Armandův šok při pohledu na Veraikon, šok malíře ikon, nestvořených lidskýma rukama, a jeho naprosté paralyzování tím, že jej Kristus odmítl. Smíření nastává až v kapitolách věnovaných Sybelle a Benovi a i já, i když chápu jeho důvody, Mariovy zazlívám, že těmto dvěma dal „Temný dar“, aniž by je nechal prožít alespoň ještě několik let normálního života.

Nejsem si jistá, jestli před někým, kdo nezná svět Anne Rice a styl jejího psaní, Upír s tváří anděla obstojí, ale pokud někdo o Upířích kronikách ví alespoň málo, četba ho může zaujmout ne jen proto, že se dozví „Banderasův příběh“. Pro mnohé ostatní upíry je Armand nesnesitelný a upřímně ho nenávidí, tahle kniha mi ho trochu pomohla pochopit. Jako vítaný bonus vnímám, že jsem si zopakovala znalosti z dějin křesťanství a výtvarného umění, v průběhu jsem si googlila jednotlivé zmíněné obrazy a malíře. Ještě mi jen zbývá pustit si Appassionatu.