Úplně cizí lidé
Liane Moriarty
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/430264/bmid_uplne-cizi-lide-R6y-430264.jpeg
4
901
901
Novinka autorky světových bestsellerů Sedmilhářky a Manželovo tajemství! Tříčlenná rodina, manželský pár, dva nezadaní muži a dvě rozvedené ženy – ti všichni se scházejí na desetidenním léčebném pobytu v luxusních lázních uprostřed pustiny. Důvody, které sem tyto navzájem úplně cizí lidi přivedly, jsou stejně rozmanité jako oni sami: nejrůznější tělesné neduhy, psychické bloky, duševní vyčerpání... Jsou však na správném místě? Na stránkách TripAdvisoru totiž na tohle zařízení jedni pějí ódy a slibují od něj zázraky, zatímco druzí před ním důrazně varují. A našich devět nových hostů hned po příjezdu zjišťuje, že některé zdejší léčebné postupy jsou přinejmenším hodně netradiční…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2020
,
Ikar (ČR)
Originální název:
Nine perfect strangers, 2018
více info...
Přidat komentář
Od této autorky jsem naposledy četla Šílené výčitky a knížka na mě moc dojem neudělala. Proto jsem šla do čtení s určitými předsudky. Ale Úplně cizí lidé byli překvapivě fajn. Lehce se to četlo a ač tu nebyla žádná velká zápletka knížka hezky plynula. Široká škála postav a postupné odhalování důvodů proč vlastně přijely do Domu pohody čtenáře udrží zaujatého.
Takže za mě ano, příjemná knížka.
Čekala jsem něco úplně jiného, ale ve finále mi to vůbec nevadilo. Kniha plynula v pomalejším, ale smyslu dávajícím tempu. Mám ráda knihy, kdy se postupně dozvídám o životě postav další a další skutečnosti.
Úplně jsem se s postavami sžila a jsem si jistá, že bych se podřídila i já pravidlům Domova.
Konec dobrý, všechno dobré :)
Souhlasím s tím, že knize něco chybí. Pořád jsem nějak čekala, že všechno směřuje ke strhujícímu závěru, který se bohužel nakonec nekonal. Nicméně tady bych použila větu: "Cesta je důležitější než cíl." Náhledy do životů různých lidí, jejich problémů a názorů mě prostě bavily. Autorka dokázala jednotlivé linie dobře zpracovat a nebýt toho nemastného, neslaného konce, dala bych plný počet.
Souhlasím s ostatními komentáři, že to bylo zvláštní. Sama jsem se při čtení tak trochu cítila jako v Domě Pohody - děj plynul pomalu, nic moc se nedělo, menší zvrat a najednou byl konec :D
Knížka to byla zvláštní, příběh se opravdu nedá přirovnat k ničemu, co jsem doteď četla, ale líbilo se mi to. Byla tam spousta věcí k zamyšlení. Nelehké lidské osudy. Snaha o to ulevit si, a Dům pohody, i když to tak chvíli nevypadalo, nakonec vlastně zafungoval nad očekávání. Když Máša porovnávala osudy a situace lidí ve své rodné zemi a v Austrálii, dávalo to perfektní smysl, v knížce bylo řečeno hodně pravdy. Konec v podstatě happyend až na kapitolu s Masinym bývalým manželem, která mnohé osvětlila a mě rozbrečela.
Námět je to dobrý, přesto mám pocit, že tomu něco chybělo. Nemohla jsem se do děje moc snadno začíst, druhá polovina už byla svižnější a konec knihy nabral spád. I když mě to bavilo, nemůžu se zbavit příchuti melancholie a lehké deprese. Ale to je u této autorky normální. Kniha pobaví.
Nejdřív se obrátím na vás, mladé ženy, které jste své zklamání, zdvižené obočí a pohrdavě zkřivený koutek úst promítly do dvou hvězd a hůř. Upřímně, já vám rozumím. Víte, jaký je rozdíl mezi vámi a mnou? Tedy kromě toho, že vy máte před sebou tu nejtěžší část profesního a rodinného života, kdežto já si konečně užívám tu nejpohodovější? :-) Že pokud autorka vytvoří důležitou postavu starou jako ona (a já), může vám připadat nezajímavá nebo dokonce trapná. Já ale hodnotím tuhle knížku vysoko právě díky ní, stárnoucí spisovatelce, která přestává stačit požadavkům nakladatele, ve vztazích s muži je dost zoufalá, trpí návaly, ale svět dokáže vtipně glosovat a není jí cizí sebeironie. Abych pravdu řekla, marně lovím v paměti; žena v přechodu jako humorně pojatá postava? Respekt. Ostatní postavy jí spíš jenom sekundují, napětí do děje vnese postava mimo normu, jejíž fanatická podstata mi přišla až přehnaná – ale teď si říkám: že ona to je další vtipná provázanost autorky s hrdinkou?!
Je to dobrá knížka a mně přinesla to, co jsem čekala: zájem a pobavení.
Tohle byla tak zvláštní kniha, že vlastně ani nevím, jak ji hodnotit. Původně jsem ji začala číst, protože jsem si myslela, že je to thriller (na některých stránkách je kniha uvedena jako thriller, někde jako román, nerozumím). Po pár kapitolách jsem přišla na to, že jsem pěkně vedle. Ale dalo se to číst, chtěla jsem vědět, jak to dopadne, příběh byl taky zajímavý, postavy se mi líbily. Akorát ten konec byl na mě moc neuvěřitelný. Asi bych knihu nedoporučila, protože jsme si z ní prakticky nic ne odnesla.
Opět autorka nezklamala. Nejsem zrovna na romány, knihy této autorky mám ale ráda. Dobře se čte, musíte se ale naučit orientovat se mezi postavami, což se mi nějakým záhadným způsobem podařilo, i když s tím mám často problém. Docela zajímavý děj a líbí se mi, jak se postupně odkrývají charaktery osob. Akorát na tom konci bylo na můj vkus moc "náznaků", škoda že to víc nerozvedla.
Zatim posledni kniha. Alici jsem si oblibila pro jeji styl psani, ktery vas okamzite strhne do deje. Tady jsem precetla tretinu knihy a dal uz to fakt neslo pri predstave dalsich 300 stran nudneho deje.
Velmi dobre, netradiční a ano trochu ujeté. Kniha se dobře četla. A konec jsem určitě nepredpovidala. Dávám čtyři hvězdy.
Mám její knížky moc ráda, i když tahle se opravdu poněkud vymyká. Ale myslím, že každý si tam to svoje najde. Trochu potrhlé, trochu dojemné, trochu ze života, ani napětí nechybí, celkově psychedelická jízda, jak tu už někdo komentoval. Ale hlavně "čtenáři, vzala si ho", takže pozitivní vyznění - a tak to má být - zvlášť v téhle době.
Jako maminka chlapečka nemůžu retrospektivní scénu Heather v nemocničním bufetu dostat z hlavy.
Děj knihy se odehrává v netradičních lázních vedených excentrickou Mášou, která si na devíti hostech chce vyzkoušet zcela inovativní proceduru pro transormaci mysli. Stejně jako hosté jsem moc nevěděla, co od pobytu čekat, a v jedné či dvou věcech mě autorka opravdu překvapila. Příběh je popisován er-formou, kterou obvykle preferuji, ale protože se každá kapitola zaměruje na jednu konkrétní postavu, bylo by vhodnější použít ich-formu. Postavy jsou skvělé, hrozně mě bavily, a postupné odhalování jejich vnitřních pocitů a pohnutek bylo zajímavé. Jejich psychologie a vývoj byl opravdu propracovaný, čemuž napomohl i tento extrémní zážitek v lázních.
P.S. Na příští wellness pobyt asi pojedu s lehkou nedůvěrou.
Připadalo mi to jak 2 knihy v jedné a ani jedna mně moc nenadchla. Liane mně zklamala.
Autorka si mě získala knihou Sedmilhářky. Četla jsem od ní pár dalších knih, ale nic je nepředčilo. Bohužel ani tato.
Nechtěla jsem dát na negativní komentáře ostatních čtenářů, ať už tady nebo na zahraničních serverech. Dala jsem Moriarty šanci a pro mě ve výsledku zas tak špatná nebyla.
Prvních sto stran bych ale seškrtala. Popisování a seznamování s jednotlivými postavami se táhlo, nudilo mě to a hlavně to nemělo žádný řád. S některými postavami se setkáme až na straně 170, některé dostaly více prostoru, některé (spíš většina) prostor skoro žádný. Kdyby byly kapitoly kratší a lépe uspořádané, možná by to bylo lepší pro všechny. Další vadou byla pro mě byla er-forma. Když je psáno z pohledu postav, preferuji ich-formu. Ono je to i lepší, protože se čtenář dokáže více s tou danou postavou ztotožnit.
Vlastně celé je to takové ucourané, nevím, jestli to vzniklo překladem, ale pochybuju, protože jsem četla Moriarty v originále a měla jsem stejný problém v určitých pasážích. I přes to všechno jsem knihu přečetla za dva dny. Mě rozhodně zajímalo, jak to s nimi dopadne.
Hodně lidí si stěžuje na absenci zvratů, akce. No, autorka se nesnaží nikdy čtenáře šokovat, nechce vytvořit stísněnou nebo šokující atmosféru. Jde spíše o vnitřní monology, psychologické úvahy a uvědomění si sebe sama. Tohle je příběh devíti cizinců a jedné vyšinuté (?!) ženské, kteří si navzájem pomohou ke šťastnějšímu životu. Jasně, uznávám, že metody jsou neortodoxní až bizarní, asi by to v reálu nefungovalo, ale chápu autorčin záměr.
Když od toho nebudete očekávat cosi speciálního, zklamaní nebudete. Myslím si, že Moriarty nedosáhne už nikdy úspěchu jako se Sedmilhářkami, ale ve výsledku její knihy špatné nejsou, takový lepší průměr ve svém žánru.
Příběh poněkud jetý na můj vkus, ale budiž. Autorka umí psát mnohem lepší knihy než je tato..
četlo se docela dobře, příběh sice přitažený za vlasy, ale nakonec, proč ne? Musím ovšem souhlasit s tím, že od autorky je to zatím nejslabší kniha...
Zajímavě napsaná kniha. Pořád jsem čekala, co z toho bude. Četla se dobře, ale žádné velké překvapení
Štítky knihy
Autorovy další knížky
| 2014 |  Manželovo tajemství |
| 2017 | Sedmilhářky |
| 2015 | Na co Alice zapomněla |
| 2017 |  Šílené výčitky |
| 2016 | Tři přání |
Jedna z nejkrásnějších a nejkýčovatějších knih, co jsem v poslední době četla.
Autorka je výborná spisovatelka, psát opravdu umí, zbožňuji její jazyk, a její postavy mě baví, zdejší jsem si přímo zamilovala, všichni byli kouzelní. Prostředí, okolí a příroda úchvatné.
Knihu jsem si dávkovala, aby mi chvilku vydržela. Nejsou tam žádná hluchá místa, děj plyne, život plyne, ztráty, nálezy, vítězství, prohry, výhry....
Nemám absolutně žádné zkušenosti s žádnou drogou, ani "neškodnou", ale stavy zde popisované byly vesměs laskavé, dojemné, legrační, láskyplné. ( A samozřejmě je to neomluvitelné, nijak to neschvaluji, ale je to neotřelá zápletka)
Poslední krátké kapitoly jsem systematicky probrečela.
Pobavilo mě, když 52 letá paní usnula při meditaci a 20 letá dívka si pomyslela: "staří lidé potřebují hodně odpočívat, nebudu ji budit " :-D